Přeskočit na obsah

Člověk by měl mít svůj osud stále ve svých rukou

Založila Gerontologické centrum v Praze, Českou alzheimerovskou společnost nebo Centrum pro studium dlouhověkosti Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Je předsedkyní Alzheimer Europe, proděkankou pro zahraniční vztahy Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a v době rozhovoru stále ještě předsedkyní České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP.


 

  • Po mnoha letech jste se rozhodla, že skončíte v čele České gerontologické a geriatrické společnosti…

 

Ano, všechno má svůj čas, a ten už nazrál. Hlavně mám pocit, že moje odcházení bylo již jednou naplánované a potom jsem podruhé vstoupila do „stejné řeky“. Nyní už by to mělo být opravdu a je načase, aby to bylo definitivní. Neznamená to, že bych se společností nechtěla nadále spolupracovat. S radostí sleduji další generaci, která má zájem o geriatrii, orientuje se v mezinárodní problematice a která určitě ráda pro společnost něco udělá. Život jde dál a myslím si, že setrvalé funkcionaření by bylo jedině na škodu. A to právě nyní, když vidím, že jsou nástupci z další generace. Neloučím se s geriatrií, budu v ní pracovat i nadále a budu se těšit, když se mladším kolegům bude dařit. V případě potřeby ráda pomohu nebo poradím, ve výboru ale být nechci, myslím, že starší by měli poradit, ale spíše, když jsou o to požádáni.

 

 

  • Jak dlouho jste ve společnosti působila?

 

Dlouho, s kolegy jsme také uskutečnili jakousi generační výměnu za starší kolegy, kteří již před námi dosáhli v geriatrické péči pokroku. Po řadě změn, včetně politických, jsme v 90. letech nastoupili my, jako tehdejší nová generace, která je dnes již důchodová, což je třeba si připustit. Na práci výboru jsem se podílela téměř čtvrt století a za předsedkyni společnosti jsem byla zvolena dvakrát, poprvé v letech 2007–2011 a podruhé jsem s trochou přemlouvání do výboru kandidovala a funkci přijala i v letech 2015–2019. Do obou volebních období jsem zdědila situaci, kdy byla geriatrie ohrožena a usilovali jsme o její zachování jakožto oboru. To se podařilo a nyní předáváme obor, který je již normálním lékařským oborem se všemi svými dobrými výsledky i problémy. Geriatrie to nemá jednoduché nikde ve světě, kde čelí obdobným potížím. Jsme proto nesmírně rádi, že se nám u nás hlásí noví uchazeči, atestuje více než deset lidí ročně, což není mnoho, ale počet má tendenci narůstat.

 

 

  • Geriatrii se věnujete již od školy, jste asi nejfundovanější člověk, který může vývoj tohoto oboru v posledních desetiletích zhodnotit. Co se podle vás podařilo a kde naopak ještě máme mezery?

 

Pro tento obor mám slabost, vždy se mi líbil, už ve škole jsem byla členem Gerontologické společnosti, tehdy jsem si vážila toho, že je to společnost vstřícná, laskavá, přátelská, a myslím, že to se nám podařilo uchovat. Je to společnost komorní, máme necelé čtyři stovky členů. Již od počátku 80. let byla geriatrie samostatným oborem, což znamenalo pro českou geriatrii značný náskok, co se týká oboru jako takového. Již v 90. letech jsme vnímali rozpolcení mezi akademickou sférou výuky a praxí. A tak jsme od roku 1991 s kolegy, kteří zakládali nová geriatrická oddělení nebo kteří v oboru intenzivně pracovali, začali pracovat na změně ve snaze mít geriatrii moderněji koncipovanou, která by zahrnovala jak ambulantní služby, tak akutní geriatrickou péči, aktivní návratnou rehabilitativní složku a dlouhodobou péči.

Velkým břemenem tehdy bylo právě ztotožnění geriatrie s dlouhodobou péčí, resp. s „eldéenkami“, což obor do jisté míry poznamenalo. Tvrzení, že LDN jsou lůžkovou základnou geriatrie, ve svých důsledcích přineslo problém, s nímž jsme se dlouho potýkali. Problémem byla i kvalita péče na některých odděleních, která nebyla vůbec geriatricky vedena, ale tím, že šlo o oddělení dlouhodobé péče, tak se automaticky přiklepla pod geriatrii a poukazovalo se na to, jak by to nemělo vypadat. Už tehdy jsme začali prosazovat aktivní ambulantní péči včetně geriatrických týmů, které budou vyjíždět, ale hlavně diferencovanou péči lůžkovou. Vzorovým zařízením z počátku 90. let byla např. Gerontologická a metabolická klinika v Hradci Králové, založená panem prof. Zadákem, Gerontologické centrum prim. Přehnala ve Zlíně, Geriatrické centrum prim. Bureše v Pardubicích nebo tehdejší LDN, nyní Centrum následné péče v nemocnici Liberec, kterému dlouho přednostovala paní prim. Jiroudková. Tam všude bylo zřejmé, jak by měla geriatrická péče vypadat a jak by měla být diferencována.

