Všechny druhy inteligence jsou různými projevy téhož

Vtipná Bereiterova definice říká, že inteligence je to, co užijete, když nevíte, co byste měli udělat. Obecné Sternbergovo vymezení praví, že inteligence je cílené adaptivní chování. Konsensuální výrok 52 badatelů a Lindy Gottfredsonové, která je vedla, zní: „Inteligence je velmi obecná schopnost, která kromě jiného zahrnuje schopnost uvažovat, plánovat, řešit problémy, myslet abstraktně, chápat složité myšlenky, učit se rychle a učit se ze zkušenosti. Nejde o pouhé učení z knih, úzké školní dovednosti a zvládání testů inteligence. Inteligence spíše odpovídá širší a hlubší schopnosti chápat prostředí, ‚rozlousknout‘, ‚vyhmátnout‘ smysl jevů, ‚přijít na kobylku‘ tomu, co máme dělat. Takto definovaná inteligence se dá měřit a testy inteligence ji měří dobře.“

Evoluce

Inteligence se vyvíjela nezávisle v odlišných taxonech: vysoce inteligentní jsou primáti, kytovci, sloni a havranovití ptáci. Vývoj inteligence šel ruku v ruce s vývojem sebeuvědomování. Zrcadlový test, v jehož průběhu živočichové poznávají svou identitu, se považuje za průkaz základní úrovně sebeuvědomování. Prošli jím delfíni, straky, asijské slonice, šimpanzi. Děti procházejí ve věku kolem 18. měsíce. Inteligentní jsou některé chobotnice. Sociální, technické a ekologické schopnosti se u primátů vyvíjely společně. Projevují se inovacemi chování, sociálním učením, užíváním nástrojů, taktickým podváděním a extraktivním sběrem potravy.

Otázkou je, proč se kvalita lidských poznávacích funkcí kvalitativně liší od poznávacích funkcí našich vývojově nejbližších předků. Možné je, že přírodní výběr velkého mozku vedl k dětem vyžadujícím dlouhodobou rodičovskou péči, tedy relativně nezralému potomstvu. Čím vyšší inteligence, tím nezralejší potomek. Může jít o interakci, která probíhala posledních přibližně 7 milionů let. Výroba nástrojů zvyšovala míru sociální interakce a naopak. Výsledkem byl vývoj jazyka. Oblasti mozku odpovídající za výrobu a zvládání nástrojů se vyvíjely souběžně s mozkovými oblastmi, jejichž stavba a činnost je podkladem jazyka a řeči.

Inteligence je jednotný jev

Za jednotný jev označil inteligenci Francis Galton (1822–1911), bratranec Charlese Darwina.

Charles Spearman (1863–1945) coby těžiště obecné inteligence popsal g faktor. Metaanalýza 33 studií, 95 let výzkumu přibližně 7 000 lidí dokládá pět domén inteligence, a to uvažování, zvládání prostorových úloh, paměť, rychlost zpracovávání informací a slovní zásobu, všechny jsou ve vzájemné vysoké korelaci a v asociaci s g faktorem.

Tříúrovňový model považuje za nejvyšší úroveň obecnou inteligenci g. Ve střední rovině mluví o dynamické inteligenci, která nevyžaduje zkušenost, krystalizované inteligenci, která ji vyžaduje, o paměti a učení, všech typech smyslového vnímání, vybavování, poznávací rychlosti a rychlosti zpracovávání informací. Na nejnižší, základní úrovni pak uvádí specifické schopnosti, například indukci, lexikální znalosti, asociační paměť, myšlenkovou plynulost a další.

Inteligence se dá měřit řadou testů. Rozšířený je Wechslerův (1896–1981) test inteligence dospělých (IQ), v jehož průběhu se testuje porozumění slovním informacím, percepční usuzování, pracovní paměť a rychlost zpracovávání informací. Jiný známý test jsou Ravenovy matrice.

Výše obecné inteligence dobře předpovídá úspěch ve školních testech, kam to jedinec „dotáhne“ v povolání, sociální mobilitu a pravděpodobnost úmrtí v dospělosti. IQ vyšší o jednu standardní odchylku znamená pokles úmrtnosti téměř o třetinu.

Gardnerova teorie vyššího počtu různých druhů inteligence není hlavním proudem výzkumu považována za platnou, všechny druhy inteligence jsou různými projevy g, totéž je předmětem debaty o teorii emoční inteligence. Současný výzkum ji rovněž obvykle považuje za projev obecné inteligence.

Heritabilita

Genotyp je soubor veškerých genetických informací organismu, respektive veškerých genetických informací týkajících se zkoumaného znaku či znaků. Fenotyp je soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu. Představuje výsledek spolupůsobení genotypu a prostředí čili to, jak organismus v daném znaku nebo znacích skutečně vypadá.

