Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pondělí 17. prosinec 2018 | Svátek má Daniel
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Jak se daří českým lékařům, kteří vyrazili za prací a vzděláním do světa

Jak se daří českým lékařům, kteří vyrazili za prací a vzděláním do světa

Medical Tribune 24/2018
26.11.2018 11:09
Zdroj: MT
Autor: red

Zklamání z podmínek, které nabízí mladým lékařům české zdravotnictví, ale i naděje, že v budoucnu snad uplatní v Česku zkušenosti získané v zahraničí, se prolínají vyjádřeními, jež jsme získali díky spolupráci se Sekcí mladých lékařů ČLK. V odpovědích na náš dotazník lékaři neskrývali, že překonat jazykovou bariéru a zvyknout si v novém prostředí není snadné, vše jim ale kompenzuje to, že pro svoji práci mají v cizině výborné podmínky. Někteří se proto už ani nechtějí do Česka vracet. Cílem našeho projektu ovšem není působit odliv tuzemských lékařů, ale zmapovat osobní zkušenosti těch, kteří vyrazili za prací a vzděláním do světa, ukázat pohled na jednotlivé zdravotní systémy a přinášet relevantní srovnání a zajímavé informace. Pro sdílení dotazníku můžete použít odkaz https://goo.gl/5ky6o1.



Jsem vděčný, že mi Německo poskytlo osobní odborný azyl

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Pracuji jako primář gynekologicko‑porodnického oddělení v malé nemocnici ve Švýcarsku, dále jako Fachspecialist Alpine Retung Schweiz, dále v úvazku mám Notarzt SGNOR. Působím v rámci EMDM jako přednášející problematiku poporodních hemoragií „v poli“ (Armádní paramedici, NATO).

  • Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Hodinová výpověď v závislosti na mé dehonestaci Policií ČR a českou justicí, dále v té době i ČLK, byl jsem prvním lékařem vyloučeným z ČLK (tehdy doktorem Rathem), byl jsem i s celou rodinou tvrdě vydírán tzv. „Tofl gangem“ v Brně.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Napoprvé jsem odešel do Německa, kde to trvalo s formalitami tři měsíce, následně vždy přišel dopis‑anonym mému zaměstnavateli a vždy jsem musel odejít s tím, že odborně je vše OK, ale „vyřiďte si, kolego, ty věci v ČR“. To trvalo až do mého zatčení v srpnu 2009, kdy mne po dobu šesti měsíců nebylo možno najít na webových stránkách jako absolventa Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Následně jsem vyhrál proces, neb jsem byl vydán do ČR, následně propuštěn. Ihned jsem odešel znovu do zahraničí, do Bavorska, následně do Švýcarska. Kolegové se zde ke mně zachovali lépe než Češi. Mohl jsem dál pracovat i díky ČLK, neboť jsem obdržel Certificate of Good Standing a následně až v roce 2016 jsem byl rehabilitován až po peripetiích, kdy jsem podal stížnost na ČR ve Štrasburku.

  • Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

SRN mi kdysi poskytla můj osobní odborný azyl, a to nikdy nezapomenu! Někdo se snaží jít do Parlamentu ČR, aby si „přivydělal“. Obrazně řečeno, já do parlamentu nemusím… jinými slovy, podmínky jsou vynikající.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Ano, mnohokrát. Venku je problém porozumět enklávám. Tam, kde žiji, chodí k porodům lidé z jiných částí světa. Pokud se přidá ještě tzv. víra, je to velmi složité.

  • Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Vzestup (MScDM), uznání a stabilitu = klid.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Ztratil jsem domov.

  • Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Na tu narážím stále, nikdy nebudeme 1 : 1.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Jako vynikající, hlavně co se týče výuky, kterou já pamatuji.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Úlevu, že jsem v zemi, kde na mě čeští policajti nemohou (tehdy) a mohu dělat to, co jsem.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Prezident ČR.

  • Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Jděte ven a okuste to, kolegové. Jednou se stejně všichni vrátíme, věřím tomu.

