Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pátek 19. duben 2019 | Svátek má Rostislav
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Jak si vedou čeští vojenští zdravotníci na misích?

Polní nemocnice. Foto: ÚVN

Jak si vedou čeští vojenští zdravotníci na misích?

Medical Tribune 06/2019
01.04.2019 13:33
Zdroj: MT
Autor: nam
Život českých vojáků, vojenských lékařů a sester na misích v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a na Mali představuje výstava fotografií a dalších exponátů z misí Armády ČR Ten druhý život.

Výstava je do 10. dubna přístupná denně od 10.00 do 18.00 v Křížové chodbě pražského Karolina.



Výstava pořádaná k 20. výročí vstupu ČR do NATO je poctou vojákům i novodobým válečným veteránům, kterých je v ČR 15 000. Instalaci fotografií uvádí defilé vojenských praporů, z nich ten první patřil desáté strážní rotě brigády rychlého nasazení 42. mechanizovaného praporu Svatováclavského z Tábora, jejíž tři příslušníci zahynuli loni v srpnu při útoku sebevražedného atentátníka na hlídce v okolí základny Bagrám v Afghánistánu. Většinu vystavených snímků fotili sami vojáci. O životě na misích jsme si povídali s úrazovým chirurgem plk. MUDr. Zdeňkem Jíchou a laborantkou kpt. Ing. Tatjanou Markovinou, o přípravě vojenských zdravotníků na mise s náměstkem ředitele Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha plk. Ing. Zdeňkem Brabcem, Ph.D.



Mise – to je dobrodružství i možnost pomáhat druhým



  • Co vás vedlo k rozhodnutí zúčastnit se mise?

Tatjana Markovina – Je tam pocit dobrodružství, práce v terénu a pomáhat druhým, ať jsou to vojáci, nebo místní obyvatelstvo jako při prvních misích, které měly spíše humanitární zaměření. Náš tým tehdy nabízel místním lidem zdravotní péči v celém spektru a mnohdy na daleko vyšší úrovni, než tam měli možnost dostat, pokud se k ní vůbec dostali. Postupem času se mise zaměřily více vojensky, na poskytování zdravotní péče vojákům, kteří se na misi dostanou do problémů. Samozřejmě důležitý je pocit, že konáme dobro. Zdravotní péče tam chybí, jsme lidské bytosti a je naším úkolem, abychom péči, když můžeme, poskytli také v terénu, nejenom doma v ČR.

Zdeněk Jícha – K účasti mě vedl hlavně personální rozkaz. Doba, kdy účast byla čistě na bázi dobrovolnosti, je pryč, dnes se posílají celé útvary, takže už to není o tom, zda chci, nebo ne. Samozřejmě pokud by někdo z osobních důvodů nechtěl, nikdo ho nutit nebude. Moje důvody jsou v zásadě podobné jako u Táni – pocit vyzkoušet si něco nového, pocit dobrodružství, služba vlasti a pomoc lidem.

  • V čem se vaše práce na misi lišila od toho, s čím se běžně setkáváte v ČR?

Tatjana Markovina – Musíte spoléhat na sebe. Dost často se stává, že je tam člověk sám a nemá zázemí, jako má doma. Konkrétně v mé profesi laborantky, když se porouchá například analyzátor, nemám v terénu technika, servis. Doma to řešíme tak, že zvedneme telefon, zavoláme servis, do hodiny přijede, opraví a pracujeme dál. Tam člověk musí být širokospektrální a umět si poradit s různými problémy a různými situacemi. Musí neustále na sobě pracovat, aby to tam zvládl. To je jedna část, rozvíjet znalosti a schopnosti víc než doma, doma také, tam ale ještě víc, aby to člověk zvládl i bez zázemí. A další pak je psychická odolnost, v terénu je tlak na psychiku daleko větší. Doma si odpracujete osm hodin, případně službu, pokud jste zařazeni do služeb, a pak máte možnost se odreagovat, máte rodinu, koníčky. Tam neustále musíte být k dispozici, nemáte možnost odreagování, takže tam je vysoký tlak na psychickou odolnost.