Fenotyp vzniká sloučením genotypu a vlivů prostředí. Heritabilita neboli dědivost udává, jak velká část proměnlivosti znaku je zapříčiněna genetickými faktory. Heritabilitu lze vypočítat jako podíl rozptylu fenotypu způsobeného genetickými faktory a celkového rozptylu hodnot fenotypu. Heritabilita inteligence je vysoká a roste s věkem, v raném dětství se pohybuje kolem 30 procent, v dospělosti mezi 70 a 80 procenty. Oblasti statisticky významné heritability měřené tloušťkou mozkové kůry byly zjištěny v čelních, temenních i spánkových korových oblastech.

Korelace mezi tloušťkou mozkové kůry a inteligencí je v raném dětství negativní, později je pozitivní. Spíše než tloušťka mozkové kůry je v korelaci s výší IQ její vývojová trajektorie. V průběhu dětství a zejména dospívání se mozek doslova „soustruhuje“.

Anatomie

IQ je v pozitivní korelaci s celkovým objemem mozku, objemem šedé i bílé hmoty. Dnes již klasická parietofrontální teorie (Jung a Haier, 2007) vyšla z metaanalýzy 37 studií provedených strukturálními i funkčními metodami. Studie korelovaly IQ s důsledky lobotomie, střelných poranění, temporální lobektomie a poškození jazykového systému. Ze studie plyne, že IQ je projevem funkce konektomů, jejichž uzly jsou v temenních a čelních korových oblastech obou hemisfér.

Následné studie ukázaly pozitivní korelaci IQ s nitrokorovou funkční konektivitou Brodmannových oblastí (BA) 2, 5, 7, 40 a 39 pravé temenní kůry, BA 5 levé temenní kůry, vyšší zrakovou kůrou (BA 37, g. fusiformis) a cingulární kůrou (BA 24). Míra korelace je pro jednotlivé oblasti různá.

Současný výzkum

Jestliže jsou lidé uvedeni do klidu, přičemž nespí, smyslové vstupy jsou nejmenší možné, lidé mívají zakryté uši a oči, čeká se, až si zvyknou na tlak podložky, je aktivita některých konektomů v mozku nápadná a vstupuje do popředí. Mluví se o „aktivitě v průběhu klidového stavu“. Lze ji porovnávat s činností mozku v průběhu nějaké zátěže. Funkční konektivitu sítí lze chápat jako míru jejich námahy. Menší změny funkční konektivity tedy znamenají menší námahu a vyšší efektivitu sítě při řešení nějaké úlohy. Takto se chovají konektomy u lidí s vysokou inteligencí v průběhu jazykové úlohy, uvažování i v průběhu zátěže pracovní paměti.

Nový typ statistické analýzy výsledků celogenomových studií zkoumajících vztah vzdělání a inteligence (MTAG, multi‑trait analysis of genome‑wide association studies) vyšetřil 248 482 lidí. Studie našla 187 nezávislých lokusů (lokus je část řetězu DNA, v němž se předpokládá existence hledaného genu), které jsou v korelaci s výší inteligence. Uvádí existenci 538 genů kontrolujících neurogenezi, myelinizaci, činnost synapsí a regulační mechanismy. Za biologické rozdíly inteligence mohou odpovídat rozdíly exprese těchto genů.

Cenná dlouhodobá studie vyšetřila 310 dvojčat a jejich sourozenců ve věku 10, 13 a 18 let. Sledovala výkon místních i globálních mozkových sítí. Současně sledovala podíl dědičnosti a prostředí. Výkonnost mozkových sítí se mění od dětství do rané dospělosti nelineárně, nejrychleji roste mezi desátým a třináctým rokem, v dalších pěti letech se vyrovnává. Neuronální sítě dospívajících dětí s vyšším IQ jsou výkonnější. Heritabilita celkové výkonnosti je vysoká, 47 procent ve věku 18 let. Genetická korelace mezi globální a místní výkonností sítí roste s věkem. Ve věku 18 let vysvětluje genetický vliv 87 procent pozorované korelace. Strukturální sítě mozku se tedy v průběhu dospívání diferencují úměrně IQ a genetický vliv na inteligenci roste od pozdního dětství do dospělosti.

Riziko

Rizikem je mimořádně úspěšný výzkum umělé inteligence. Nový program umožnil vítězství ve hře Go, která je po této stránce kvalitativně náročnější než šachy. Umělou inteligenci toho typu lze vkládat do autonomních válečných robotů. Jejich vynález byl přirovnán k vynálezu umělého rozdělávání ohně. Zákaz vývoje těchto systémů v OSN vetovaly USA, Čína i Rusko.

Zdroj: MT