Cenu transplantační nadace dostaly dvě altruistické dárkyně ledviny

„Obvykle bývá dárcem ledviny někdo, kdo se snaží pomoct svým blízkým, někomu z rodiny či ze svých přátel. Letošní laureátky však ve své snaze někomu prospět šly mnohem dál a svoji ledvinu darovaly neznámým lidem. To si zaslouží uznání nadace i celé společnosti, zejména v této době, která staví vlastní prospěch na nejvyšší piedestal,“ uvedl při setkání s novináři předseda správní rady nadace MUDr. Štefan Vítko, CSc.

Julianna Weinberg Lessing darovala ledvinu v roce 2008 jako vůbec první v Česku, Hana Rohlenová jako druhá darovala ledvinu v roce 2012. Obě se při prověřování před odbornou komisí zavázaly, že o svém dárcovství nebudou s nikým mluvit – dodržely to až do dne udílení ceny. Na veřejnost vystoupily jen proto, že se nadace rozhodla jejich altruistický čin zveřejnit. To se stalo 13. června na slavnostním večeru v Karolinu, nad nímž záštitu převzal rektor Univerzity Karlovy; výroční cenu podpořili děkani všech tří pražských lékařských fakult.

„Lékaři předvádějí do jisté míry zázraky a já jsem velmi ráda, že jsem u jednoho z nich byla. Byť jsem neočekávala nic, tím méně ocenění, které přišlo dnes, odměnou byl posun v mém vlastním vývoji a vynikající pocit,“ řekla po převzetí ceny Julianna Weinberg Lessing. Za Hanu Rohlenovou, pobývající v cizině, převzala cenu její dcera Nina Nálevková. Vyslovila přání, aby bylo víc lidí jako její matka a paní Weinberg, ochotných k nezištné pomoci druhým.

Pro obě dárkyně byl impulsem k rozhodnutí darovat někomu neznámému ledvinu pořad v televizi o nedostatku dárců. „Období nouze skončilo,“ oznámila lékařům paní Weinberg, když poprvé přišla do IKEM s nabídkou darovat orgán. Tehdy to bylo něco tak neobvyklého, že lékaři byli k její nabídce nedůvěřiví a reagovali dotazem, zda už byla na psychiatrii. Nenechala se odradit, nabídku zopakovala – a uspěla.

„Studovala jsem tehdy drezuru ve Vídni, žila poměrně dlouhou dobu v blahobytu a přála jsem si podělit se,“ popsala své pohnutky Julianna Weinberg Lessing. Nemá tušení, kdo její ledvinu dostal. Než ji komise schválila jako vhodnou dárkyni, zkoumala její psychiku a důvody. Jeden z členů komise se jí zeptal, zda si chce zahrát na Boha a vybrat, komu mají její ledvinu dát. Nechtěla a nechce ani vědět, kdo její ledvinu dostal.

Přípravy na odběr ledviny, operaci samu i to, co následovalo, zvládla paní Weinberg bez problémů. „Kdyby to šlo, udělám to znova, ale další volnou ledvinu nemám,“ řekla s tím, že „vlastní“ levou ledvinu. Ocenila, jak hezky se k ní všichni zdravotníci chovají a chovali.

S jednou ledvinou si musí bedlivě hlídat pitný režim, jinak žádná omezení necítí. Dva týdny po nefrektomii sedla na koně a pokračovala v drezuře, protože jí to nikdo při propouštění do domácího ošetřování výslovně nezakázal. Na svoji obhajobu řekla, že na vše ostatní pečlivě dbala, protože sportu se lze věnovat, jen když je tělo funkční.

MUDr. Vítko vyzdvihl osobnost obou altruistických dárkyň. Paní Weinberg má šlechtické kořeny a součástí jejího náhledu na svět je velkorysost. Z jejího životopisu je patrno, že je to člověk mnoha talentů. Chtěla studovat matematiku a fyziku, což nešlo, tak vystudovala příčnou flétnu, pracovala pro filmovou společnost, natočila film, dělala hudební režii k filmu. Další výzvou pak pro ni byli kladrubští koně, se svým koněm dosáhla nejvyššího ocenění Grand Prix a reprezentovala s ním české země. Nejnovější výzvou je pro ni pilotování dopravního letadla, pilotní zkoušky složila a čeká na výsledky konkurzu v Austrian Airlines. „Není to člověk, který by seděl za pecí a čekal, co se stane, ale celým svým životem se snaží výzvy naplňovat – do toho zapadá svým způsobem i darování ledviny,“ řekl dr. Vítko.

Paní Rohlenová pracovala celý život jako zdravotní sestra, o jejím altruismu a dobré vůli nebylo pochyb. Lékaři už měli zkušenosti s první altruistickou dárkyní, a tak nebyli tolik nedůvěřiví k jejím pohnutkám. Svoji motivaci darovat ledvinu někomu neznámému popsala Hana Rohlenová jednoduše: „Když můžu, pomůžu“. Pravidelně dávala krev, je v registru dárců kostní dřeně od jeho založení, adoptovala „na dálku“ holčičku z Indie. Nerozlišuje, zda o pomoc žádá vlastní rodina nebo někdo cizí. „Rozčiluje mě, že se nepřidají další, že se lidé bojí. Když se člověk má dobře, tak přece může pomoct někomu druhému,“ řekla.

„Skutečně se najdou lidé, kteří jsou dobře komponovaní, nemají žádné postranní úmysly a rozhodnou se, že ledvinu darují komukoli druhému. A my jsme chtěli jejich oceněním říct, že si jejich altruistického činu mimořádně vážíme. Chtěli jsme ocenit také jejich odvahu, protože obě dárkyně podstoupily operaci, kterou vůbec nepotřebovaly a která rozhodně není banální,“ shrnul MUDr. Vítko.

K nedostatku dárců uvedl, že v ČR je tento nedostatek relativní. Ledviny se většina dárců dočká do roka, v některých centrech v USA se čeká na ledvinu čtyři, pět let. Na české čekací listině je aktuálně 854 čekatelů na nový orgán, z nich 583 čeká na ledvinu, 73 na játra, 102 na srdce, 57 na plíce, 26 na slinivku, 12 na Langerhansovy ostrůvky a jedna na dělohu. V loňském roce bylo v ČR 323 dárců orgánů, z nich 269 zemřelých a 54 žijících. Transplantováno bylo 469 orgánů, z nich 418 od zemřelých a 51 od žijících dárců.

Česká transplantační nadace Karla Pavlíka na podporu transplantologie byla založena v roce 1992. Mezi dříve oceněné laureáty patří vedle Vladimíra Kočandrleho a jeho týmu, který jako první v tehdejším Československu provedl transplantaci srdce, také například prof. Paul Terasaki z Los Angeles, který položil základy transplantační imunologie, MUDr. Bohdan Pomahač, který jako první provedl transplantaci celé tváře v USA, Mats Brännström oceněný za sérii transplantací dělohy či prof. Pavel Pafko a prof. Robert Lischke, kteří převzali prestižní ocenění za zahájení a realizaci programu transplantací plic v roce 1997 a za jeho úspěšný rozvoj.

Zdroj: MT