Jako zvuk trubky

Děti i paní učitelka se jí smály, že si vymýšlí. Opatrně o tom řekla mamince, která jí sdělila, že má to samé a ať o tom nevypráví, protože jí lidé nebudou věřit. „Pomáhalo mi to s učením jazyků,“ končilo psaní. „Co to se mnou je? Jsem normální?“

To bylo moje první setkání se synestezií.

Myslel jsem si, že byla objevem zlatého věku neurologie z konce 19. století, ale dočetl jsem se, že filosof John Locke, jeden z nejvlivnějších mužů anglicky mluvícího světa, roku 1690 zmínil slepého muže, který ho ohromil větou: „Šarlatová barva je jako zvuk trubky.“ To se ještě synestezii neříkalo synestezie. Měl jsem za to, že synestezie je vzácná, ale současné studie říkají, že jejím nositelem jsou jeden až čtyři lidé ze sta.

Synestezie je prožitek, při němž oslovení jednoho smyslového nebo poznávacího proudu spustí činnost jiného, neosloveného smyslového nebo poznávacího proudu. Například černě tištěná písmena nebo čísla probudí barevný vjem. Svou synestezii zmiňuje špičkový švédsko‑americký matematik a kosmolog Max Tegmark. V knížce Matematický vesmír poznamenal: zavřu oči, představím si číslo pět a vidím je žlutě. Při synestezii sekvence–prostor vidí její nositel čísla, měsíce roku, dny v týdnu nebo jiné uspořádané sekvence v přesném prostorovém uspořádání, například rok „vidí“ jako trojrozměrnou mapu. „Barevné slyšení“ je synestezie mluvené slovo–barva a hudba–barva.

Vrozená synestezie se dědí krásně a jednoduše mendelovsky. Členové jedné rodiny mohou být nositeli různých druhů synestezie. A jeden člen takové rodiny může mít víc než jeden její druh. Podněty, které synestetický prožitek indukují, jsou individuální, každý má ty své. Synestezie je celoživotně stabilní.

Synestezii je nutné odlišit od metaforického jazyka. Lidé s pravou sluchově‑zrakovou synestezií vykazují vysokou konzistenci mezi sluchovým podnětem a prožitkem barvy, kterou u lidí užívajících metaforický jazyk prokázat nelze.

Vývojovou synestezii nepředchází žádné onemocnění. Měli by o ní vědět jak psychologové, tak lékaři a její projevy nepovažovat za chorobné příznaky.

Získanou synestezii popisuje řada prací. Jsou známi pacienti, kteří po ztrátě jednoho oka nebo onemocnění zrakového nervu spatřovali ve slepé části zorného pole záblesky, jakmile uslyšeli ostrý zvuk. Jeden z těchto nemocných měl ve slepé části zorného pole při poslechu ostrého zvuku nebo prožitku bolesti pocit modrého světla.

Obvykle je synestezie jednosměrná. Poslech hudby indukuje prožitek barev, nikoli naopak. Obousměrné synestezie byly však popsány také.

Stavba a činnost mozku je u lidí s vrozenou synestezií jiná než u lidí, kteří synestezii nemají. Jestliže jsou spouštěčem čísla, mají tito lidé větší objem levého angulárního závitu, jenž tvoří dolní část temenního laloku a účastní se slovního zpracovávání čísel.

Pro některé synestetiky jsou spouštěčem zvuky, které se projeví změnami ve funkci zrakového systému. EEG natočené ve zcela klidovém stavu u nich ukázalo zvýšenou aktivitu horní části levého temenního laloku.

Při vyšetření šesti žen se synestezií slovo – barva prokázala pozitronová emisní tomografie, že slovní podněty při zavázaných očích aktivují kromě sluchových korových oblastí i části kůry na spodině spánkových laloků a na hranicích týlní a spánkové kůry. Tyto oblasti slučují tvar s barvou. Kromě toho se aktivovala prefrontální kůra, insula a horní spánkový závit na pravé straně. Zajímavé je, že zvýšení činnosti nebylo zaznamenáno ve zrakových korových oblastech V1, V2 a zejména V4, což je oblast klíčová pro rozlišování barev.

Zajímavou je kazuistika synestezie paní C. U paní C. vyvolává pohled na černou číslici pocit barvy, například pohled na číslici 7 vyvolává pocit žluté barvy. Vyšetření zjistilo, že tento jev lze vyvolat pouhou mentální kalkulací, aniž by se paní C. na černou číslici 7 dívala – pocit žluté v ní vyvolá mentální kalkulace 5 + 2.

Synestezie obvykle bývá jednosměrná. Písmeno nebo číslo coby induktor spustí prožitek barvy, ale barva prožitek písmena nebo čísla nespustí. Což nedalo spát Stephanii Drewové. Synestetikům tohoto typu prezentovala vedle sebe dvě množiny proužků. Proužky měly čisté barvy. Synestetiky a kontrolní osoby požádala, aby určili ten barevný proužek, jemuž v průběhu experimentu přiřazovali větší číselnou velikost. Synestetici odpovídali správně v 80 % pokusů, non‑synestetici v 50 % pokusů. Z toho plyne, že barva u tohoto typu synestetiků vytváří pocit velikosti, tudíž propojení v nějaké míře obousměrné je.

Synestezii vykládá několik teorií. Jedna má za to, že přetrvávají velmi raná mozková spojení, která u lidí bez synestezie mizejí. Nadměrná konektivita, která přetrvává, hyperaktivuje vzdálenou oblast.

Jiný model si představuje přenos signálu od raných smyslových korových oblastí do jiné „nepatřičné“ korové oblasti. Třetí model říká, že by signalizace mohla putovat nejprve od spouštěče do vyšších korových oblastí a od nich do dalších míst kůry. Nadměrná konektivita v mozku synestetiků prokázaná funkčními zobrazovacími metodami má zřejmě genetický podklad. Dokazuje to vyšetření tří rodin, v nichž putuje zvukově‑barevná synestezie u řady příbuzných ve třech generacích. Analýza našla tři vzácné genetické variace, které jsou u každé rodiny jiné. Přišlo se na šest genů, které mají vztah k axonogenezi. Exprimují se v raném dětství, v době tvorby synestetických asociací.

Synestezie je častější u vývojových autistů a také savantů, jedinců s geniálními schopnostmi v některé doméně a hlubokým propadem v doménách zbylých. Dva mladí mužové, savanti, nesoběstačná dvojčata, byli schopni určit, na který den připadnou Velikonoce několik tisíc let dopředu. Dokázali to stejně rychle jako počítačový program. Na dotaz, jak to dělají, odpovídali: „Máme na to v hlavě takové šuplíky.“

Zdroj: MT