Zdeněk Jícha – Rozdílů je několik. První, nemáte tam nikoho z kolegů, se kterým byste mohl problém konzultovat, vždy se musíte umět rozhodnout sám za sebe a přijmout za své rozhodnutí zodpovědnost, a to jak v profesi odborné, u nás tedy ve zdravotnických profesích, tak i jako velitel úseku nebo velitel týmu. Táňa si to vyzkoušela jako velitel na nejnižším stupni, já jako velitel týmu. Tam prostě musíte umět pracovat s lidmi, aby se vám tým nerozpadl. Jsou tam vysoké nároky na odbornou připravenost a fungování, psychika je opravdu napjatá, jste velmi často dlouhou dobu zavřeni na velmi malém místě, možnost odreagování v zásadě kromě sportu a internetu není, v takové situaci je kladena vyšší míra zodpovědnosti na práci s lidmi, zejména na velitele. Tady jdete po osmi hodinách práce domů, od podřízených i problémů si odpočinete a další den pokračujete. Tam ten luxus nemáte, pokud dovolíte, aby se vám skupina různé velikosti, od pár lidí až v případě některých velitelů i několika set lidí, rozpadla, a vy s personálem nic neděláte, nastávají obrovské problémy. Takže náročnost personální práce a interpersonální komunikace je na misích mnohem větší než v běžných pracovních provozech na území státu.

  • V čem se liší zdravotní péče o vojáky a spektrum zdravotních obtíží na misích?

Tatjana Markovina – Pokud se týká kvality péče, tak v ničem, ale je pravda, že vojáci mají jiné spektrum zdravotních problémů. Jsou tam válečná, střepinová poranění. Co se týče laboratoře, tak práce se neliší téměř v ničem, záleží na oblasti, kde úkol vykonáváme. Pokud je to oblast, jako jsem byla já, v Afghánistánu, spektrum onemocnění v laboratorní části záleží na ročním období. V létě tam většinou bývají průjmy, zvracení, kdy hrozí dehydratace organismu. Na to tedy byla zaměřena laboratorní vyšetření.

Zdeněk Jícha – Záleží hodně na typu mise. Je‑li to mise čistě support pro koaliční vojáky, převažují poranění, ať už válečná, nebo částečně jsou tam i poranění z doby rekonvalescence, kdy vojáci nejsou ve službě, takže jsou tam i drobné sportovní úrazy. Další velkou skupinou jsou sezónní onemocnění, respirační infekce, alimentární infekce s průjmy apod. Pokud je péče rozšířená i na místní obyvatelstvo, nebo je alespoň zdravotnická podpora místních spojenců, tam už se kromě uvedených poranění pohybujeme i v oblasti infekčních a parazitárních onemocnění, protože většina těch oblastí má nízký hygienický standard, ať už je to Afghánistán, Irák, Mali. Tam je spektrum infekčních onemocnění, se kterými ne že bychom se v ČR úplně nesetkávali, ale setkáváme se tu s nimi velmi vzácně jako s importovanými nákazami. Kdežto v těchto oblastech je naprosto běžné, že přijde pacient klinicky s diagnózou náhlé příhody břišní, obstrukční ileózní stav, a až při operaci zjistíme, že se nejedná o část stravy, jak by to bylo v našich podmínkách, ale že obstrukci střeva způsobil chuchvalec parazitů. Tady potom je klinická část propojena s komplementem, u větších parazitů si lékař sice určí většinou sám, o co se jedná, ale u některých amébových infekcí potřebuje, aby laborant nebo mikrobiolog určil patogen, kterého často zná pouze z knih a nikdy ho neviděl, protože v ČR se ty infekce nevyskytují, nebo tak vzácně, že to vidí třeba tři odborníci za rok. Takže z tohoto pohledu je to občas rébus pro kliniky i laboratorní komplement.

  • Jak vaši péči přijímalo místní obyvatelstvo, jak jste získávali důvěru lidí?

