Češka, která běžela pět z šesti top maratonů, je zdravotní sestra
Ze šesti top světových maratónů zdolala pět, šestý v Londýně poběží 22. dubna. Celkem má na kontě 18 maratónů.
Co vás přivedlo k maratónu?
Vždy jsem tíhla k vytrvalostním sportům, už jako dítě. Zkusit si maratón, to byl však momentální nápad. V roce 2007 jsem sledovala reportáž v televizi o tom, že se za osm dní běží Pražský maraton. Běhání mě bavilo, a tak jsem si řekla, že to zkusím. V té době jsem hodně cvičila aerobic, takže základní vytrvalost jsem měla. Ale běh je běh a aerobic je aerobic, nedá se to úplně nahradit. Maratón bez běžecké přípravy bych nikomu nedoporučovala, i když mně to vyšlo.
A ten prvním maratón bez velkých příprav vás neodradil?
Vůbec ne, nadchlo mě to hned napoprvé. Zdálo se mi to relativně snadné, v klidu, a hlavně první maratón má obrovské plus, neřešíte čas. Zatímco teď už honím každou vteřinu, tak tehdy mi šlo o jediné, dostat se do cíle. Myslela jsem si, že se nedá běžet 42,195 kilometrů v kuse, že případně zastavím, dám si na občerstvovací stanici banán a poběžím dál. Překvapilo mě, že jsem celou trať uběhal v kuse. Čas jsem měla 3:37, což na to, že to byl můj úplně první maratónský běh, bez pořádného tréninku, byl slušný výkon. Plánovala jsem, že poběžím další rok znovu, ale narodila se mi třetí dcera, takže běhání šlo do pozadí. Až v roce 2011 jsem se k tomu vrátila a od té doby běhám pravidelně dva, tři maratóny ročně.
Proč jste si vybrala právě maratón?
Láká mě ta vzdálenost, a že je to náročné. Půlmaratóny běhá kdekdo. Také si myslím, že na to mám větší schopnosti než třeba uběhnout rychle deset kilometrů. Moje výhoda je vytrvalost, vydržím dlouho. Dlouho jezdit na kole, dlouho cvičit, dlouho běhat…
Začala jste běhat na mateřské. Když jste ještě pracovala, měla jste šanci sportovat?
Pracovala jsem v nemocnici na interně, sportovala jsem, ale zdaleka ne tolik jako teď. Cvičila jsem aerobic i běhala, ale všechny závody začaly až po dvou dětech, kdy jsem byla doma.
Běhala jste i v těhotenství?
Ne, jsem odpůrce běhání v těhotenství. V momentě, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, okamžitě jsem přestala. Podnikala jsem dlouhé procházky, ale na maratón bych si tehdy netroufla. Zdá se mi to jako zbytečný risk.
Když nyní trénujete, máte stanovenou dávku na den, týden, rok?
Ano, mám přesný tréninkový plán, který si sama píšu a dodržuji ho. Má svá specifika, jinak běhám v období, kdy nemám před sebou závod, jinak před závodem. Kondici si udržuji celoročně, ale zhruba dva měsíce před plánovaným maratónem začnu běhat víc, rychleji, s hodinkami GPS, které mi měří vzdálenost a tempo, tedy počet minut na kilometr. Na rozdíl od doby před cca šesti lety, kdy jsem celoročně běhala stejně.
K tomu jste dospěla zkušeností?
Ano, a také jsem si udělala trenérský kurz, takže teoreticky mohu jako oficiální trenérka běhu trénovat ostatní. Nečerpám z knih, tak trochu jsem si plán vytvořila podle toho, co mi vyhovuje, co se mi osvědčilo. Ani bych nechtěla, aby mi někdo radil, myslím, že už jsem nasbírala zkušenosti vlastní.
Kde v Praze běháte?
Bydlíme ve Vysočanech. Běhám po okolí, jsou tu dobré podmínky na běh. Mám několik oblíbených tras, je tu nádherná cesta po rovině podél Vltavy, mohla bych běžet až do Kralup. Když chci kopec, mohu vyběhnout u nás nahoru k trati. Mohu běžet po cyklostezce do Hrdlořez, podél Invalidovny. Mám na trase kritické body, že musím přeběhnout Sokolovskou, Palmovku, ale pak už jsou krásné terény.
Máte denní taxu, kolik musíte uběhnout?