MUDr. Václav Jordán, MScDM



Jednodušeji to nešlo

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Northwick Park Hospital, Hyper Acute Stroke Unit, London, clinical fellow in stroke medicine; Acute Vascular Imaging Centre, Radcliffe Department of Medicine, John Radcliffe Hospital, University of Oxford, research clinical fellow.

  • Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Chtěl jsem jít na zkušenou a má přítelkyně tehdy měla postdoktorandské místo v Cancer Research UK v Londýně. To byl rok 2007 a už jsme tady zůstali.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat?

Žádné překážky nebyly a celý proces trval asi týden až dva týdny. Jednodušeji to určitě nešlo.

  • Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Můj současný zaměstnavatel si natolik cení mé práce pro nemocnici, ale taky mé akademické práce v Česku, že mi například dává studijní volno na to, abych mohl jezdit přednášet na české lékařské fakulty i konference. V tom mám podporu nadstandardní i ve srovnání se všemi ostatními lékaři i na vyšších pozicích.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Ano, začátky byly těžké. Krev a slzy do slova a do písmene. Problém byl jazyk – přestože jsem byl schopný dobře obecně komunikovat, pro medicínu člověk potřebuje zvládat i ty nejjemnější jazykové nuance. Navíc britské zdravotnictví bylo v některých ohledech dost pozadu za českým, ale na druhou stranu lépe organizované a řízené přísně na principu subsidiarity. Nikdo si nemůže dělat, co chce.

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Postupně jsem se vypracoval, z internisty jsem si rozšířil specializaci na neurologii urgentní a iktovou, dostal jsem se do klinického výzkumu na univerzitě v Oxfordu.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Chybí mi česká a moravská krajina a moravská vína.

  • Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Ano, narážel. Trvalo to zhruba tři roky, než jsem se cítil líp. Ale pořád není angličtina mým rodným jazykem, takže ji nemůžu používat stejně jako češtinu.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Kvalita dobrá, dostupnost dobrá, řízení všech zdrojů je ale mizerné. České zdravotnictví působí jako takový bordýlek, kde si každý dělá tak nějak, co chce, ale většinou to dopadne dobře.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nic zvláštního. Narodily se nám tu obě dcery, jedna už chodí do školy. Žijeme docela pohodlně. Navíc můj švagr anesteziolog a švagrová nefroložka a praktická lékařka přišli za námi i s dětmi.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Ano. V zásadě by se musely změnit mezilidské vztahy a lidi by se museli začít respektovat navzájem a vážit si jeden druhého. Zaměstnavatelé by se museli chovat slušně k zaměstnancům. To naše hulvátství je velmi limitující a odpudivé.

  • Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Učte se pořádně jazyky a prchejte. V Česku si dobrých lékařů nikdo neváží ani náhodou.


Radim Líčeník



Do zahraničí mě přivedla role matky samoživitelky

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Unicare medical center – pediatr.

  • Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Nedostatek financí po pěti letech role matky samoživitelky v českém zdravotnictví.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Trvalo to asi tři měsíce, v roce 2012 bylo snazší dostat se pracovně do SRN.

  • Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Stáž v nemocnici na pediatrii za plný plat a následný pracovní poměr na pediatrické ambulanci v Ronneburgu v rámci SRH Poliklinik Gera.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Němci jsou uzavřenější. A zjistila jsem, že mi nabízejí plat, který by v Německu nikdo neakceptoval. Nakonec se podařilo s kamarádkou Němkou, která nastupovala na stejnou pozici, domluvit super platové podmínky pro obě.

  • Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Veliký profesní růst, mnoho zkušeností v komplexitě celé pediatrie, návštěvu mnoha pediatrických kongresů.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Chybí rodina, kterou mám v Česku, babička a děda. Vysoké ceny služeb – hlídání dětí.

  • Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Ne, němčinu jsem uměla dobře, ale samozřejmě se to během dvou let v SRN hodně zlepšilo.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Zdravotní péče v České republice je kvalitní, ale často prolezlá korupcí, k pacientům se chováme jako k artiklu v čekárně a musejí zbytečně čekat nebo několikrát přijít na ambulantní kontrolu do nemocnic znovu, než se dostanou na řadu.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Ztrátu a chybění a nižší frekvenci návštěv.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

V ČR nyní jsem, ale asi zase odjedu do zahraničí. Krkolomné vzdělávací programy. V SRN je možné dodělat si různé nadstavby ve vzdělání a netrvá to pět let apod. Samozřejmostí je uznání již nabytých zkušeností a vzdělání. Nikdo nenutí lidi dělat znovu zkoušku z oborů, ze kterých mají atestace. Ráda bych si dodělala např. rehabilitaci, ale opravdu mě odrazuje dokazovat společný kmen zkouškou z pediatrie, když mám tři atestace (I., II., PLDD) a dělám to od roku 2002. Při platbách práce na akreditovaných pracovištích by měly být na stážích normální platy, a ne že se člověk ocitne na platu absolventa, pokud chce začít s rehabilitací. Nehledě na to, že třeba dodělat si psychosomatickou medicínu je v ČR téměř nemožné a bude lepší odjet do SRN na psychosomatickou kliniku, kde bude možné dodělat si psychosomatiku i rehabilitaci, a to minimálně za 4 300 eur (měsíc bez služeb, na což tady v ČR asi nikdy nesáhneme).

  • Chtěla byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Držím českému zdravotnictví palce, bylo by fajn, kdyby se vše narovnalo, cena lidské práce, chování zdravotních pojišťoven ke zdravotníkům a zájem mladých lidí o obor.


MUDr. Daniela Pachmannová



Vždy se našlo dost ochotných lidí, kteří mi pomohli

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Německo, Coburg, Assistenzarzt

  • Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Mnoho nočních služeb trvajících dlouho (tj. ve všední dny ráno nástup do práce a setrvání v práci až do druhého dne odpoledne, k tomu mnoho víkendových služeb), téměř žádný volný čas, nástupní plat srovnatelný s platem lepší uklízečky.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Zkouška z němčiny B2 (nyní už je povinná úroveň C1), ověřené kopie a soudní překlady (diplom, výpis z rejstříku trestů, jistě toho bylo ještě víc, ale už si přesně nevzpomínám). Později (k atestační zkoušce) ověřování kopií a soudní překlady dokumentů o praxi získané v ČR. Tehdy jsem se obrátila na firmu, která se zabývala hledáním zaměstnání v Německu pro české lékaře. Tam přesně věděli, jaké překlady a jaká razítka je potřeba zařídit (sám by se v tom člověk myslím dost rychle ztratil). Dali mi seznam, který jsem obstarala, a potom už oni vše odeslali do Německa a převzali jednání s německou stranou. Je to opravdu plno zařizování, ale tím to bylo velice usnadněno. Jazykovou zkoušku jsem dělala již předem v době, kdy jsem o variantě, že bych někdy mohla pracovat v Německu, teprve začínala uvažovat (tedy ještě při studiu). To je asi časově nejnáročnější část, pakliže se člověk cizí jazyk teprve učí. To vyřízení všech překladů a razítek zabere pár dní (člověk si na to ovšem musí udělat čas, což při výše popsané práci v českém zdravotnictví vůbec není jednoduché). Vyřizování odeslaných materiálů na německé straně potom trvalo ještě několik měsíců, než člověk dostane aprobaci. To je dost dlouhá doba, a proto je vhodné vše začít vyřizovat mnohem dříve, než podáte výpověď v české nemocnici. Bez německé aprobace nemůžete v Německu začít pracovat.

  • Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Trojnásobná výše platu oproti českému. Noční všednodenní služby – nástup až odpoledne do služby (před službou volné dopoledne), služba do druhého dne do rána (po službě volný den – často ale opravdu potřeba pro zotavení, protože služby jsou velmi náročné), víkendové služby 24 hodin v kuse, pět, šest služeb za měsíc. Při přesčasových hodinách tzv. Zeitausgleich (hodiny nejsou vypláceny, ale člověk si za ně může vzít volno). Jednorázový finanční příspěvek na stěhování, jednorázový finanční příspěvek na hledání bydlení v místě zaměstnání.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Jazykové problémy jsem měla, přestože jsem předtím absolvovala Erasmus výměnu v Německu a přes onu jazykovou zkoušku B2. Přece jenom má člověk velikou zodpovědnost a ta nejistota, jestli rozumím správně, je nepříjemná. Kulturní šok žádný.

