Přeskočit na obsah

Ochranné pomůcky a právní odpovědnost zdravotníků

K 8. dubnu 8.25 hod. bylo v ČR provedeno 98 681 testů na nákazu COVID‑19, prokázána byla u 5 033 osob, vyléčených je 181, úmrtí 91. Mezi infikovanými jsou i zdravotníci. Zdravotnická zařízení akutně řeší vybavení ochrannými pomůckami a školí pracovníky v jejich správném používání. Požádali jsme prezidenty komor o vyjádření k právní odpovědnosti zdravotníků, pokud nemají k dispozici ochranné pomůcky doporučované pro daný úkon WHO nebo jinou autoritou. Za jakých okolností může lékař, zubař, lékárník odmítnout poskytnout konkrétní zdravotní úkon, za jakých okolností musí přestat poskytovat služby, za jakých okolností by naopak musel i bez zajištění bezpečnosti proti přenosu infekce služby poskytovat? Nese lékař právní odpovědnost, pokud zaměstnává sestru a nemůže jí zajistit ochranné pomůcky?

 

  • Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

Česká stomatologická komora vyslala kolegům informace. Jedná se o virovou infekci, pro kterou nevydaly světové organizace nějaká mimořádná opatření. Přenosnost je menší než u sezónní chřipky. Chovejme se jako u virózy, která opravdu každý rok smrtící je. Vzhledem k vyššímu riziku úmrtí při onemocnění je důležité, aby všichni pokyny opravdu dodržovali. Máme speciální pokyn, co si vzít, když ošetřuji pacienta s COVID‑19.

Ad odpovědnost: Je to stejné, jako kdyby se sestřička nakazila letos v lednu sezónní chřipkou. Pokud měla standardní BOZP, lékař za to jistě nemůže. Komora ale ve spolupráci s vládou ČR zajistila respirátory a jsme připraveni jako na žádnou virózu v minulosti. Ona asi sestra nežije v bioboxu, tak je i složité zjistit ex post, kde se nakazila.

Pan profesor Prymula nevyloučil, že to bude trvat mnoho měsíců a možná roky. Co tedy můžeme odložit rok? Nepochybně bělení zubů atd. Ale lidi bolí zuby stále.

 

  • Mgr. Aleš Krebs, Ph.D.,

prezident České lékárnické komory

Z pohledu práva by dnes musel lékárník přestat poskytovat zdravotní služby jen v případě, na který dopadá mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR z 20. 3., pokud by nemohl splnit podmínky v něm vymezené. Jinak platí, že každý zdravotník musí bez ohledu na své ohrožení neprodleně poskytovat odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není‑li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb.

Odpovědnost lékárníka za zaměstnance je zřejmě spíše míněna jako odpovědnost provozovatele lékárny za jeho zaměstnance, protože lékárník je jako fyzická osoba provozovatelem lékárny již poměrně vzácně. K této odpovědnosti nelze paušálně uvést nějaký závěr. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech vzniku případné škody.

 

  • Mgr. MUDr. Jaroslav Maršík,

advokát se zaměřením na zdravotnické právo, pověřenec ČLnK pro ochranu osobních údajů

1. Právo lékárníka (a všech zdravotnických pracovníků, kteří jsou v boji s koronavirem „v první linii“):

Zákoník práce (ZP) ukládá zaměstnavateli v § 101 povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.

Podle § 104 ZP platí, že není‑li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky, jimiž se rozumějí ochranné prostředky, které musejí chránit zaměstnance před riziky, nesmějí ohrožovat jejich zdraví, nesmějí bránit při výkonu práce a musejí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem. Zaměstnanec má pak podle § 106 ZP právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, na informace o rizicích jeho práce a na informace o opatřeních na ochranu před jejich působením; informace musí být pro zaměstnance srozumitelná.

Zaměstnanec je dále podle § 106 ZP oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.

Lékárníka se netýkají jen ustanovení zákoníku práce. Jeho práva a povinnosti upravuje také zákon o zdravotních službách (ZZS).

ZZS v § 49 ukládá zdravotnickému pracovníkovi dvě základní povinnosti:

a) poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti a zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy,

b) poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není‑ ‑li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb.

V § 50 pak stanoví zásadní právo zdravotnického pracovníka neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví.

2. Co z právní úpravy vyplývá? Primární povinností lékárníka‑zaměstnance je vykonávat práci pro svého zaměstnavatele, tedy zejména poskytovat zdravotní služby pacientům. Pro lékárníka to znamená stěžejní povinnost vydávat pacientům léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely a zdravotnické prostředky. Zaměstnavatel mu k tomu musí vytvořit odpovídající pracovní podmínky včetně adekvátních opatření zajišťujících ochranu zdraví zaměstnanců.

V dnešní době není snadné určit, co jsou dostatečná opatření. Lékárník může odmítnout výkon práce a poskytování zdravotních služeb, když je vážně ohroženo jeho zdraví – s důrazem na slovo „vážně“. Vážnost ohrožení koronavirovou infekcí má dvě roviny. První – míra pravděpodobnosti nákazy. Druhou – závažnost samotného onemocnění. Obě jsou ovlivnitelné ochranou, kterou zaměstnavatel zaměstnanci poskytne. Čím účinnější opatření, tím je nižší pravděpodobnost přenosu nákazy; stejně tak se sníží expozice viru, jíž je zaměstnanec vystaven, což může mít vliv na následný průběh onemocnění.