Když mám předzávodní období, dostávám se na 24 kilometrů obden. Doktor mi doporučil, že chci-li běhat ještě mnoho let, nemohu běhat každý den, ale mám běhy nahradit jiným sportem. Střídám v týdnu obden běh a rotoped a o víkendu mám jeden den volna. Pakliže je to nezávodní období, klidně běžím jen 14 kilometrů. Kombinuju běh s kolem, jezdíme s rodinou na cyklovýlety. Kolikrát se vrátím z cyklovýletu a jdu si pak alespoň 10 kilometrů zaběhat. Je důležité trénovat a je také důležité odpočívat. To jsem dřív neuměla, teď už vím, že dny volna jsou v celkovém tréninku neméně důležité. Mám už vyzkoušené, že po dni volna se mi běhá nejlépe. Kdybych měla třetí běh za sebou, je to určitě na úkor kvality, už bych nepodala ten výkon. Zásadně dodržuji, že před závodem mám tři dny naprostého volna, abych byla odpočatá. Vidím spoustu běžců běhat i před závody. To já ne, já odpočívám.
Má maratónský běh vliv na vaši kondici, zdraví, psychiku? Cítíte na sobě to, že běháte?
Určitě. To, že překonávám překážky – pakliže mám jít trénovat, jediné, co mě omlouvá, je horečka, a nevybíhám do bouřky. Ale absolutně pro mě není překážkou ani déšť nebo sníh, ale ani horko nebo mráz. To člověka zocelí. Výhody z toho těžím i v běžném životě, nejen že se nezadýchám do schodů, ale jen výjimečně mám rýmu nebo virózu.
Prý jste donutila běhat také manžela?
Se mnou to ani jinak nejde. Jsme spolu přes 20 let, o běhání se s ním hodně bavím, tak řekl, že to také zkusí. Běhá půlmaratóny, nemá čas na trénink potřebný na maratóny. Nedovedu si představit při jeho dvou zaměstnáních, kdy by do svého programu vtěsnal trénink, kdy musí běžet 20 kilometrů, což znamená zhruba dvě hodiny času. Je přihlášený už do svého čtvrtého půlmaratónu 7. dubna, trénuje, tréninkový plán jsem mu vypracovala, tréninkové dávky nejsou tak velké, ani to při půlmaratónu není nutné. On mne zase přivedl k cyklistice. Dcery moc běhat nechtějí, trochu mě to mrzí. Nejstarší bylo 18 let, prostřední je 13 let a nejmladší devět let. V jejich věku už jsem sportovala, ke cvičení mě tehdy donutil vzhled, prostě abych nebyla tlustá. Dcery jsou štíhlé, nemají tedy tu motivaci jako já tenkrát. U mne to zpočátku nebyla láska ke sportu, ta přišla až později, třeba to přijde u nich také. Zatím alespoň jezdí na kole.
Musíte tréninkům podřizovat chod domácnosti, rodina to respektuje?
Mám v rodině velkou podporu, každý se nějak podílí, všichni mi fandí. Běhám v době, kdy děti jsou ve škole, o víkendu si organizuji práci tak, aby rodina nestrádala a já mohla běhat.
Zmiňovala jste první maratón v roce 2007 v Praze, kdy jste běžela první maratón v cizině?
To bylo v roce 2011 v Budapešti, a také mě nadchnul. Udělali jsme si z toho minidovolenou, jeli jsme tam s manželem autem. Od té doby to bylo několik let pravidelně, na jaře Praha, na podzim nějaký zahraniční maratón. Pražský maratón jsem běžela pětkrát. Je to nádherný a skvěle zorganizovaný závod, který v ničem nezaostává za těmi světovými. Dnes již ale převažují zahraniční maratóny: Budapešť, Varšava, Barcelona, Frankfurt, Stockholm, Dubaj, Košice, a pak ty největší světové maratóny Berlín, New York, Boston, Chicago a před dvěma týdny Tokio, kde jsem měla čas 3:24. Osobní rekord z Varšavy mám ale výrazně lepší, 3:11:54, ale na největších maratónech je všechno, i logisticky, tak náročné, že si člověk pro rekordy neběhá. Například v Tokiu byl osmihodinový časový posun, v Dubaji bylo zase i v lednu zničující vedro. Pro nejlepší osobní časy jsou vhodnější rodinnější maratóny, kde není tak náročné cestování, časový posun, ani 50 000 běžců na startu.