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Odborností jsme pokračovala v tom, co jsem začala v Čechách, žádný veliký skok vpřed, prostě jen plynulý postup. Atestaci jsem udělala v Německu.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Mám celou rodinu a původní přátele v ČR. Tam je pro mě „doma“, i když do ČR jezdím jen na návštěvu nebo na dovolenou. Ale na druhou stranu jsem získala plno nových přátel v Německu (mezi nimi i mnoho Čechů a Slováků).

  • Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Jazyková bariéra na začátku byla silná a ještě nyní, po několika letech, ji pociťuji a asi vždy budu. Ve skupině, kdy hovoří více lidí najednou, je stále ještě obtížné sledovat, o co jde. A to už tak asi zůstane. Bezpečně jsem se cítila vždycky, nikdy jsem neměla pocit nějakého strachu či ohrožení. Příjemně jsem se začala v novém prostředí cítit tak po půl roce, kdy už člověk má okruh známých lidí a ví, co a jak. To chce asi všude svůj čas, s tou jazykovou bariérou to trvá o něco déle. Ale když jsem něčemu nerozuměla/potřebovala/ nevěděla, jak zařídit, vždy se našlo dost ochotných lidí, kteří mi pomohli.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Došlo mi, že české zdravotnictví je kvalitativně rovnocenné úrovni západních zemí. Kvalita většinou velmi dobrá, dostupnost také (aspoň s čím jsem se setkala já). Bohužel ale pro lékaře a obecně zdravotnický personál v ČR není snaha český model rozvíjet a zlepšovat, ale zůstává zastaralý. Možnost částečných úvazků v ČR v nemocnicích v podstatě neexistuje. Umožnilo by to mnoha ženám vrátit se do práce, přestože mají i další povinnosti (děti). Plno lékařů odchází ze zdravotnictví k soukromým firmám kvůli lepším podmínkám (více volného času, a tedy i času na rodinu, lepší plat).

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Vídáme se méně často, ale jinak to podporovali.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Ráda bych se do ČR vrátila, i za cenu výrazně nižšího platu (i když by bylo příjemné, kdyby se to v ČR zlepšilo, a ta snaha tu už je). Ale mým hlavním problémem je nedostatek volného času. Lékař v ČR de facto v nemocnici žije a domů chodí jen na návštěvy. Dnešní doba už je jiná, než bývala (naštěstí). Lidé chtějí více žít, věnovat se rodině, bavit se s přáteli. A to by se mělo umožnit také lékařům. Zdá se mi škoda, že když EU udělala nařízení o tom, že lékaři nesmějí sloužit to absurdní množství nočních služeb, protože je to nebezpečné jak pro ně, tak hlavně pro pacienty, v ČR se zákonodárci nevěnovali tomu, jak toto smysluplné nařízení vyřešit a dodržet, ale jak je obejít. Kvůli tomuto nařízení jsem v české nemocnici nepracovala na jednu pracovní smlouvu, ale hned na dvě. První byla standardní pracovní smlouva, ovšem kvůli limitaci počtu odpracovaných hodin na ni lékař mohl odsloužit pouze dvě noční služby za měsíc. Aby se vyřešila diskrepance mezi povoleným počtem služeb a počtem služeb, které musejí být reálně odslouženy, dostali lékaři smlouvu druhou, tzv. dohodu, na všechny zbylé noční služby. To není řešení, nýbrž obcházení problému. Chápu, že ne pro všechny lékaře je to negativní – na dohodu dostávají víc peněz, kterými si dohánějí své (vzhledem k obrovské odpovědnosti, kterou nesou na svých zádech) mizerné platy. Němci se k témuž problému postavili opačně: začali hledat nové lékaře, aby pokryli potřebné hodiny. Tím problém vyřešili, ale nastal odliv lékařů z ČR, a tedy se ještě dál prohloubil problém v ČR. Teď už je jeho řešení zase o dost složitější. A nevyřeší se to prostě jenom tím, že budeme dělat, že to nevidíme.