Doporučení o vhodných opatřeních k ochraně zdravotnických pracovníků jsou přístupná na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR, ČLnK, médií i dalších. Určit minimální míru opatření vylučující riziko nákazy nelze. Stejně tak nelze jednoznačně vymezit množinu opatření, po jejichž zavedení zaměstnanci nebudou vystaveni vážnému ohrožení zdraví, ale „pouze“ prostému ohrožení zdraví. V tomto ohledu půjde v době, kdy je třeba opatření přijímat, o subjektivní posouzení, které se v budoucnu možná podaří vyhodnotit podle toho, jak se projeví jejich účinnost.

Na otázku položenou v úvodu proto nelze odpovědět jednoznačně a uspokojivě. S jistotou lze říci, že pokud zaměstnavatel nepřijal žádná z možných opatření (např. pravidelná dezinfekce, respirátory, nebo alespoň roušky, kryty přes oči, ochranné panely oddělující pacienty od lékárníka, organizace vstupu a pohybu pacientů po lékárně), pak svou povinnost nesplnil vůbec, dochází k vážnému ohrožení zdraví personálu lékárny a ten je oprávněn odmítnout výkon práce a poskytování zdravotních služeb. Naopak, pokud zaměstnavatel v extrémním případě zavede režim odpovídající režimu nemocničního infekčního oddělení, udělal maximum, své zaměstnance ochránil a ti právo odmítnout výkon práce nemají. Najít mezi těmito dvěma extrémy hranici je krajně obtížné a bude záviset vždy na ad hoc posouzení situace v konkrétní lékárně. Je zřejmé, že bude docházet i ke sporům mezi provozovatelem lékárny, který může mít pocit, že již udělal dost, a lékárníkem, který opatření za dostatečná považovat nebude. K tomu bude třeba vždy přihlížet i k aktuálnímu počtu nakažených v dané oblasti a k vážnosti průběhu onemocnění.

Z výše uvedeného je zřejmé, že každý lékárník, ale i farmaceutický asistent či sanitář se budou vždy muset sami vypořádat s rozhodnutím, jestli odmítnout výkon práce pro nedostatečnou ochranu ze strany zaměstnavatele. Víme, že se potýkáme s absolutním nedostatkem osobních ochranných pomůcek. Víme, že bez nich je personál lékáren vystaven vysokému riziku nakažení virem. Je velmi pravděpodobné, že v mnoha (a záměrně nevolím přesnější určení) lékárnách podmínky pro odmítnutí výkonu práce splněny jsou. K tomu pak přistupuje další, neméně významný a zcela neprávní aspekt, vlastní svědomí a snaha plnit závazek, který v sobě nese každý zdravotnický pracovník, totiž pomoc pacientům. Každý se proto musí při svém rozmýšlení vypořádat i s tímto vědomím odpovědnosti vůči druhým. Pokud se přidají úvahy o tom, že onemocnět kvůli nedostatečné ochraně obnáší i riziko přenosu na další osoby a vyřazení z pracovního procesu, jde o nesmírně těžké rozhodování. Jednoduchou a jednoznačnou právní radou je nelze z nikoho sejmout.

 

  • MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Dokumenty ke COVID‑19 zveřejňuje komora na svém webu, kde najdou lékaři například i návod na bezpečné používání osobních ochranných pomůcek pro zdravotníky (viz video na adrese https://youtu.be/QsDQw7fm750) a veškeré dokumenty a statistiky, které publikovalo ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny. Připravuje se poradna pro lékaře, kde bude zveřejněno i stanovisko k právní odpovědnosti lékařů, které nyní komoroví právníci zpracovávají.

Na webu ČLK je rovněž výzva prezidenta Kubka k lékařům: „Nemůžeme ponechat pacienty bez pomoci. Zároveň je však důležité chránit si své zdraví i zdraví svých zaměstnanců. Nemocný lékař, sestra či laborant nikomu nepomohou. Proto vám doporučuji, abyste telefonicky či e‑mailem kontaktovali své objednané pacienty a odložili jejich plánované kontroly a neakutní vyšetření do doby, kdy se situace stabilizuje a kdy budete ochrannými pomůckami vybaveni. K dispozici můžeme zůstat pouze akutním pacientům.

Je třeba minimalizovat riziko styku s nakaženým člověkem. To se samozřejmě snáze řekne, než udělá, a je jasné, že konkrétní provedení těchto epidemiologických opatření bude záviset na místních podmínkách, ve kterých svoji praxi vykonáváte. Nejenom nemocnice, ale i polikliniky se musejí snažit zabránit vstupu pacientů s horečkou a akutními respiračními příznaky – bezkontaktní měření teploty u vchodu… Pokud je mají, pak distribuovat roušky, zajistit dezinfekci. Posílit hygienu a úklid. Řediteli řady zdravotnických zařízení jsou medicínští laici, kteří nemají představu o tom, co je třeba dělat. Buďte jim nápomocní.“

 

 

K VĚCI...
Ministerstvo zdravotnictví na svém webu odpovídá mimo jiné na otázku, zda má zaměstnavatel povinnost vybavit zaměstnance rouškou v souvislostech s šířením koronaviru SARS‑CoV‑2. Jde ovšem o zaměstnavatele obecně. Vláda zakázala usnesením č. 247 s účinností od 19. března 2020 od 00.00 hod. všem osobám pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa), jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének. Dle usnesení vlády vzniká povinnost nosit roušky, popř. jinou ochranu nosu a úst, občanům České republiky, a to i po dobu jejich výkonu práce (pokud místo práce není v místě trvalého bydliště). Usnesení vlády tedy přikazuje, aby občan ochranný prostředek užíval i v práci. Neexistuje zde ale obecně pro zaměstnavatele vyvstávající povinnost vybavit zaměstnance rouškami či jiným ochranným prostředkem dýchacích cest.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…