Jak jste se po doběhnutí rekordního času cítila?
Fantasticky. Byl tam navíc bonus, v té době mi bylo 39 let a získala jsem cenu za třetí místo ve své věkové kategorii, to nemají všechny maratóny. Ve skupině 30 až 40 let zvítězila třicetiletá Američanka, druhá byla jednatřicetiletá Polka, třetí místo jsem získala já. To mě obrovsky potěšilo, mám za to ve své sbírce i pohár. Když jsem stála na stupni vítězů, bylo to moc hezké, krásný zážitek. Manžel to fotil, natáčel, byl také šťastný.
Manžel vás doprovázel na první závod a doprovází vás dál na všechny závody?
Na všechny. On na rozdíl ode mě je cestovatelsky zdatný, baví ho to, dělá mi potřebné zázemí, na mně je už jenom to uběhnout. Logistiku, tedy sehnat hotel blízko startu, zmapovat cestu, jak to budeme mít daleko na start, případně z cíle do hotelu, což je ohromně důležité, to bych nezvládla. Den před maratónem si spolu sedneme a vytipujeme si místa, kde mě v rámci maratónu může vidět, například v Košicích mě viděl na trati sedmkrát, běžely se tam vlastně dva půlmaratóny za sebou. Musí se vždy dostat na domluvená místa v čase, kdy tam proběhnu, takže se také dost při závodě naběhá. Nesmíme se minout, když běžím v davu závodníků. Kolikrát si říkám, že to mám snazší než on. V Tokiu mě viděl třikrát, víceméně se ale přesouval v rámci křižovatky, tam jsme se také poprvé v životě v cíli minuli. Běžců je moc, jednou se nám to stalo v Barceloně, to měnil objektiv, v Tokiu měl nakonec strach, jestli jsem vůbec doběhla.
Takže vás manžel na maratónech fotí?
Mám od něj fotky, ale fotit a natáčet zároveň se nedá, takže mě natáčí a kupujeme si profesionální fotky. Moc mi pomáhá, všechno zařizuje, přihlášku, startovné, hotel, letenky… Dělá to dobře, a myslím, že ho to i baví. Vždy když se přihlásím na maratón, hned se pouští do příprav. V Tokiu to dotáhl k dokonalosti, měli jsme hotel přímo na startu maratónu, z okna jsem den předem viděla, jak tak stavějí start. Byla to moje nejrychlejší cesta na start, v podstatě jen sjet výtahem z 36. patra na ulici.
Jaký byl váš nejvzdálenější maratón?
Nejvzdálenější – aktuálně Tokio – letos 25. února, pak Chicago, New York, Boston.
Všechny maratóny mají stejnou délku, liší se nějak od sebe, třeba zajímavostí, krajinou?
Překvapil mě maratón v New Yorku. Když jsem ho pozorovala v televizi, nikdy jsem si nevšimla, že celá cílová rovinka v Central Parku je ve skutečnosti do kopce. Když už běžíte 43. kilometr, a ještě do kopce, moc sprintovat se nedá. Co mě zarazilo, že v New Yorku jsou dlouhé náběhy na mosty a těch mostů je tam víc, to jsem trochu podcenila, že v rovinatém městě budou takové kopce. Ale zase je tam asi nejlepší atmosféra, co jsem kdy na maratónu zažila. Obecně na velkých maratónech je divácká podpora veliká. Tisíce lidí čekají podél trati na své známé, chtějí vidět běžeckou elitu, povzbuzují. V New Yorku, když se sbíhá na 25. kilometru dolů z Queensborough Bridge, už je slyšet vřavu diváků, to vám dodá energii, i když zbývá do cíle ještě dlouhých 17 kilometrů.
Jaký byl váš nejtěžší maratón, kdy jste už měla obavy, že to nezvládnete?