 

 

  • K těmto centrům patří i vaše Gerontologické centrum v Kobylisích v Praze 8, které jste v roce 1991 založila a stále zde působíte…

 

Ano. V našem případě jde o komunitní centrum, které nemělo a nemá akutní nemocniční složku, protože v Praze by to bylo nošení dříví do lesa. Je zde spousta akutních lůžek, byť dostatek geriatrických stále postrádáme. Poskytujeme následnou péči, která je dovedena do terénu, domácí péči, domácí asistenci, péči o lidi s demencí, denní centrum pro lidi s demencí. Dnes máme tři oddělení geriatrické rehabilitační péče, z nichž jedno je určeno pro lidi s demencí, další slouží pacientům vyššího věku, kteří potřebují doléčení a rehabilitaci po různých akutních stavech, operacích, hospitalizacích atd. Rozšiřujeme také ambulantní služby, abychom mohli pacienty po hospitalizaci dále sledovat, v ambulanci se také zaměřujeme na problematiku kognitivních poruch a demence.

 

 

  • Stále se zároveň pohybujete i v akademické sféře…

 

Ano, postupně jsme začali nejprve spolupracovat s lékařskými fakultami, ale ty až takový zájem o gerontologii neměly. Proto jsem ráda, že fakulta humanitních studií, která již měla program Řízení a supervize ve zdravotnických a sociálních organizacích, přijala i toto téma, tedy téma dlouhověkosti…

 

 

  • Se stárnutím a geografickými změnami ve společnosti by toto téma mělo být v zájmu všech…

 

Naše společnost stárne, na což již léta upozorňujeme, a nyní je to zcela evidentní. Je třeba se k tomu nějak postavit a reagovat. Fakulta to přijala jako téma akademické, výukové a v roce 2013 vzniklo Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče, kde se snažíme řešit problémy na akademické, teoretické a výzkumné bázi. Máme již i mezinárodní projekty a podílíme se na řadě mezinárodních iniciativ. Velkou radost mám z doktorského programu, který na této fakultě vznikl, je zaměřen na studia dlouhověkosti a kombinuje humanitní i zdravotnické aspekty související se stárnutím.

 

 

  • Jak vnímáte postoj české společnosti ke stáří? Vidíte nějaké rozdíly ve srovnání s vyspělými zeměmi?

 

Historicky jsme součástí Evropy, ekonomicky jsme se Evropě v mnohém přiblížili, i když to ještě někde pokulhává. Ale myslím si, že hranice mezi západní a východní Evropou jsou nejmarkantnější v otázkách, které se týkají těch slabších – lidí znevýhodněných v důsledků potíží, které přicházejí třeba s vyšším věkem, se zdravotním postižením nebo disabilitou spojenou s demencí. Když jsem viděla výsledky monitorování politické, strategické a sociální situace v jednotlivých zemích, které probíhalo v rámci Alzheimer Europe v roce 2017, ustrnula jsem, jak je stále hranice bývalé železné opony markantní. Jak rozdílný je vztah k lidem s demencí, služby a strategie zejména v zemích severozápadní Evropy od východní a jihovýchodní části kontinentu.

 

 

  • Je to dáno jen bývalým režimem?

 

Souvisí to s ním, ale jak kolegové z fakulty upozorňují, tato hranice je již dávno historicky zakotvena a sahá vlastně až k novověkému nevolnictví. Mnohé je třeba ještě objasnit. Je ale zřejmé, že např. Velká Británie a skandinávské země mají všechny tyto služby daleko rozvinutější.

 

 

  • Co by české společnosti mohlo pomoci situaci zlepšit?