Tatjana Markovina – Nezaznamenala jsem nikdy z jejich strany nějaký tlak nebo averzi vůči našemu týmu, ba naopak, když ta možnost byla a mohli jsme poskytovat zdravotní péči místnímu obyvatelstvu, odezva byla velice kladná. Byli velmi vděční, protože oni nemají ty možnosti, jako máme my, jejich možnost poskytování zdravotní péče je velmi omezená, a když už tu možnost mají, tak je to pro horních deset tisíc, není to běžně dostupné pro všechny. A dost často je to spojeno s vysokými finančními nároky, což při ošetření u nás ve vojenské nemocnici nebylo. Takže když jsme tu možnost měli a péči jsme mohli poskytnout, velice rádi jsme ji poskytli místnímu obyvatelstvu, a oni byli vděční. Ne každý se ale mohl do naší péče dostat, ze začátku byly mise zaměřeny i na humanitární stránku, ale teď už několik posledních let to tak není, takže místní obyvatelstvo až na pár výjimek nemá možnost dostat se k nám.

Zdeněk Jícha – Co se týkalo poskytování zdravotní péče místním lidem, veskrze to byl kladný přístup, byli za péči vděční. V těchto oblastech bohužel lidé mají tendenci, že když je něco zadarmo, tak toho chtějí co nejvíc. Dávali jsme léčiva na určitou krátkou dobu, ale oni chtěli v ideálním případě, aby měli léky ještě pro celou širokou rodinu, to bylo někdy trochu konfliktní. Na druhou stranu humanitární péče v postižených oblastech, pokud to není postižení akutní, jako třeba zemětřesení, kdy se náš zdravotnický personál přesouval z Balkánu kupříkladu do Turecka, může být následně spojena s problémy. Pokud jsou tam organizace, a teď nemyslím jen armádní, ale i Lékaři bez hranic a další, které poskytují péči místním obyvatelům, tak kromě krátkodobého pozitivního efektu, kdy se lidem opravdu pomůže, protože oni mají onemocnění a poranění léčitelná, ale protože tam není dostupná péče, tak umírají nebo jsou invalidizováni, z pohledu Evropana naprosto zbytečně, však přítomnost zejména humanitárních organizací dlouhodobě bohužel vede k tom, že zdravotní systém té země nemá tendenci problémy řešit a rozvíjet se, státní aparát a samosprávný aparát spoléhá na přítomnost těchto organizací a nerozvíjí vlastní zdravotní péči. Vede to k tomu, že po odchodu humanitárních organizací dochází k obrovskému propadu zdravotní péče a některé regiony nejsou pak schopny se z toho vůbec vzpamatovat.


  • Tady by asi byla namístě spolupráce na budování místní infrastruktury?

Zdeněk Jícha – To armáda třeba v oblasti Afghánistánu dělala opakovaně. Kromě bojových činností, supportu, jako jsme prováděli my, působí část jednotek jako mentoring a snaží se místní představitele, ať už vojenské, nebo civilní, něco učit. V Lógaru byl rekonstrukční tým, který se snažil předávat potřebné know‑how místním představitelům, ať už technické, nebo politické správě. To znamená naučit je, jak se o něco starat, něco budovat, byli tam civilní odborníci z oblasti vodohospodářství, zemědělství, kdy armáda působila jen jako podpůrná ochranná složka a činnost odbornou, mentorskou prováděli civilní odborníci, většinou z českých vysokých škol, eventuálně z některých firem.

  • Měli jste s sebou polní nemocnici, vyjížděli jste do terénu? V jakých podmínkách reálně byla péče poskytována?

