Poslední velká evropská karanténa

Bylo mu už 35 let, a proto nebyl důvod odkládat povinnost, která se očekávala od každého dospělého vyznavače islámu. Jako v jiných letech, také v roce 1972 absolvovalo posvátnou pouť hadždž přibližně 2 400 muslimů z celé tehdejší Jugoslávie. Cesty byly organizovány oficiálními cestovními kancelářemi a Ibrahim si mohl vybrat, zda poletí letadlem, nebo – s trochou nepohodlí – pojede autobusem. Vybral si autobus. To mu umožnilo, aby se cestou z Mekky zastavil na pár dní v Bagdádu. Prošel se po městě, navštívil vyhlášený bagdádský trh, nakoupil pár suvenýrů. A nakazil se pravými neštovicemi. Sám později tvrdil, že si není vědom, že by potkal někoho, kdo by byl jakýmkoli způsobem podezřelý. No, někoho přece jen potkat musel. Byl to totiž Ibrahim, kdo v roce 1972 dovezl do Jugoslávie epidemii pravých neštovic.

Jak se roznáší nákaza

Když se v úterý 15. února 1972 Ibrahim Hoti vrátil zpět do rodné vesnice Danjane, stal se na určitý čas místní celebritou. Mnoho lidí – ať už to byli členové jeho rodiny, nebo přátelé – se chtělo osobně setkat s někým, kdo se právě vrátil z Mekky. A tak se návštěvy u něj střídaly během celých následujících dvou týdnů. Kromě toho ještě stihl zajít na trh do nedalekého městečka Dakovica. On sám měl štěstí, protože dostal jen mírnou formu neštovic a vlastně si nikdy nestěžoval, že by byl nemocný. O to větší smůlu měli lidé kolem něj. Zpětným pátráním se zjistilo, že nakazil 11 lidí – první generaci nemocných. Sedm z nich byli členové jeho rodiny a přátelé z rodné vesnice, čtyři další byli návštěvníci trhu v Dakovici. Většina z nich pociťovala zdravotní problémy a byla hospitalizována v okolních nemocnicích.

Hlavním problémem v dalším vývoji epidemie byl fakt, že neštovice byly v celé Evropě, včetně Jugoslávie, v roce 1972 už dávno vyhlazené. A to tak dávno, že lékaři se s neštovicemi nemohli setkat, a tudíž je v případě první generace nemocných ani nedokázali správně diagnostikovat. A tak se od jedenácti příslušníků první generace postupně nakazila generace druhá – celkem 140 lidí.

Nejhůř z první generace na tom byl Ljatif Muzza, třiatřicetiletý učitel z nedalekého Nového Pazaru. V pondělí 6. března začal pociťovat první potíže a hned druhý den navštívil obvodního lékaře. Ten mu předepsal penicilin a poslal ho domů. Jeho stav se nezlepšil, a tak ve středu nastoupil do autobusu a odjel do 130 kilometrů vzdálené nemocnice ve městě Čačak, kde si ho nechali přes noc. Jelikož se jeho stav nelepšil a v noci se navíc objevily krvácející vyrážky, poslali ho sanitkou na dermatologickou kliniku do Bělehradu. Zde ho následující den prezentovali studentům jako příklad nevšední alergické reakce na penicilin a jako terapii dostal dávku steroidů. Stav se však rapidně zhoršoval, postupně začal z vyrážek silně krvácet a v pátek 10. března Ljatif Muzza zemřel. Během své třídenní anabáze Novy Pazar–Čačak–Bělehrad stihl nakazit 39 lidí. Většinu z nich tvořil zdravotnický personál a pacienti v nemocnicích v Čačaku a Bělehradě.

Nejúčinnější možností, jak zastavit epidemii, je včasná a co nejpřísnější karanténa

I zbylých deset nemocných z první generace roznášelo neštovice na další osoby. Jelikož se však pohybovali pouze v rámci svých bydlišť, stovka nemocných z druhé generace byla lokalizována v rámci malé oblasti Kosova. Jak se začaly množit informace o epidemii, začalo se pátrat po její příčině. Trvalo téměř deset dní po smrti Ljatifa Muzzy, než se vyskytlo první podezření, že může jít o pravé neštovice. O pravé neštovice. Ty, na které ještě předtím, než byly v Evropě vyhlazeny, onemocnělo ročně 50 milionů lidí.

Strach z možného návratu onemocnění a z epidemie obrovského rozsahu přinutil vládu Jugoslávie jednat okamžitě a rázně. Vyhlásila v postižených oblastech stanné právo a vyslala do Kosova skupinu odborníků, z nichž mnozí měli zkušenosti s onemocněním z misí v Asii. Celá oblast byla uzavřena, přístupové cesty byly pod kontrolou armády. Platil zákaz společenských akcí i zákaz vycestování.