To souviselo čistě se zdravím. Pakliže jsem zdravá, žádný maratón nebyl taková ta maratónská zeď, krize, zastavit, vzdát to. Žádný z mých 18 maratónů jsem nevzdala, ale mám dva nepříjemné zážitky z maratónů, jeden byla Vídeň na jaře 2015, druhý Boston loni v dubnu. Oba mají společného jmenovatele, že jsem nebyla zdravá. Ne že bych měla chřipku, speciálně Boston, měla jsem nemocnou kyčel, bylo to moc těžké. Potíže začaly 11 dnů před závodem, kdy už všechno bylo zařízeno, letenky, hotel, hlídání dcer, najednou jsem nebyla fit. Chodila jsem po doktorech, absolvovala vyšetření, doktor nedoporučoval maratón vůbec. Každý radil něco jiného, ve mně se to bilo. Na tyto největší maratóny, kam patří New York, Berlín, Chicago, Tokio, Boston a Londýn, se člověk musí kvalifikovat časem z jiného certifikovaného maratónu. Do Tokia jsem se kvalifikovala časem z Chicaga, limit pro ženy byl do 3:30, já jsem měla 3:14:55, organizátoři si to kontrolují na internetu. Musí to být aktuální výsledky, nanejvýš dva roky staré, starší na kvalifikaci nestačí. Účast je ohraničena také počtem přihlášených. Do Bostonu jsme nakonec odletěli, ale od prvního do posledního kroku jsem kulhala. Udržela jsem se na hranici hobby běžců do čtyř hodin, měla jsem 3:54, můj naprosto nejhorší výsledek. Kulhala jsem, ale nezastavila. Řekla jsem si, že to nevzdám, když už jsem se dostala do Bostonu, tak tu překrásnou medaili za absolvování maratónu vybojuju. Po návratu jsem se z toho dva měsíce léčila. Po medicínské stránce nebylo správné běžet, a kdyby šlo o kterýkoli jiný maratón, které tím nechci podceňovat, tak bych asi neběžela. Tím, že šlo o maratón, kde pro spoustu lidí je vyloučeno, že by se tam vůbec dostali, běžela jsem a trochu upozadila zdraví. Svého času jsem medaili z Bostonu neměla ráda, chtěla jsem ji z vystavených medailí odstranit, protože jsem se z toho léčila tak dlouho, že jsem se bála, že už nikdy nebudu běhat jako dřív. Od té doby jsem už uběhla maratón v Košicích, maratón v Tokiu, už na to špatné nemyslím.
Jako sestra děláte si generální prověrku zdraví před závody sama, nebo chodíte k lékaři?
Nechodím, naštěstí nebývám nemocná. A co se týče pohybového aparátu, myslím si, že už to dokážu odhadnout, kdy jde jen o to, že mě sem tam něco bolí, ale po vyběhnutí do 300, 500 metrů to přejde. Je to tak, že když člověk dlouhodobě běhá, občas ho něco zabolí, musí se naučit rozlišit, co je vážné. V Bostonu to vážné bylo, a i když to nebyl osobní rekord, i tam se po doběhnutí euforie dostavila. Člověk je hlavně rád, že už zastaví, udělá poslední krok a má medaili. Maratón člověku neodpustí, když není stoprocentně zdravý. Sotva jsem pak chodila, z plánovaného programu poznávání města jsem splnila jen tak deset procent, manžel musel většinu absolvovat sám. Nad vším bylo to, že jsem běžela jeden z největších maratónů, mám medaili z maratónu, který se počítá do World Marathon Majors, které když všechny absolvujete, získáte kulatou medaili, kde je všech šest maratónů jako kytička šesti medailí, a je to taková vzácnost, nemá ji žádná česká žena, mají to jen dva muži ČR. Já mám šanci ji získat po šestém závodě 22. dubna v Londýně.
Takže některé maratóny byly těžší?
Asi když člověk uběhne 18 maratónů, není možné, aby měl jen samé endorfiny od začátku do konce a nádhera a pokaždé osobní rekord, tak to fungovat ani nemůže. Je to tak, že všechny závody, kde jsem zdravá, jsou perfektní, člověk už tak trochu počítá s tím, že na 38. kilometru je unavený. Jde o to pozitivně to vidět, neříkat si na druhém kilometru, ještě 40 kilometrů do cíle. Tyto myšlenky musí zapudit. Co psychicky moc pomáhá, když do cíle chybí třeba posledních deset kilometrů, převést si to na trasu, kterou znám z tréninků z domova – teď už jsem u rybníka v Kyjích, a běžet. Odpoutat pozornost od běhu, což je ideální, se úplně nedaří. Člověk je ve stresu, aby nezakopl, jde mi také o čas, aby všechno klaplo.
A na co při maratónu myslíte?
Hlavně se soustředím na čas, abych běžela rychle. Občas se podaří nemyslet na běh, na maratónech hrají kapely, pozoruji jiné běžce, v otáčce vidím lepší běžce, tak se na ně dívám obdivně, pak se otočím a vidím tisíce lidí za mnou, tak zase pozoruju je.
