Práce v zahraničí rozšíří pohled a poskytne zkušenosti

Vyjíždějí do světa na stáže i za dlouhodobým zaměstnáním a mnozí se obohaceni zkušenostmi vracejí. Často se pak v českých nemocnicích stávají přednosty či vedoucími pracovišť. Mezi respondenty naší ankety jsou lékaři, lékárník, ředitelé nemocnic a odborných institucí, děkan či odborář. Zeptali jsme se jich: Pokud jste pracoval nebo byl na stáži v cizině, bylo těžké rozhodování vrátit se/nevrátit se? Jak se v souvislosti s pobytem v zahraničí změnil váš pohled na české zdravotnictví?

• Doc. MUDr. Svatopluk Býma, CSc.,

předseda Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP

V každém případě si tím člověk rozšíří pohled a může převzít pozitivní věci i vyvarovat se těch negativních, protože nejhorší školné je, když dělá chyby sám. Raději se poučit u druhých a připravit vhodnou variantu pro ČR než to dělat opačně. A v čem jsem se poučil – jedná se o využití nelékařského personálu, kompetencí všeobecných praktických lékařů, organizace a dalších aspektů činnosti v rámci primární péče. Naše odborná společnost nyní spolupracuje na reformě primární péče, budeme se snažit, aby to bylo spojeno také s rozšířením preskripce a zmenšením administrativy, což do budoucna asi bude největší problém, protože s ministerstvem zdravotnictví jsme určité shody dosáhli, ale ministerstvo práce a sociálních věcí si podle našeho názoru vymýšlí naprosto zbytečné věci a zavádí další, které nejsou zrovna koncepční. Takže bude nezbytné, abychom se setkali s paní ministryní a vyjasnili si, co lékaři mají pro toto ministerstvo dělat.

• PharmDr. Lubomír Chudoba,

prezident České lékárnické komory

Díky funkci prezidenta profesní komory využívám zasedání naší evropské asociace k návštěvám lékáren v zahraničí, podobně na dovolených. A po tom všem, co jsem viděl a slyšel, přestože jsem v zahraničí nikdy nepracoval, jsem s plnou odpovědností přesvědčen, že české lékárenství je na velmi slušné úrovni. Stejně jako naši lékaři. My Češi máme sice v povaze reptat a kritizovat cokoli, važme si ale dostupného, kvalitního, a přitom finančně ne moc nákladného českého zdravotnictví. S pokorou vnímám práci svých kolegyň a kolegů. Není jednoduché být vystaven každodennímu frmolu a přitom vědět, že jakákoli vaše chyba může mít nedozírné následky. Na první pohled není laikovi jistě zřejmé, jak je někdy náročné zajistit potřebné léky, vyřídit přitom spoustu administrativy, odhalit chyby v dávkování, posoudit správnost kombinací léků, připravit kvalitní magistraliter léčivý přípravek. A i co se týče elektronizace, patříme v Evropě mezi šampiony. Řada lékárníků již dnes vyhodnocuje lékové záznamy svých pacientů, nabízejí jim vybraná screeningová vyšetření, připravují kampaně podporující zdravý životní styl. Vysoce odbornou lékárenskou péči poskytují kolegové v nemocničních lékárnách nebo kliničtí farmaceuti přímo u lůžka pacienta. Byl bych velmi rád, aby s tímto vědomím k lékárníkům přistupovaly i zdravotní pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví.

• MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Myslím si, že naši občané nevědí, co mají. Vezmeme‑li v potaz množství peněz, které do zdravotnictví směřuje, pak české zdravotnictví funguje fantasticky a je obrovsky efektivní. Bohužel se tak děje na úkor těch, kteří v něm pracují, tedy lékařů, sester a ostatních zdravotníků. Pokud se chtějí naši občané přesvědčit, co mají, nechť jedou do Polska, Rumunska, Bulharska, anebo třeba do mnohem bohatší Velké Británie. Po takové zkušenosti by si českého zdravotnictví a práce zdravotníků začali více vážit.

• Doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D.,

předseda České psychiatrické společnosti ČLS JEP

V zahraničí jsem byl na stážích, nikdy jsem tam nepracoval dlouhodobě, ale co jsem si odnesl ze stáží v USA a Kanadě, je poznání tamní organizace zdravotní péče, která je trochu odlišná od našeho systému. Vždy mě fascinoval systém zodpovědností a delegací různých činností, které – to si musím přiznat – ne vždy v našem prostředí nacházím. Navštívil jsem tam centra vysoce specializovaná v oboru psychiatrie, není tomu asi tak v běžné americké nemocnici. V naší reformě psychiatrické péče se inspirujeme spíše jinými zeměmi, týká se to hlavně organizace systému péče, a je to propojení zdravotně‑sociálního pomezí, po kterém všichni voláme a co se těžko daří, když jsou u nás rozpočty zdravotní a sociální oddělené a jeden se neohlíží na druhý. My nyní máme v reformě jako jeden z největších úkolů propojovat v rámci nových služeb v psychiatrii zdravotní a sociální služby. Řešíme, kolik peněz je ze zdravotnictví, kolik ze sociálních služeb. Co se týče organizace, líbí se mi systém, kde dostanete nějaký rozpočet a za něj máte za úkol postarat se po stránce péče o tu oblast, kterou spravujete. Což vás nutí se zamýšlet nad organizací a také šetřit a prostředky pružně alokovat, kam potřebujete. Takže to není rigidní mašinerie, do níž vstupuje mnoho vstupů, ale je to například jeden tzv. trust, který zařizuje péči v daném regionu. Je to zajímavý pohled rozpočtování, budgetování a rozdělování věcí do jednotlivých oblastí a hlavně hledání cest, jak to složité prostředí alespoň nějak řídit. Líbilo by se mi, kdyby nám někdo řekl, tady máte určitý obnos, předložte plány a za rok nám budete skládat účty.

• MUDr. Martin Engel,

předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů

V zahraničí jsem nepracoval, takže se mohu vyjádřit jen teoreticky. Ale vím, že 75 procent lidí, kteří z českého zdravotnictví odejdou, ztrácíme nenávratně. Protože nejtěžší je venku začít, a když tam člověk začne a daří se mu, tak podle statistik, které mám z různých zemí, se hned tak nevrátí, pobyt je na delší dobu. Pokud se lékař vrátí, tak ne z důvodů profesních, aby předával doma, co se naučil venku. To nefunguje, protože mladé lékaře nevyhání do světa touha po poznání, ale především ekonomické důvody. A nevracejí se, ani když se poměry o hodně zlepší. Hovořil jsem o tom kdysi se slovenským ministrem zdravotnictví, který mi řekl, že když výrazně zlepšili odměňování lékařů, stejně se jich tři čtvrtiny na Slovensko nevrátily. Jestli tedy naše ministerstvo tvrdí, že zhruba po šesti letech se většina lékařů vrátí, je to nesmysl, to na ničem nemohou doložit, kategoricky to vylučuji. Vrátí se jednotlivci, a hlavně z rodinných důvodů, ne že by tu chtěli aplikovat, co se v cizině naučili.

• MUDr. Bc. Tomáš Fiala, MBA,

předseda představenstva Nemocnice Strakonice, a. s.

Na stáže do ciziny jsem se dostal jako pediatr hned v roce 1990, do Zürichu k profesoru Fanconimu na pediatrickou kliniku a v roce 1991 do Ingolstadtu a Neuburgu an der Donau také na pediatrické kliniky. Zůstat jsem tam nechtěl, protože to už bylo po sametové revoluci, tady jsem měl rodinu, ale zdravotnictví jsem tam viděl trochu jiné než tady. V pediatrii jsem se poučil a velmi nám tam pomohli, protože mi nabalili na cestu domů vždy bedny zdravotnického materiálu, který tady do té doby nikdy nebyl, a z jedné z těch stáží jsem přivezl pro lůžkové anesteziologické oddělení do Strakonic tehdy celý ventilátor. Bylo to přínosné a jsem rád, že jsem medicínu v cizině poznal. A v pediatrii, co jsem měl možnost vidět, u nás je separovaná infekce, traumatologie, neonatologie, tam na jedné JIP, na kterou mě profesor Fanconi poslal, ležel těžce nedonošený novorozenec, vedle holčička spadlá do ledovcové trhliny a vedle dítě asi dvanáctileté s meningokokovou sepsí. A bylo to v jednom prostoru, jak tehdy západní pediatrie dovolovala. Z toho se asi poučovat nebudeme, ale je to tak, že režimová opatření tam zavedená jsou daleko důležitější než opatření bariérová.

• Prof. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D.,

děkan Lékařské fakulty UK v Plzni

Byl jsem velice krátce po roce 1990 na stáži v Institutu Gustave Roussy ve Francii a setkal jsem se tam s francouzským socialismem, což pro mě bylo překvapující, protože my jsme v ČR socialismus opustili a já jsem najednou vstoupil do země, která ho měla mnohem hlubší a mnohem propracovanější. Takže jsem se vrátil s nadšením zpátky do ČR s tím, že opustíme socialismus, náš i francouzský, a budeme budovat zdravotnictví, které za něco stojí. Což se nám přes všechny obtíže daří.

• MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,

ředitel Institutu zdravotně sociálních služeb, z. ú.