 

Mnoho aspektů, jedním je komunikovat tuto problematiku s veřejností. Je to hodně o vzdělanosti, o poučení a výchově. Měli bychom pamatovat na to, že příští dekáda, jak vyhlásila WHO, bude dekádou „zdravého stárnutí“, a snažit se o destigmatizaci stárnutí. Důležité je přestat označovat starší lidi jako lidi jiného druhu jen proto, že se dožívají vyššího věku. Člověk má větší hodnotu v jiných směrech a vlastnostech, než lze měřit jeho věkem. A i ty starší musíme považovat za normální dospělé lidi. Mají stejná práva jako ostatní lidé, ale i stejné povinnosti. U nás stále převažuje jakýsi podivný etnocentrický pohled, kdy se na starší lidi díváme jako na jinou, divnou populaci, ale neuvědomujeme si, že takoví budeme dříve či později i my.

 

 

  • Nemohu se nezeptat, kdo je vlastně senior, věková hranice se velmi liší, není i vzhledem k prodlužujícímu se věku nastavena příliš nízko?

 

Ano, jde o jakési nálepkování, stejně jako pojem starobní důchod. Odcházíte po odpracovaných letech do důchodu a na základě společenské smlouvy máte nárok pobírat odložené peníze a užívat si jich, ale společnost vás označí jako starobní důchodce. I když se může zdát, že slovo je zdánlivě nepodstatné, někdy je velmi důležité. A myslím si, že každý, kdo vstoupil do důchodu, se s pojmem „starobní důchodce“ setkal, a zdaleka ne každému to bylo jedno. Obdobné je to s pojmem senior, který vystřídal snad ještě horší původní výraz – důchodce. Slovu senior se asi neubráníme, i když se jeho původní význam z latinského „senior“, tedy „starší než“, dnes posunul. Se zahraničními kolegy jsme se zabývali tím, jaké označení vyššího věku volit, a s trochou nadsázky jsme se shodli, že do 75 let jde o střední věk a potom nastupuje zralost.

 

 

  • Souvisí to i s ageismem, na který v Česku, na rozdíl od zmiňované Velké Británie, kde např. při přijímání nových zaměstnanců není dovoleno zjišťovat věk, narážíme hodně často.

 

Ano, řada zemí je otevřenějších, v projektech se věk neuvádí. I když i v západní Evropě jsou také určitá věková omezení a všude se s nimi určitým způsobem bojuje. Je třeba si uvědomit, že populace velmi rychle stárne a za určitou dobu tady bude deset procent lidí nad 80 let. Naše společnost je ageistická, na starší lidi se od 60, nebo dokonce od 55 let díváme negativně. Otázka je, kdo za to může? Myslím, že to nejsou jen ti ostatní, ale do této role se stavějí starší lidé často sami. Vždyť co prosazují seniorské organizace? Hlavně zvýšení důchodů. To je jistě důležité, ale zdaleka to není vše, je třeba prosazovat spoustu jiných důležitých věcí a přispět k tomu, aby starší lidé byli vnímáni jako důležitá součást a přínos společnosti. To bohužel nejsou…

 

 

  • Někdy si za negativní postoj okolí mohou starší lidé sami. Svým chováním, kdy si vše někdy až agresivně nárokují…

 

S tím naprosto souhlasím. Často když pozoruji své okolí, říkám si, že za mnohé si můžeme opravdu sami. Proto je cílem geriatrie a gerontologie nejen ovlivnit vzdělání o stáří, ale i výchovu a vzdělávání starších lidí samotných. V porovnání se západní Evropou je třeba zmínit změnu rolí, kdy se naši starší lidé často a rádi prapodivným způsobem vzdávají role dospělého člověka. Jako by předávali roli mladším. Přísloví „kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem“ zdaleka neplatí, určitě ne v západní Evropě. Dokud člověk není postižen nějakou nemocí, např. demencí, která zásadně ovlivní jeho kognitivní funkce (ale pozor, i při demenci může mít v mnoha situacích správný postoj), je stále dospělým člověkem, který je nadán právy dospělého, ale s nimi souvisejí i povinnosti. A to je u nás zatím velký problém. Určitá nadřazenost starší generace, nárokování si, ale zároveň i přístup: já už o tom nechci rozhodovat, nechci se o to starat, starejte se o mne, už na to mám nárok… takže za nic nenesu odpovědnost… To je paradoxně dětská role, která se někdy starším lidem podsunuje, ale někdy se do ní oni sami vysloveně stavějí.

 

 

  • Změnit toto chování ale bude trvat dlouho.