Musíte mít taktiku, abyste začátek nepřepálila a vydržela se silami do konce, že?
To si myslím, že už mám vychytané. Většinou stojím v koridoru zkraje, v Tokiu to bylo mezi subelitními běžci podle času, z celého světa tam berou jen 150 žen a 150 mužů, uvědomovala jsem si, že jsem spíš horší v rámci té subelity. Věděla jsem, že oni vyběhnou rychleji, ale já si poběžím svým tempem, musím sama vědět, jak vyběhnout. Mohlo by se mi vymstít, kdybych začala moc rychle. Nemusela bych doběhnout, nebo si způsobit takový diskomfort, že bych se už je modlila, abych dorazila do cíle. V Košicích byl rodinný maratón, tam jsem měla fantastické pocity z běhu, atmosféra byla přátelštější. Je to nejstarší maratón v Evropě a na celém světě je starší jen Boston, kde se běžel už 121. ročník.
Máte při běhu sluchátka a něco posloucháte?
Vůbec ne, v tom jsem staromódní. V tréninku většina běžců má sluchátka, nevím, jestli i na závodech, někde je to zakázané. Nejsem na to zvyklá, stačí, že občas zápasím s hodinkami, zápasit ještě s hudbou... ne.
Máte oblečení na závody sladěné v barvách, aby vás manžel v davu poznal? Líčíte se?
Manžel ví, jak budu oblečená, mám hodně barevné kšilty s českou vlajkou, na nehtech na rukou mám ještě ze závodu z Tokia českou vlajku. Boty mám s oblečením sladěné, stejně jako podkolenky, které zpevňují lýtka. Jsem poměrně malá, v davu lidí mě manžel občas zahlédne na poslední chvíli. Já si ho také hlídám, vím, na kterém kilometru bude stát. A co se týče líčení, na závody se líčím, myslím si, že i sportovkyně může vypadat hezky.
Jste maratónská běžkyně – hobík, jste sestra, i když teď v domácnosti. Chcete se do zdravotnictví vrátit? Podařilo se vám někoho z bývalých kolegyň a kolegů získat pro maratón? Tak hezky o něm mluvíte, že bych to sama hned zkusila....
Jednou se asi k práci sestry vrátím. Myslím, že nikoho z kolegyň a kolegů jsem pro maratón nezískala. Když s nimi mluvím, řeknou, že by to zkusili, ale asi bych si s nimi musela jít zaběhat, aby opravdu začali.
Neodrazuje je od běhu těch víc než 42 maratónských kilometrů?
Ale ono to není jen o maratónech. Maratón je tak trochu extrémní sport, asi není pro každého, ale endorfiny přijdou, i kdy si člověk jde zaběhat pět kilometrů, pak je ve sprše a je rád, že to překonal. Myslím, že dobrá nálada po běhu, a sportu obecně funguje. Znám pár lékařů, kteří běhají maratón, moc ráda si s nimi o tom povídám. Člověk, který někdy maratón běžel, má na to jiný pohled, dokáže ocenit čas. Mluvím s lidmi o maratónu, ale nevím o nikom, kdo by potom začal maratóny běhat.
Kdo by chtěl udělat něco pro svoji kondici, má se dát na maratón, jezdit na kole, běhat?
Maratónci jsou většinou štíhlí lidé. Kdo má kila navíc a chtěl by běhat, měl by nejprve shodit pár kilo jiným sportem. Doporučuje se cyklistika nebo rychlá chůze, má blíž k běhu, nebo se doporučuje ze začátku indiánský běh, kilometr rychlé chůze, pak běžet. Člověk trochu zhubne. A pak mít čím dál delší běh a zkracovat chůzi. U běžců, kteří nikdy neběhali, jde zlepšování rychle. U mě, abych se zlepšila, už je to těžké, na tom stropu už jsem. Zatímco ti, co začínají, vidí zlepšení do měsíce. To může být důležité pro psychiku. Když člověk vydrží běhat pět, šest týdnů, je to hranice, kdy začne hledat důvody, proč jít, a ne výmluvy, proč nejít. Na jaře vidím hodně lidí vyběhnout, když je hezky, ale opravdoví běžci běhají celoročně, i 1. ledna si jdou zaběhat. Zpočátku musí člověk překonávat hodně překážek, je to jako s hubnutím nebo učením se cizím jazykům, že se člověk musí dostat do určitého bodu, a pak už to jde. Běh zlepšuje zdraví i náladu. Když nejdu běhat, jsem nesvá. Také se mi někdy nechce. Říkám, že na běhání je nejtěžší zavázat si běžecké boty. Když má člověk za sebou nějaká zranění, tak už počasí neřeší, to je drobnost, řeší jenom zdraví. Když vyběhnu a nic mě nebolí, tak je mi úplně jedno, že mi prší na hlavu. Každý další kilometr je pak lepší než ten předešlý, pak zastavím a je mi dobře.