Tatjana Markovina – Jsou dva způsoby – Armáda ČR má polní nemocnici, která se skládá ze stanů a kontejnerů, je to takový Mash, takže vyjedete do určité oblasti, kde máte plnit úkol, logistický tým vám postaví nemocnici stanovou a kontejnerovou. Máme personál, jednotlivá nemocniční oddělení, laboratorní komplement, vozíme s sebou také rentgen. Celý tým nemocnice včetně logistiky tvoří 100 až 150 lidí. Jako další možnost, a to zejména v posledních letech, jsme byli jako joint teamy, přidružené týmy k nějakému zahraničnímu kontingentu, americkému, francouzskému atd., a v rámci zahraničního kontingentu náš zdravotnický tým působil. Tým se skládá z chirurgů, anesteziologů, jsou tam anesteziologické sestřičky, instrumentářky a je možno využít i komplement, laboratorní nebo rentgen. Zahraniční kontingent může být umístěn buď ve stanovém plus kontejnerovém modulu, jako je Mash, nebo jako jsme to měli například v Kábulu v Afghánistánu na letišti, to byla betonová budova, kamenná nemocnice. Zdeněk Jícha – V zásadě už to popsala kolegyně. Možností, v jakých modulech může zdravotnická nebo bojová jednotka vyjet, je celá řada. Základní je dvojitý model, buď týmy, kde se počítá s rotacemi, pak je tým sestaven tak, aby se personálně dal obsadit na řadu rotací, nebo se dá vyslat speciální tým protiepidemický, infekční, možností je celá řada. Armáda ČR to má zpracováno v řadě dokumentů a jde jenom o to, jaké je nařízení, co máme obsadit, co máme vyslat. Není to o tom, že se někdo rozhodne, kdo pojede, ale z generálního štábu, nebo většinou z úrovně ministerstva vyjde nařízení, úkol, a potom odborné složky zdravotnické služby, respektive společného operačního centra řeší personální složení týmů, nikoli podle jmen, ale podle funkcí.

  • Práce na misích je náročná, jak jste se na ni připravovali?

Tatjana Markovina – Příprava je dvoufázová, jednak musíte splňovat danou kvalifikaci, odbornost, příprava probíhá před výjezdem na území ČR. Do toho patří i jazyková znalost, před misí nás vyšlou na jazykový kurs. Pak je tam absolvování dalších povinných specializovaných odborných kursů pro lékaře i nelékařský personál, těch je celá řada. Musíme projít psychologickými testy, testuje se psychická odolnost. Musíme projít lékařskými vyšetřeními, zda jsme fyzicky v pořádku. Dále tělesná připravenost, musíme splnit předepsané normy tělesné výkonnosti.

Zdeněk Jícha – Pokud bych to mohl shrnout, příprava je dvoufázová. Jedna, kdy se člověk připravuje na fungování vojáka jako takového, to znamená jak vševojsková, tak odborná příprava, která spočívá v tom, že se vzdělává ve svém oboru dlouhodobě a samozřejmě plní všechny normy jako každý jiný voják. To je ta část dlouhodobá. Pak před vysláním do každé operace je část odborná, kdy se tým, jestli je to zdravotnický tým, výsadkový tým nebo pyrotechnický tým, soustředí na svou odbornou stránku, kdy k tomu každá z těchto služeb a druhu vojsk má předepsané své kursy, a druhá je část vševojsková, kdy všichni příslušníci se doučují nebo opakují některé vševojskové dovednosti, jako je hod granátem, střelba, příprava na přežití, chemická příprava a další.

  • Takže i doktoři a sestry házejí při přípravě granátem?

Tatjana Markovina i Zdeněk Jícha – Ano, všichni.

  • Můžete upřesnit, v jakých zemích jste byli na misích a kdy?

Tatjana Markovina – V roce 1999 – humanitární mise v zemětřesením postižené oblasti Turecka – Gölcük, v roce 1999 – mise AFOR, Afghánistán, v roce 2002, 2007 a 2008 – mise ISAF, Afghánistán a v roce 2016 – polní chirurgický tým, Resulote Support Mission, Afghánistán.

Zdeněk Jícha – Byl jsem dvakrát v Afghánistánu v letech 2013 a 2016/2017.

  • Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z misí, co vás ovlivnilo v dalším životě a v pohledu na život?