 

Určitě to nepůjde rychle, možná jsou rozdíly mezi námi a západem daleko hlubší, než si myslíme, možná to nesouvisí jen s tou železnou oponou, ale vůbec s kulturním a historickým vývojem dávno předtím. Jde i o způsob myšlení, hranice je do jisté míry dána tím, co si lidé zvolili – co volili po válce, koho volili nyní. Ne že bychom za nic nemohli, hodně lidí odmítá přemýšlet, přijímat odpovědnost. Být někým veden je snazší. Jednoduchá sdělení nevyžadující přemýšlení…

 

 

  • V souvislosti s prodlužujícím se věkem se stále častěji hovoří o kvalitě života…

 

Není problém věk, ale problém je zdraví, které by jeho prodlužování mělo následovat. U nás ho bohužel dostatečně nenásleduje. Víme, že zdravé dožití se za nadějí dožití v ČR opožďuje o 17 let u žen a o 13 let u mužů. Takovou dobu lidé dnes žijí v horším zdravotním stavu, tedy s výrazně nižší kvalitou života, což je velmi závažná věc. Prodlužování života stráveného ve zdraví, tedy být zdravý a aktivní, je vlastně cílem geriatrie. I proto nyní vydáváme knížku s podtitulem Aktivní gerontologie, zabývající se hlavně kvalitou života a tím, co lze udělat pro člověka, ale také co člověk sám musí udělat pro sebe, aby byl zdravější a soběstačnější. Aby byl dospělý.

 

 

  • Jak tedy prožít stáří ve zdraví a důstojně?

 

Na to není jednoduchá odpověď. Připravujeme knihu o tom, jak by se člověk měl starat o svůj zrak, sluch, jak by měl cvičit, stravovat se atd. Důležitá a univerzální rada je, aby měl člověk svůj osud stále ve svých rukou, aby se nenechal zbytečně trápit, aby byl pozitivní a co nejdéle aktivní a stále pracoval. Víme, že důchod je jen jakási umělá hranice. Je prima, že dostanu důchod, ale není to ten zasloužený odpočinek, do kterého nás bývalý režim tlačil. Tehdy bylo možné dostat důchod a odejít do domova důchodců. Dost neuvěřitelné, co? I v důchodu bychom měli nadále žít co nejnormálnější život, co se týče nároků i povinností. Respektovat to, že máme na společnost, stejně jako kdokoli jiný, určité nároky, ale máme i určité povinnosti. Lze i dále pracovat, a pokud nechci pracovat a jsem již zabezpečen, mohu se podílet na dobrovolné činnosti, spolkaření. To vše je pro normální život ve vyšším věku nesmírně důležité.

Ať chceme, nebo nechceme, demografická změna je naše budoucnost a měli bychom tomu přizpůsobit i zdravotní služby. V tom vidím nejdůležitější pole geriatrické společnosti. Nám se podařilo geriatrii zachovat a snad i rozvíjet, ale teď je potřeba v tom pokračovat, a to ve spolupráci s jinými odbornostmi. Již spolupracujeme se společností praktických lékařů, kteří byli velmi podpůrní, oni sami v některých situacích cítí, že pomoc geriatrů potřebují.

 

 

  • Jak vypadá v praxi spolupráce s praktickými lékaři?

 

Ambulantních geriatrů je v ČR stále strašně málo. Máme jen patnáct geriatrických ordinací v celé republice a poptávka by určitě byla větší. Spolupráci s praktiky považujeme za klíčovou a nesmírně si jí vážíme. Řekla bych, že je historicky daná, protože geriatrie je nástavbou nejen na interní lékařství, ale také na všeobecné lékařství. V současné době pracujeme na funkčním kursu medicíny dlouhodobé péče pro lékaře, kteří pracují v zařízeních sociálních služeb. S těmito lékaři také velmi intenzivně spolupracujeme. Netvrdíme, že geriatrie bude schopna zastat veškerou péči o starší lidi, bude to spíše expertiza, která se týká těch nejproblematičtějších situací. Nikdy to není o samostatné péči, ale vždy je to o spolupráci. Spolupracujeme např. s interními specializacemi, např. s diabetology jsme vytvořili společná doporučení pro péči o pacienty vyššího věku s diabetem. S kardiology bylo vytvořeno společné doporučení ohledně užívání kardiostimulátorů, resp. do kdy je v situacích na konci života únosná kardiostimulace.

Diverzita je velmi potřebná, i v rámci ČLS JEP je mnoho oborů, které se zabývají zcela partikulárními problémy. Zatímco dříve dlouhodobou péči zastřešovala pouze Společnost gerontologické a geriatrické medicíny, nyní máme Českou společnost paliativní medicíny, Společnost lékařů a zdravotníků v sociálních službách, Českou společnost hospicové péče. To nejen v rámci ČLS JEP, ale i navenek dává více hlasů, které tuto problematiku postakutní péče, jejíž význam narůstá a bude narůstat, diskutují.

Stále je mnoho oblastí, které zůstávají neosloveny, např. péče o lidi se získaným poškozením mozku nebo péče o lidi s výrazným mentálním postižením. Léta jsme se zabývali péčí o lidi s demencí, o křehké seniory, a tato problematika se řeší a je vnímána, ale péče o mladší lidi s mentálním poškozením strašně chybí. Mělo by vznikat více skupin, není to místo pro nějakou soutěž, ale je to prostor pro spolupráci.

 

 

  • Zmínila jste problematiku demence. Právě vy jste před více než dvaceti lety u nás založila Českou alzheimerovskou společnost. Co se za toto období v této oblasti událo?

 

Lék na Alzheimerovu nemoc stále nemáme, stejně jako není lék ani na jiné časté neurodegenerativní příčiny demencí. Můžeme být tedy na jedné straně zklamáni, protože v poslední době mnoho klinických studií zklamalo a je zřejmé, že výzkum se musí ubírat i jinými směry než dosud raženou amyloidovou cestou. Ale naše poznání o životě a potřebách lidí s demencí a způsobech, jak jim vycházet vstříc, se velmi změnilo a rozvinulo. Nemáme sice lék na vlastní patologii nemoci, ale umíme mnoha způsoby lidem s demencí a jejich rodinám pomoci. Existuje mnoho opatření ve smyslu např. psychosociálních intervencí, způsobu péče, přístupů, podpůrné pomoci pečujícím rodinám. Je mnoho poznatků o tom, jak učinit péči o lidi s demencí lepší, ale ne vše se v praxi aplikuje. Praxe pokulhává, a i proto jsem ráda, že se znovu oprašují práce na Národním plánu Alzheimer, který by měl přinést zase další zlepšení.

 

 

  • Nyní jste byla zvolena předsedkyní Evropské alzheimerovské společnosti…

 

Považuji to za velkou zodpovědnost a vím, že bych se tomu měla více věnovat. Problematika demence je natolik závažná a zatím neřešitelná farmakoterapeuticky, že je potřeba ji řešit jinak, Z toho vyplývá i relativní úspěšnost v prosazování různých společných projektů na evropské úrovni, prosazování demence jako priority do evropské politiky, což je velmi nápomocné nejen pro lidi s demencí, ale i jiné skupiny s podobnou problematikou, protože demence je jakýmsi prototypem disability zahrnující jak duševní, tak tělesný handicap.

 

 

  • Jakých dalších diagnóz bude se stárnutím populace přibývat?

 

Vedle demence, kde se již objevují nové jednotky, to bude záludná deprese, na kterou se často nemyslí. Jako akutní syndrom pak určitě delirium, které se vyskytuje u mnoha starších hospitalizovaných pacientů, aniž by mu byla věnována pozornost a učiněna základní prevence. V somatické oblasti je pak zastřešujícím syndromem křehkost – „frailty“, tedy syndrom představující závažnou situaci vyčerpání adaptačních mechanismů. Lidé mají více diagnóz a trpí neustálou únavou, častá je ztráta hmotnosti, zejména svalů. Zatímco demenci se v naší populaci věnujeme, v problematice „frailty“ jsme toho zatím mnoho neudělali a je úkolem nejen nás geriatrů, ale celé společnosti, abychom na toto téma víc mluvili.

 

 

  • Co byste oboru popřála do budoucna?

 

Svému nástupci hodně zdraví a sil, oboru hodně štěstí, dobrou spolupráci a hlavně pochopení. Je to obor, který by měl mít podporu jako jeden z hlavních klíčových oborů nejen u odborné veřejnosti, ale i ze strany ministerstva a dalších zodpovědných institucí. Měly by být zajištěny dostatečné prostředky nejen na rozvoj služeb, ale i na výzkum v tomto oboru, výchovu nové generace všech pracovníků, kteří se na geriatrické péči podílejí. Lidé by o geriatrii měli vědět a tyto služby žádat. Pokud se to vše podaří, věřím, že naše geriatrie bude vzkvétat.

 

Čtěte také

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…