Máte k běhu nějaký doplňkový sport?
Jestliže neběhám každý den, tak úplně každý den se protahuji. Třeba deset minut strečink, a snažím se posilovat břicho. U běhu jsou důležité nohy, ale myslím si, že velice důležité jsou také ruce a břišní svaly. Střed těla. Je důležité mít zpevněné břicho, potom to lépe běhá. Mám to vyzkoušené, že kopce se vybíhají rukama, hodně pomohou.
Upravujete si výživu, aby vyhovovala zátěži maratónské běžkyně. Liší se před závodem?
Myslím, že celoročně patřím k lidem, kteří jedí zdravě. Nejsem vegetarián. Mám jedinou chybu v jídelníčku, jím ráda sladké. Není den, kdy bych neměla kousek čokolády, a ráda peču. Hlídám si množství bílkovin pro svaly, jím hodně ovoce a mléčných výrobků. Nejsem zastáncem nějakého ortodoxního režimu, ani děti k tomu nenutím. Mám štěstí, že mi nezdravé věci nechutnají, nenapadlo by mě dát si tučné maso, ani uzeniny nejím. Ono to nejde dohromady se sportem, těžko bych mohla jít běhat po vepřovém se šesti knedlíky. Jídelníček před závodem se od běžného liší jen nepatrně. Pár týdnů před závody jím méně sladkostí a víc bílkovin a ovoce. Bezprostředně před závodem je lepší jíst víc sacharidů, aby člověk podal výkon. Jsem úplný abstinent, to není kvůli běhání, alkohol mi nechutná.
Jíte během závodu?
Ještě nikdy jsem na závodě nejedla, nedá se to stíhat. Když je časový limit delší, třeba osm hodin, dal by se stihnout banán. Ve Stockholmu dávali kyselé okurky, to mě překvapilo. Na závod si nosím svoji vodu, každý kilometr smočím jazyk, od 30. kilometru čerpám z nabídek občerstvovacích stanic, vodu, případně lok energetického nápoje, abych doplnila cukry. Po závodě v cíli člověk dostane termofólii, vodu, banán, tyčinkou a medaili. Diskomfort, když je mi třeba zima, nevnímám, jsem šťastná, že jsem v cíli.
Ráda bych se na závěr vrátila k vaší profesi sestry. Proč jste si vybrala právě tuto profesi, co se vám na ní líbilo a jsou u nás sestry dostatečně oceněny společensky a finančně? Až se vrátíte k profesi, myslíte, že běhání maratónu vám pomůže zvládat náročnou práci sestry?
Moje maminka je zdravotní sestra, takže se to nabízelo. Vždycky mě ta práce lákala, snad jen v první třídě jsem chtěla být učitelka, pak už vždy zdravotní sestra. Maminka pracovala v Domažlicích na chirurgii na směny, často jsem za ní chodívala do práce. Ze školky mám fotku, kdy jsem šla za zdravotní sestřičku s čepečkem na hlavě, jak se tehdy nosily. Po maturitě na zdravotnické škole jsem se odstěhovala do Prahy, nastoupila v roce 1992 do Nemocnice s poliklinikou ve Vysočanech. A to je snad osud, ve stejný den tam nastoupil i můj manžel jako lékař. Zaregistrovali jsme se prvně na školení bezpečnosti práce.
Myslím si, že povolání sestry je určitě velmi prestižní, finančně oceněné není a nevím, jestli kdy bude, zatím to tak nevypadá. Jsem na to pyšná, že jsem zdravotní sestra. Ale oceněné, jak by měly být, určitě sestry nejsou. A k tomu, zda mi maratónský běh pomůže – maratónský běh vyžaduje specifické vlastnosti, určitou zarputilost. Myslím si, že mi pomůže, a to nejen v povolání zdravotní sestry, ale obecně v životě.
Zdroj: MT