Lucie Točíková



Denně jsem řešil střelná poranění

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Důchodce na plný úvazek, freelance Eng‑Czech překladatel.

  • Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

V roce 1977 jsem využil pozvání vlády Malty a jako jeden z prvních jsem odjel v témže roce pracovat tam. V pozici chirurgického konzultanta jsem na Maltě zůstal až do roku 1984. Po návratu jsem pracoval jako primář chirurgického oddělení ve Zlíně. V roce 1991 jsem odjel do Jihoafrické republiky, kde jsem pracoval jako šéfchirurg oddělení Tembisa Hospital až do roku 2005, kdy jsem se vrátil ze zdravotních důvodů. Svou kariéru jsem ukončil na VZP jako posudkový lékař, později jako řadový lékař LDN ve Vsetíně dne 31. 12. 2014.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Vše jsem zařizoval osobně a mohu říct, že též vzhledem ke své velmi dobré angličtině jsem žádné velké překážky nepociťoval.

  • Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Ve své chirurgické práci, ať už doma, nebo v zahraničí, jsem vždy nacházel plné zadostiučinění. V mírumilovné JAR jsem v průměru ošetřoval se svým týmem 500–600 střelných poranění ročně a byl jsem v té době zřejmě jedním z nejzkušenějších „válečných“ chirurgů u nás. Mé pracovní podmínky byly pochopitelně finančně mnohem výhodnější než u nás, vztahy velmi dobré, přátelské jak ve smyslu lékař–pacient, tak s kolegy i s administrativou či vedením.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Nezažil, obě země jsou velmi vyspělé, snadno srovnatelné s našimi podmínkami. S obyvatelstvem velmi pestré rasové i kulturní směsice jsem měl po celá léta velmi dobré vztahy.

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Jak již uvedeno výše, v „mírových“ podmínkách jsem musel téměř denně řešit závažná, většinou střelná či bodná poranění. Za 14 let obrovské zkušenosti.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Vzhledem ke svému věku jsem se ve svých 73 letech vrátil domů do České republiky a nyní si tedy užívám důchodu, jak jen 75letý řekněme stařec může.

  • Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Nikoli, s násilím ani jakoukoli formou diskriminace jsem se nikde nesetkal, naopak.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Jsem přesvědčen o tom, že úroveň naší zdravotní péče je velmi dobrá.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Práce v zahraničí otřásla s mým prvním manželstvím. Druhé manželství jsem naopak v JAR s mojí bývalou spolupracovnicí (českou) uzavřel a mám z něho dva již dospělé vysokoškoláky.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Od roku 2005 v České republice trvale žiji jako 75letý důchodce.

  • Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Jsem přesvědčen, že žít v současné České republice stojí za to. Zahraniční zkušenosti nás nepochybně obohacují po stránce jazykové, odborné, kulturní a obecně lidské.


MUDr. František Grossmann, CSc.



Překvapila malá flexibilita

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Švýcarsko, Kantonální nemocnice Fribourg, vedoucí lékař.

  • Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Zprvu to byla zvědavost a touha po získání dalších zkušeností.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Vše proběhlo relativně snadno, celé vyřizování zabralo přibližně tři měsíce.

  • Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

V mém oboru jsou zde podmínky práce srovnatelné s ČR, kromě platových.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo?

Určitě to byla důslednost v práci, bohužel mě překvapila malá flexibilita.

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Možnost dalšího vzdělávání bez jazykové bariéry a bez velmi omezeného rozpočtu, který je k dispozici lékařům v ČR.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Určitě pocit kolegiality a určité soudržnosti.

  • Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

První tři měsíce byly velmi náročné.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Dostupnost velmi dobrá, bohužel systém jako celek velmi nepřehledný až chaotický, podřízený mnoha zájmovým skupinám bez ohledu na ekonomické možnosti.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Velmi pozitivní souhlas.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Po více než deseti letech tuto možnost již nevidím, přestože ještě v ČR částečně pracuji.

  • Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Myslím, že by mělo být pravidlem, že lékař bude minimálně jeden rok stážovat – pracovat v zahraničí.


Pavel Křička



Copyright © 2000-2018 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky