S Lékaři bez hranic vyjelo loni na mise 33 lidí z ČR a SR

Na 35 misích ve 20 zemích bylo 33 spolupracovníků a spolupracovnic z ČR a SR, uvedl v rozhovoru pro MT ředitel pobočky Pavel Gruber.

• Jak to vypadá se zájmem českých a slovenských lékařů o mise Lékařů bez hranic?

Zájem je konstantní, možná velmi lehce narůstá. Na druhou stranu máme radost, že se nám daří lépe komunikovat, co oni očekávají, takže sice se počet zájemců drží stabilně, ale narůstá jejich úspěšnost, jak projdou výběrovým řízením.

• S jakými očekáváními a představami k vám lékaři vstupují? Jaké mají motivy?

Myslím, že škála je velmi široká, a vždy říkám, že žádný motiv není špatný. Pro někoho je to zajímavá profesní výzva, protože se může dostat ke zraněním způsobeným střelbou nebo výbuchy, ke kterým se v ČR nedostane, případně k nemocem, se kterými se v ČR nesetká. Někdo má potřebu pomáhat, uvědomuje si míru štěstí, v jaké žijeme, a že ne každý to má. U někoho je to možná lehce dobrodružná povaha a touha cestovat.

• Lékaři bez hranic působí po celém světě, kam nejčastěji jsou vysíláni Češi?

Médecins Sans Frontières vznikli v roce 1971 a působí nyní zhruba v 70 zemích. Dlouhodobě jsou pro Čechy častou destinací Jemen, Irák, Demokratická republika Kongo a Jižní Súdán.

• Lékaři tedy zájem mají, jak se vám daří, aby je nemocnice na mise uvolňovaly, když se mnohé potýkají s nedostatkem personálu, tedy i lékařů?

Záleží hodně na tom, jak s nemocnicemi komunikujeme. My si skutečně nekonkurujeme, naopak se můžeme vhodně doplnit. Nemocnice bojují s motivací zdravotnického personálu, jak ho udržet – my si lékaře půjčujeme na omezenou dobu a ve chvíli, kdy se ty věci doplní, lékaři přinesou zkušenosti z mise své nemocnici. Je to také dobrá prevence syndromu vyhoření. Čili když to dobře odkomunikujeme, můžeme zjistit, že potřeby českých nemocnic a nás do sebe zapadají.

• Na který z projektů Lékařů bez hranic jste nejvíc pyšný?

Samozřejmě jsem sebekritický k činnosti organizace, v níž pracuji, ale opravdu pyšný jsem byl, když loni začalo osvobozování území Iráku a Sýrie z moci skupiny Islámského státu a ve chvíli, kdy město Mosul bylo znovudobyto, ale na předměstích se ještě bojovalo, naše chirurgická jednotka už tam poskytovala chybějící zdravotní péči.

• Pomáhali jste i při zvládání eboly v Africe. Neměli lékaři strach na tyto mise jít?

Naši spolupracovníci jsou dobrovolníci, ne ve smyslu anglického výkladu, že by pracovali zadarmo, kompenzaci máme, ale ve smyslu francouzského výkladu, že jedou dobrovolně. Vybrat si misi nemohou, ale mohou ji odmítnout. Řekneme jim „jedete na misi Ebola“, a pokud se na to necítíte, tak nejedete, takže tam jedou jen ti, kteří skutečně chtějí a jsou o tom přesvědčeni. Jsou dokonce lidé, kteří se naopak na ebolu hlásí, chtějí ji mít ve svém portfoliu, je pro ně zajímavé poznat práci v ochranných oděvech, naučit se systémy managementu pacientů skrze ebolové středisko.

• Aktuálně je ebola opět velkou hrozbou…

Bohužel v tuto chvíli probíhá druhá největší epidemie v dějinách a nikdo se o to příliš nezajímá. Vidíme relativně strmý nárůst případů, kdy za prvních sedm měsíců bylo tisíc nakažených, za poslední tři měsíce další tisíc.

• Pomáhají Lékaři bez hranic také při vyhledávání kontaktů a zastavení epidemie?

Dohledání kontaktů je jeden z klíčových aspektů toho, jak šíření epidemie zastavit, stejně jako například management mrtvých těl, jak je s nimi zacházeno. Takže v rámci možností děláme i to. Jeden z důvodů, proč epidemie postupuje tak rychle, je to, že je to první epidemie na území, kde se bojuje, a je velmi těžké si získat důvěru tamních komunit, a zároveň právě dohledávání kontaktů je kvůli faktu, že je ebola v konfliktní oblasti, výrazně komplikovanější než u minulé epidemie v západní Africe.