Působil jsem v zahraničí jako poslanec Evropského parlamentu, takže rozhodnutí vydat se do zahraničí bylo dáno tím, že jsem byl zvolen. Poslancem EP jsem byl zvolen dvakrát, v roce 2004 a pak ještě jednou v roce 2009, takže jsem v zahraničí strávil celkem 10 let. Moje volební období skončilo v roce 2014. Kromě Bruselu a Štrasburku jsem hodně působil jako předseda stálé delegace EP v Gruzii, Arménii, Ázerbájdžánu. Na základě svých bohatých zkušeností vím, že české zdravotnictví je v EU svým způsobem unikátní tím, že za poměrně malý rozpočet poskytuje skutečně plně srovnatelnou kvalitu služeb pro pacienty. Především kvalita lékařů je naprosto srovnatelná se všemi standardy nejvyspělejších evropských zemí. Jisté rezervy najdeme v oblasti pobytových služeb, přístupu k pacientovi a podobně.

České zdravotnictví má podle mne velkou šanci nabídnout a prodávat svoje služby cizincům. Lidé ze zemí, kde zdravotní péče není zdaleka tak dostupná a v takové kvalitě, by se mohli jezdit léčit do ČR, kde kapacity jsou a kvalita péče je velmi vysoká, naprosto srovnatelná s nejlepšími zeměmi EU. Současně je naše země bezpečná, má velmi přívětivé klima, služby na vysoké úrovni, je relativně cenově dostupná, rozhodně dostupnější, než jsou kliniky třeba v Londýně nebo Mnichově.

Druhá věc je velmi dobré zdravotní školství. Před lety bylo trochu pošramoceno přehnaným požadavkem na vysokoškolské vzdělání všech sester, což se teď reviduje, a to vidím jako správné. Máme velmi kvalitní systém pregraduálního i postgraduálního vzdělávání lékařů, který je ale pro naše lékaře bohužel dosti zdlouhavý. Tady si myslím, že jsme v minulém roce propásli příležitost ho zjednodušit, ale i přesto jsem si jist, že ve srovnání s jinými zeměmi u nás jak pregraduální, tedy studium na univerzitách, tak postgraduální specializační studium má velmi vysokou úroveň. Nakonec o tom svědčí i to, jak mnozí lékaři, kteří přicházejí ze zahraničí a chtějí tu provozovat praxi, neprospívají u aprobačních zkoušek, protože naše nároky na kvalifikaci lékařů jsou velmi přísné.

• MUDr. Vladimír Dvořák, Ph.D.,

předseda České gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP a Sdružení soukromých gynekologů ČR

V zahraničí jsem byl opakovaně, nejdéle asi půl roku, a byl jsem tam zejména v dobách ještě před tím, než jsem začal s privátní praxí a provozováním svého centra. Neřekl bych, že by se nějak změnil můj pohled, ten je dlouhodobě konzistentní. Myslím si, že u nás je zdravotnictví na vysoké úrovni, minimálně srovnatelné s vyspělými zeměmi EU i mimo ni. Pacienti dostávají výrazně více péče z veřejných prostředků, než je ve světě běžné. Dlouhodobě mi vadí hypersolidarita systému a z ní plynoucí obtížná ufinancovatelnost a velice nízká role pacienta v systému. Myslím si, že základním krokem by mělo být posílení role pacienta, včetně zavedení přiměřené spoluúčasti, alespoň srovnatelné s ostatními zeměmi EU, a druhým krokem by měla být postupná redukce počtu zdravotnických zařízení. Síť ambulantní i lůžková je u nás poněkud hypertrofická. To by alespoň do jisté míry vyřešilo nedostatek lékařů i sester, který je částečně relativní. Za velmi důležitou považuji rovněž kontrolu kvality poskytované péče, o které se zatím pouze teoretizuje.

• JUDr. Ing. Miloslav Ludvík, MBA,

ředitel FN Motol, exministr zdravotnictví

Vždy jsem s oblibou říkal, že české zdravotnictví je poslední západní na východě, a konstatuji, že když jsem jezdil po světě, tak se mi to potvrdilo. Musím říct, že my s minimem umíme maximum, je to vidět, když jezdíte po světě, za minimum peněz poskytujeme maximum péče. Stačí vyjet do zahraničí a přesvědčíte se o tom opakovaně. A to jsem viděl zdravotnictví z mnoha úrovní, jako šéf farmafirmy, šéf nemocnice, pracovník ve financích i jako ministr, takže to mám z mnoha úhlů.

• MUDr. Pavel Hroboň, M.S.,

Advance Healthcare Management Institute

Pro rozhodnutí o návratu pro mne byly klíčové rodinné důvody. Lehké to nebylo, jsem ale rád, jak jsme se rozhodl. Pobyt v zahraničí mně především umožnil vidět celou Českou republiku a české zdravotnictví zvenku, tedy ve srovnávací perspektivě. Je to velmi užitečné. Na jednu stranu si uvědomíme, že nejsme středobodem světa. Děláme věci nějakým způsobem, často správně, ale to neznamená, že neexistují jiné cesty, které jsou stejně dobré, nebo dokonce lepší. Na druhou stranu zjistíte, že když chceme, dokážeme být minimálně stejně dobří jako na většině míst v rozvinutém zahraničí, což je velmi povzbuzující.

Zdroj: MT