Regulace poskytování inkontinenčních pomůcek z pohledu praktického lékaře
Současný způsob úhrady těchto pomůcek je nevyhovující, protože neumožňuje u jednoho pacienta kombinaci pomůcek a komplikuje možnost najít řešení na míru, které by pacientovi nejlépe vyhovovalo. Způsob regulace, který postihuje i nevelký meziroční nárůst nákladů na tyto pomůcky pro jedno IČZ, komplikuje život jednotlivému lékaři, který není schopen tento nárůst vždy ovlivnit. Aby udržel náklady na loňské úrovni, znamenalo by to, že za každého nového pacienta s inkontinencí mu musí jeden takový pacient zemřít. To vzhledem ke stárnutí populace a nárůstu pacientů s inkontinencí moči není možné. Je to jeden z řady důvodů, které vedou k tomu, že je dnes velký problém sehnat praktického lékaře pro pobytová zařízení v sociálních službách.
Tento způsob regulace ale nijak nepostihuje ta zařízení, kde se inkontinenční pomůcky předepisují ve velkém, plýtvá se s nimi a v minulosti se dokonce opakovaně mluvilo o podezření, že se s nimi kšeftuje. Místo toho, aby se pojišťovny důsledně zaměřily ve své revizní činnosti právě na tato zařízení, zvolily řešení, které ohrožuje sankcemi většinu zdravotnických zařízení, která se chovají podle pravidel.
Zde je ale dlužno říci, že v posledních několika letech pojišťovny sankce za překročení limitů na preskripci inkontinenčních pomůcek u praktických lékařů neuplatňovaly.
Jsem přesvědčen, že problém má velmi jednoduché řešení, a to v zavedení spoluúčasti pacientů. Při spoluúčasti 25 % by jistě nikdo neměl zájem nechat si předepisovat větší množství pomůcek, než skutečně potřebuje, a zabránilo by to i případným kšeftům s nimi. Spoluúčast přenáší odpovědnost za účelné hospodaření s inkontinenčními pomůckami na toho, kdo je skutečně spotřebovává, tedy pacienta, nikoliv na lékaře, jak je tomu v současnosti. Ten pak není nucen balancovat mezi jasně daným nárokem pacienta, který pochopitelně (nejsa regulován) požaduje předpis v pomůcek v maximálně možném množství a hrozící sankcí za překročení limitů.
Řešení je to jednoduché po stránce technické, ale není jednoduché po stránce politické a předpokládám, že k němu politická reprezentace nenajde odvahu. Měla by ale vzít v úvahu, že tak velkorysou úhradu inkontinenčních pomůcek, bez jakékoliv spoluúčasti pacienta, nemají v žádné jiné evropské zemi.
Za těchto okolností se pak jeví jako čistě filozofická, byť legitimní otázka, zda je inkontinence moči medicínský, či sociální problém. U seniorů, kde se jedná o přirozený projev stárnutí, to podle mého názoru medicínský problém není.
Z mého pohledu by tedy ideálním řešením pro úhradu a úhradovou regulaci inkontinenčních pomůcek bylo splnění těchto tří podmínek:
- Jasně daný maximální finanční limit úhrady pro jednotlivé stupně inkontinence,
- Jasně definovaná spoluúčast pacienta alespoň ve výši 25 %,
- Možnost libovolné kombinace pomůcek dle individuální potřeby pacienta.
Legitimním tématem k diskusi je, zda ze zdravotního pojištění hradit pomůcky u prvního stupně inkontinence.
MUDr. Petr Šonka
předseda, Sdružení praktických lékařů
Převzato z Občan v síti
Zdroj: MT