• Jak pacienty s ebolou léčíte?

Lék na ebolu stále není. Od minulé epidemie jsme se ale posunuli v tom, že už je očkování a vypadá to, že funguje, což je možná nejdůležitější zpráva pro místní zdravotníky, protože oni podstupují největší riziko. Proočkovali jsme už víc než 5 000 zdravotníků, místních lékařů, sester, aby byli chráněni. Takže očkování máme, lék stále ne, v případě eboly se jedná o podpůrnou léčbu, vitaminy, hydrataci, výživu. S touto podpůrnou léčbou se výrazně zvyšuje šance, že pacient přežije. Hodně záleží také na tom, v jaké fázi přijde, čím dříve se do léčby dostane, tím stoupá šance na přežití.

• Když hovoříte o lécích, letos to je právě 20 let, co se Lékaři bez hranic podílejí na kampani za dostupnost léků. Co se díky této kampani už podařilo?

Zcela hmatatelný nejčerstvější úspěch je z konce minulého roku, kdy jedna z námi podporovaných iniciativ vyvinula nový lék na spavou nemoc. Oproti dosavadnímu má ohromnou výhodu, zatímco ten původní měl velmi silné toxické nežádoucí účinky, pacienti mu říkali oheň v žilách, a bylo velmi těžké určit, zda je pacient v první, nebo druhé fázi, musela se použít bolestivá lumbální punkce, tak nový lék se podává perorálně a nezáleží na tom, ve které fázi nemoci. S tímto typem léku je naděje, že se třeba jednoho dne dostane spavá nemoc do stejné kategorie jako pravé neštovice, že bude vyhubena.

• Co si konkrétně pod kampaní může laik představit?

Kampaň je fyzicky tým téměř 50 vědců, farmaceutů, právníků, komunikačních expertů. Tým se zrodil ze zoufalství a frustrace lidí v terénu, kteří říkali: „Je skvělé, že tady jsme, ale jako lékaři a sestry se cítíme hrozně, když stojíme před pacientem s prázdnýma rukama.“ Kampaní se nám podařilo například srazit cenu pneumokokové vakcíny pro děti v humanitárních krizích, pneumokok je totiž obecně jeden z největších dětských zabijáků.

• Mluví se také o úspěšném tlaku Lékařů bez hranic na snižování cen léků na HIV…

Na rozdíl od pacientů v bohatších státech neměli pacienti s HIV, tuberkulózou či malárií v chudších zemích dlouho k dispozici účinné léky. Byly příliš drahé, neefektivní nebo toxické a na některá onemocnění neexistovaly vůbec. Pokud už účinný lék byl, zůstával nedosažitelný za hradbou patentů a monopolů, které udržovaly jeho vysokou cenu. A tak když Lékaři bez hranic získali v roce 1999 Nobelovu cenu za mír, použili peníze spojené s oceněním na rozjezd Kampaně za lepší dostupnost léků (Access Campaign). O čtyři roky později s dalšími organizacemi založili iniciativu za léky proti opomíjeným nemocem (DNDi), jejímž cílem je vývoj nových léků. A díky podpoře občanských společností se podařilo dosáhnout toho, že například cena léku na HIV klesla až o 99 procent. Zatímco v roce 2000 stála antiretrovirotika pro jednoho člověka ročně přes 10 000 dolarů, dnes je lze pořídit už za 100 dolarů. To zpřístupnilo léčbu milionům lidí.

• Kampaň za dostupné léky ale pokračuje, objevují se nové výzvy…

Heslo kampaně Léky nemají být luxus je stále aktuální. Například u HIV zůstává výzvou léčba vhodná pro děti nebo léky druhé a třetí linie pro pacienty, u kterých selhala léčba počáteční. Aktuálně jednou z největších výzev je antimikrobiální rezistence.

• Na závěr řekněte, co by mohlo přilákat lékaře a farmaceuty na mise Lékařů bez hranic? Jako odbornosti potřebujete?

Vítáme kohokoli, kdo má chuť a motivaci. Samozřejmě jsou profese, kde máme větší potřebu. Farmaceuti obecně ano, ideálně pokud mají zkušenosti z nemocniční farmacie. Z lékařských profesí je to dlouhodobě trojice gynekolog, anesteziolog, chirurg, to jsou tři nejžádanější profese.

Zdroj: MT