Zdeněk Jícha – Mise jsou plné specifických zážitků, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Není to, jako když jedete do neznámé země na 14 dní na dovolenou a pak se někdo zeptá, co se vám tam líbilo nejvíc. Tak se to říct nedá, protože práce tam je natolik specifická a natolik různorodá, od bezpečnostních rizik přes interpersonální vztahy, přírodu, bojovou činnost a další, je to tak rozmanité, že říct, že tohle jedno bylo to, co ve mně zanechalo největší dojem, nejde. Dojmů je spousta a říct, který z nich je nejlepší, nedokážu.

Tatjana Markovina – U mě to samé. Je to průřez vším, každá mise sama za sebe je specifická, i z důvodu, že tam letí jiný tým, takže jste interpersonálně postavený do jiných situací, s tím souvisejí vnější okolnosti, které se na to vážou, úkoly bývají jiné, jiná bezpečnostní situace. Takže také nedokážu říct, která mise nebo co ve mně vyvolalo nejsilnější zážitek, de facto každá mise ve mně zanechala nějakou pečeť, kterou už ponesu do konce svého života. Čeští vojenští lékaři a zdravotníci jsou ceněni za zodpovědnost, znalosti a samostatnost.

  • Pane náměstku, ÚVN připravuje vojenské lékaře do misí. Kolik se jich u vás už připravilo a jste v ČR jediní?

Zdeněk Brabec – Jedná se o kontinuální vysílání vojáků do zahraničních misí, které je spojeno se samotnou přípravou. V ÚVN Praha a též ve vojenských nemocnicích v Brně a Olomouci jsou připravováni vojenští lékaři a ostatní zdravotnický personál pro případné vyslání do zahraničních misí. Nejedná se mnohdy jen o součást personálu vojenských polních nemocnic, ale i o lékaře, kteří jedou s některou vojenskou speciální jednotkou na zahraniční mise. V samotné ÚVN Praha se jedná o desítky připravovaných vojáků, zcela jistě ze tří vojenských nemocnic nejvíc.

  • V čem jsou specifika práce vojenských lékařů a sester, co musejí umět oproti civilním kolegům?

Specializace a náročnost či odlišnost od civilního lékaře je v tom, že voják kromě samotné rozšířené odborné přípravy, kterou získává na Fakultě vojenského zdravotnictví, jako je válečná chirurgie, interní medicína, se v praxi samotné vojenské nemocnice setkává s praktickou medicínou, zejména využitelnou v polních podmínkách z hlediska operačních výkonů, které se mohou vyskytnout, například střelných poranění apod. Jako každý voják, který je připravován k výjezdu do zahraničí, musí prodělat ještě speciální výcvik s konkrétní vojenskou jednotkou, se kterou vyjíždí, aby zvládl i základní výcvik vševojskového charakteru.

  • Naše účast na misích začala po vstupu do NATO, nebo od kdy se datuje?

Vojáci ČR byli vysíláni už předtím, zejména na území bývalé Jugoslávie v rámci různých mírových misí.

  • V čem jsou čeští vojenští lékaři a sestry oceňováni, v čem jsou v týmu dobří a za co je oceňují kolegové z jiných zemí?

Máme pozitivní informace, které podporují i hodnocení z velitelství armád v rámci kontingentů, kde jsou naši vojenští lékaři součástí týmu a kde jsou i mnozí zahraniční lékaři. Naši čeští lékaři jsou vyzvedáváni především z hlediska odpovědného přístupu, znalostí i dovedností, dokáží samostatně vykonávat činnosti, a zatím jsme u našich vojenských lékařů a vojenských zdravotníků nezaznamenali žádné pochybení a žádnou pochybnost o nich.

  • Je příprava vojenských lékařů dostatečná, nebo ji plánujete rozšířit? A je zájem lékařů jet na mise?

Nesetkali jsme se doposud s tím, že by někdo odmítl zúčastnit se zahraniční mise. Většinou už v podvědomí každý vojenský lékař počítá s tím, že účast v zahraniční misi je součástí jeho poslání vojenského lékaře. Takže tady problémy nejsou. Vojenští lékaři se věnují své práci důkladně a odpovědně, ať už v rámci vojenské nemocnice, nebo výcviku, který je mnohdy prováděn ve specializovaných zařízeních.


Čtěte také:



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky