Přeskočit na obsah

Recenze: Cesta českého epidemiologa z Podkarpatské Rusi přes Auschwitz do Houstonu

Idylické dětství a mládí bylo následováno apokalypsou koncentračních táborů, studiem medicíny v Praze, prací na infekční klinice pražské nemocnice na Bulovce, šikanou komunistického režimu, emigrací do Ameriky následovanou půl stoletím tvůrčí vědecké a pedagogické práce v texaském Houstonu. Knihu lze číst na několika úrovních. Po profesionální stránce nás kniha provází projekty, v nichž měl Ervín Adam esenciální roli – eradikací dětské obrny v Československu a po emigraci výzkumem etiologie karcinomu ženského dolního genitálního traktu. Nejde ale zdaleka o vědecký suchopár. Mnohem více jde o osvětlení inspiračních zdrojů a zákulisí klinické a výzkumné práce se všemi intrikami, porážkami, ale i triumfy.

Ervín Adam se stal díky své klinicko‑epidemiologické kompetenci již tři roky po nástupu na Bulovku zástupcem přednosty kliniky, asistentem Pediatrické fakulty a jedním z hlavních aktérů očkovací kampaně proti dětské obrně. Poté co byl závistí kolegů, pod rouškou vedoucí úlohy komunistické strany, z Bulovky a z Pediatrické fakulty vypuzen, vybudoval v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze Klinicko‑epidemiologický odbor, zaměřený na výzkum účinnosti a bezpečnosti biologických přípravků. Šikana komunistického režimu byla po emigraci v roce 1968 vystřídána neskonale racionálnějším, ale tvrdým tlakem amerického vědeckého prostředí. Jak vzdálený byl Houston od Prahy, tak velký byl skok od výzkumu neurovirulence polioviru, ve kterém mu nebylo umožněno pokračovat, k výzkumu etiologie nádorů genitálního traktu. Ervín Adam perfektně uspěl v obou oblastech výzkumu, které propojovaly jemu tak blízké epidemiologické přístupy. O jejich zavedení a rozvoj se zasloužil na Oddělení virologie a epidemiologie vedeném Josephem Melnickem na Baylorské universitě v Houstonu. Tam rozpracoval jednak hypotézu, podle které byl herpetický virus považován za etiologické agens zodpovědné za vznik karcinomu děložního čípku, jednak hypotézu, podle které může vést prenatální vystavení dietylstilbesterolu k vývoji karcinomu genitálního traktu v dospělosti.

„Všechno je jinak“ odkazuje na absurdní momenty z autorova osobního i profesionálního života viděné z časoprostorové perspektivy houstonské emigrace. V knize se to hemží „informačními bublinami“, jejichž absurditu lze odhalit až retrospektivně, po jejich prasknutí. Anekdoticky působí z hlediska současné hypertrofované kultury publikovat vše, co je jen trochu možné, autorovo konstatování, že o eradikaci dětské obrny v Československu, úspěchu naprosto fenomenálním, nebyla uveřejněna kvůli odlišné kultuře tehdejšího vědeckého světa jediná publikace v mezinárodním vědeckém časopise. Jiným příkladem, tentokrát o tom, jak vše zlé může být pro něco dobré, je vyústění výzkumu vztahu infekce herpetickými viry a karcinomu děložního čípku. Ervín Adam si dobře uvědomoval, že konečné rozhodnutí o roli herpetických virů může dát jedině prospektivní epidemiologická studie. Ukazuje však, jak kvůli striktní legislativě týkající se ochrany práv pacienta, omezeným právům lékaře a vysoké ceně zdravotních výkonů v USA oproti Československu sedmdesátých let bylo možné provést prospektivní studie v Československu, a ne v USA. Studie uskutečněná pod vedením Adamova blízkého spolupracovníka a přítele prof. Vladimíra Vonky vliv infekce herpetickým virem na vznik karcinomu děložního čípku posléze vyvrátila. Podobně jako výzkum poliomyelitidy a zorganizování rozsáhlého očkování, díky němuž byla obrna v komunistickém Československu jako v první zemi na světě vymýcena, by organizace prospektivní studie v USA představovala těžko překročitelnou finanční a administrativní zátěž.

Ervín Adam ukazuje, jak úspěch přechodu emigranta z jednoho informačně‑kulturního prostředí do druhého závisí na ochotě přizpůsobit se podmínkám a schopnosti získat si důvěru nových kolegů. Ervín Adam opouštěl Prahu s hrdostí na kulturně‑politický odkaz meziválečného Československa a jeho poválečnou kulturu v kontextu střední Evropy: „Ano, věřil jsem v Československo. Byla to moje země, nebojím se té fráze, Vlast. Možná o to dražší, protože jsem se pro ni sám rozhodl. A tahle víra mě dlouho držela na dobré vlně.“ V očích adherentů alternativního kulturního prostředí, ne tak vzácných mezi americkými kolegy, se Československo sémanticky posunulo ze střední do východní Evropy a emigranti z „Eastern Europe“ byli považováni za nedostatečně vyškolené, pracovité a spolehlivé. Kniha jasně ukazuje, jak se pohled zevnitř i zevně obou kulturních bublin v perspektivě posledních padesáti let vyvíjel a vyvíjí. Nejhrůznější však působí ryze osobní odkaz na neinformovanost a slepotu k politickému vývoji v roce 1943, kdy Ervín Adam stále žil na Podkarpatské Rusi, dva roky po deportaci svých rodičů a půl roku před svou vlastní deportací, v relativně benevolentních podmínkách horthyovského Maďarska. S odstupem 75 let autor obdivuje touhu po životě a energii, kterou byla jeho generace nabita. A zároveň ho děsí hluboká neinformovanost. „Nějaké transporty, ghetta, zákazy podnikání, či dokonce vyhlazovací akce? Ano, občas nám o takovém teroru někdo vyprávěl, zmínil třeba i Terezín, ale nás se to jaksi netýkalo.“ Autor ztratil třikrát v životě střechu nad hlavou; během války v roce 1944, po emigraci v roce 1968 a naposledy v roce 2017, když udeřil na Houston hurikán Harvey. Stal se profesorem na Baylorské univerzitě, světově uznávaným epidemiologem a dva roky po smrti své manželky a spolupracovnice dr. Vlasty Adamové byl v roce 2012 za svou celoživotní lékařskou a vědeckou angažovanost v boji proti dětské obrně odměněn cenou Česká hlava.

„Všechno je jinak“ nás odkazuje na nejednoznačnost a těžkou uchopitelnost lidského bytí, ale zároveň na autorův nebolestínský pohled na život, s trvalými záblesky ironie a sarkasmu, ke kterým se tak dobře hodí židovské anekdoty a moudra. Když se však ptám, čím vším nás osobnost Ervína Adama tak hluboce ovlivňuje, musím dodat, že je to nekompromisní zásadovost, jejímž dodržováním si tak často komplikoval každodenní život, ale která mu zajistila udržení trvalé integrity a možnost nést celým životem „štít svůj čistý“. Knihu vřele doporučuji všem, kdo se zajímají o moderní historii Československa, o srovnání biomedicínského výzkumu v Československu a v USA, o rodinnou soudržnost a o emigraci.

 

Čtěte také

Zdroj: MT

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…