Předepsáním receptu léčba nekončí

V tom, aby pacient řádně užíval předepsané léky, hraje určitě důležitou roli i lékárník. Na význam adherence z pohledu lékárníka jsme se zeptali předsedy Sekce nemocničních lékárníků České farmaceutické společnosti ČLS JEP Mgr. Michala Hojného, podle kterého to, že pacient nebere léky, jak má, může odhalit každý šikovný lékárník dobře zvolenými dotazy. Roli v dodržování léčby ale hraje i to, jak jsou léky zabaleny, označeny, a v neposlední řadě jejich forma.

• Co více by z vašeho pohledu mohl udělat lékař nebo lékárník ke zlepšení adherence pacientů?

Základním prvkem, který je potřeba zlepšit, je naučit se pacienta víc poslouchat. Spousta informací, které k pacientům posílají ať již lékaři, nebo my lékárníci, je jednosměrná a slouží k tomu, aby informace zazněla, ale už se zpětně nezjišťuje, jestli byla pochopena. Pro adherenci pacienta je klíčové, že se ho někdo zeptá, zda má v situaci opravdu jasno, zda nemá po našem vysvětlení nějaké nezodpovězené otázky. Je třeba se ptát konkrétně, např. nepociťuje‑li nějaké nežádoucí účinky typické pro jeho léčbu, netrápí‑li ho problém s nespavostí, v případě některých léků na hypertenzi je třeba se ptát na bolesti hlavy, výskyt kašle atd.

• Je situace v informovanosti opravdu tak špatná?

Troufnu si říci, že situace, kdy by byl pacient plně informován a navíc všemu rozuměl, není v ordinacích ani v lékárnách úplně běžná. Řada informací sice často zazní, ale podíváme‑li se na to z pohledu pacienta, určitě to nestačí.

Jde hlavně o problémy, na které se pacient ve stresu v ordinaci nebo v lékárně zdráhá nebo zapomene zeptat. Myslím si, že dát pacientům možnost získat odpovědi právě na tyto otázky je velmi důležité. Doba je uspěchaná a pacient nechce lékaře „otravovat“, občas nenajde odvahu se na vše pořádně vyptat. Někdy ani lékaři jako autoritě nepřizná, že mu lék nedělá dobře. Poctivě si jej vyzvedne v lékárně a pak ho hodí do koše, případně si lék vůbec nevyzvedne. A právě zde může pomoci lékárník. Léčba pacienta předepsáním přípravku nekončí.

• Jakou roli zde tedy lékárník hraje?

Praktický lékař má výhodu, že má k dispozici kompletní data týkající se léčby pacienta a dokáže poradit stran informací týkajících se konkrétních onemocnění. Lékárník by měl být tím, kdo pacientovi dokáže zodpovědět jeho otázky o správném užívání léčivých přípravků, např. ne každou tabletu je vhodné půlit, jakým způsobem konkrétní lék zapíjet, zda ho užívat na lačno, nebo po jídle… V případě, že je předepsána na aplikaci náročnější léková forma, je třeba poskytnout návod a pacienta informovat, a také mu třeba vše názorně předvést tak, aby ve chvíli, kdy z lékárny odchází, přesně věděl, co s lékem reálně bude dělat. V lékárně by také určitě měly být řešeny otázky skladování léčivých přípravků, obzvláště těch, které mají doporučené snížené skladovací teploty. Potřebné jsou i rady o tom, jak zacházet s léky v případě skončení exspirace…

• Co je na základě vašich zkušeností hlavním důvodem non‑adherence českých pacientů?

Myslím, že je to nedohlédnutí toho, co se stane, když předepsané léky nebudou užívat. Menší adherenci mají vždy ti pacienti, kteří léčí onemocnění, jehož příznaky nijak netrpí, které je nebolí. Ve chvíli, kdy vás bolí hlava, víte, že si máte vzít prášek, protože již máte vyzkoušené, že zabere. Ale máte‑li vysoký krevní tlak a neměříte si ho, fakticky nevíte, že ho máte vysoký, a když lék na snížení hypertenze nevezmete, nevíte, jaký to má efekt. Jde tedy o neznalost souvislostí, které s sebou neužívání léků nese. Například pacienti po transplantaci mají zpětnou vazbu v podobě toho, že jsou jim měřeny koncentrace léků v krvi a podle těchto hodnot jsou jim dávky upravovány. Oni vědí, že když dávka léku bude v určitém rozmezí, mají nízké riziko rejekce, odhojení transplantovaného orgánu. Jsou tedy informováni a vědí, co se stane, když léky užívat nebudou… Takováto v jistém smyslu motivující informace chybí třeba pacientům s hypertenzí nebo diabetem, kteří se neměří.

• Právě to jsou spolu s pacienty s vysokým cholesterolem nejčastější diagnózy s největším počtem non‑adherentních pacientů…

Určitě. Navíc jde o onemocnění nejčastější v současné populaci. Zároveň ne každý hypertonik si měří krevní tlak a ne každý diabetik si dostatečně často měří svoji glykémii. Bude‑li měření provádět, získá zpětnou vazbu a uvidí, co udělá lék, když si ho vezme. Sníží mu krevní tlak nebo glykémii, což pacienta dokáže namotivovat, protože ví, jaký efekt krok, který udělal, má. V lékárně proto můžeme pravidelně apelovat právě na pacienty s vysokým krevním tlakem, aby si ho pravidelně kontrolovali, a na diabetiky, aby si pravidelně měřili glykémii.

• Úspěšná léčba by měla být primárně v zájmu pacienta, proč je adherence, nebo spíše non‑adherence, nyní lékaři tak diskutována?

Zájem lékárníka a lékaře je stejný jako zájem pacienta, tedy vyléčit nemocného. Ve chvíli, kdy máte představu o diagnóze a víte, čím byste ho léčili, logicky chcete docílit toho, aby nemocný potřebný léčivý přípravek užíval. Důraz na adherenci je logicky odstraňování limitů, které s sebou léčba nese.

• Do jaké míry adherenci ovlivňuje forma léku či jeho obal? Proč?

To je jednoduché – jako pacient nebudu užívat to, co mi nejde vyndat z krabičky; tabletu, kterou nemám sílu vyloupnout z blistru anebo nejsem schopen ji správně napůlit. Obal a léková forma prostě logicky musejí být vybrány tak, aby odpovídaly schopnostem a preferencím pacienta.

Zdroj: MT