Do přísné karantény

Nejprve bylo třeba postarat se o izolaci pacientů. Ty z Bělehradu převezli do motelu, který stát vyčlenil pro tento účel. Nacházel se jedenáct kilometrů od centra města a kromě benzinové pumpy se v okruhu jednoho kilometru nenacházela žádná jiná budova. Všichni kosovští pacienti se zase soustředili na infekčním oddělení nemocnice v Dakovici. Nemocnici hlídala armáda, která kontrolovala i vstup do areálu.

Všechny, kteří přišli nebo jen mohli přijít do styku s nemocnými, izolovali v přísné karanténě. Byli to rodinní příslušníci, sousedé, kompletní zdravotnický personál a mnozí další lidé, kteří byli vytipováni na základě pohybu a setkávání s nemocnými. V Bělehradě umístili jednu část kontaktů do velkého hotelu na opačném břehu Dunaje, než bylo centrum města, zatímco druhou část do armádních budov vzdálených od města. Tato část internovaných si sice stěžovala na spartánské podmínky svého pobytu, musela v nich však vydržet celých 18 dní. Obě karanténní ubytovny poskytly přístřešek celkem pro 725 lidí.

I v Kosovu zabral stát pro potřeby izolace těch, kteří přišli do kontaktu s nemocnými, několik hotelů, motelů a kempů v Čačaku, Novém Pazaru a Subotici. V nich absolvovalo povinnou karanténu 425 lidí. Další stovky hermeticky uzavřeli v jejich vesnicích. Jelikož začínaly jarní práce, armáda vypustila z vesnické karantény každý den malý počet obyvatel, aby měl kdo orat a sít. Ti se však navzájem nesměli dostat do kontaktu.

Štěstím v neštěstí bylo, že epidemii způsobila nemoc, na kterou existovala vakcína. Existovala již od května roku 1796, kdy ji poprvé použil Edward Jenner. Teoreticky měli být povinně očkováni proti neštovicím i všichni obyvatelé tehdejší Jugoslávie. Pravda je, že právě oblast Kosova v blízkosti albánských hranic byla nejméně rozvinutým územím země a měla i nejmenší procento proočkovanosti. I proto vypukla epidemie právě tam. V momentě, kdy se potvrdila přítomnost neštovic, proběhlo rychlé očkování. V prvním kole se týkalo pacientů, jejich kontaktů, jakož i ostatních obyvatel v okolí výskytu epidemie. No a ve druhém kole se vláda Jugoslávie rozhodla, že musejí povinné přeočkování podstoupit všichni obyvatelé státu. Skutečně všichni. V krátkém čase tak bylo s pomocí WHO vakcinováno téměř 18 milionů lidí. I tato vcelku drastická opatření přispěla k tomu, že se epidemii podařilo udržet jen na poměrně malém území a že onemocnělo „jen“ 175 lidí. Pětatřicet z nich však zemřelo.

Epidemie neštovic v Jugoslávii z roku 1972 byla událostí, která dokonale prověřila schopnost země vyrovnat se s podobným nebezpečím. Zdá se, že Jugoslávie to zvládla poměrně úspěšně. Jaké ponaučení si však z ní odnést? V první řadě je to fakt, že příchod epidemie, její počátek, čili výskyt onemocnění u první generace, se dá jen těžko předvídat. I v případě epidemie neštovic v Kosovu bylo prvních jedenáct nemocných vystopováno až zpětně potom, co se onemocnění rozšířilo na další generace. Další postup pak závisí na brzkém odhadu nebezpečí. V případě neštovic se včasná zdravotnická opatření zpozdila, protože onemocnění se již dlouhou dobu nevyskytovalo a lékaři úplně zapomněli, jak se projevuje. V případě epidemie, která probíhá právě v těchto dnech, se zase zřejmě podcenily počáteční příznaky, podobné jako při běžné chřipce, které byla většina z nás zvyklá překonat s aspirinem a horkým čajem.

Epidemie z roku 1972 ukázala, že když už se jednou rozvine, nejúčinnější možnost, jak ji zastavit, je včasná a co možná nejpřísnější karanténa. Pouze ta může zabránit šíření nákazy a pomoci zdravotnickým pracovníkům soustředit se na ty, kteří již onemocněli a potřebují jejich pomoc. Ať už léky nebo vakcinací, pokud taková ochrana před onemocněním existuje, nebo – pokud neexistuje – jinými dostupnými medicínskými technologiemi. Čím později se omezení zavedou, tím obtížnější a nákladnější bude epidemii zvládnout. A o to větší je pak i počet jejích obětí.

Zdroj: MT