Zápisník z NY: Učíme se
Učíme se za pochodu a rychle. Saturace kyslíkem je nejdůležitější životní funkcí. Kromě běžné laboratoře denně pečlivě sledujeme inflamatory markers, hodnoty D-dimerů a interleukinu 6.
Překvapivě velká většina případů jsou mladší pacienti bez významnější anamnézy. Navzájem se ptáme, kde jsou ti polymorbidní senioři? Pacienti jsou schopni mluvit po telefonu se svými blízkými, i přesto, že vyžadují vysoké dávky kyslíku. Saturace ale rychle klesá při jakémkoli pohybu. Tak se při každé vizitě snažíme pacientům vysvětlit, aby si kyslík z obličeje sundávali jen v nejnutnějších případech, aby i na toaletu chodili s přenosným kyslíkem, případně aby použili u lůžka přenosnou toaletu.
Za normálních okolností by byla většina hypoxických pacientů přijata na JIPku, teď je ovšem situace jiná. Povzbuzujeme je, aby si lehli na břicho pro lepší provzdušnění plic. Není to pro ně ale jednoduché, ani příjemné, zvlášť, když tak tráví dlouhé dny I týdny. To je opravdu dlouhá doba, zvláště ve srovnání se zdejší obvykle velmi krátkou dobou hospitalizace.
Relativně dobré snášení hypoxie spolu se zprávami, že brzká intubace nemusí být tak život zachraňující, jak se předpokládalo, a také s horší prognózou ventilovaných pacientů a nepříliš úspěšným odpojováním od ventilátorů, to vše vedlo k mírné změně strategie péče o pacienty. Snažíme se je udržovat na oxygenoterapii bez intubace, jak jen to je možné. I přesto se oddělení intenzivní péče rychle plní. V této době není na COVID účinný lék a a v podstatě ani není stanoven standard doporučované péče, tak se jako všichni lékaři v zasažených zemích snažíme v danou chvíli dělat ta nejlepší možná rozhodnutí.
Nebulizace a invazivní metody ventilace, vedoucí k tvorbě aerosolu, jsou vesměs prováděné jen na uzavřených odděleních JIP.
Nemoc má dlouhou inkubační dobu, dlouhou dobu léčby a doléčování. Pro většinu pacientů se terapie kyslíkem stane aspoň na čas součástí života i poté, co jsou propuštěni do domácího léčení.
Zdá se, že se pacienti po pěti až deseti dnech buď začnou zlepšovat, nebo naopak rychle zhoršovat. Každý den potřebují víc a víc kyslíku.
Virem jsou postižené celé rodiny, a tak máme v jednom pokoji hospitalizované manželské páry, nebo dvojice otce se synem. Jedni starší manželé nás požádali, jestli mohou mít lůžka blíž u sebe, aby se mohli občas chytit za ruce. Je to dojemné a smutné zároveň.
Zákaz návštěv zanechává pacienty v boji s koronavirem osamocené, a sami také umírají. Sociální pracovníci telefonují rodinám s nabídkou podpory, sestry na oddělení se snaží spojit pacienty s blízkými přes iPady. Nic ale nemůže nahradit osobní návštěvy a lidský kontakt.
Ve Spojených státech o tom, zda bude pacient resuscitován, rozhoduje vždy pacient, případně jeho rodina. Nikoliv lékař. Občas to znamená, že jsou pacienti s velmi nízkou šancí na přežití intubováni a stráví dlouhé týdny na ventilátorech. V době pandemie je situace ještě složitější. Spousta pacientů nemá předem vyslovené přání ve věci „do-not-resuscitate“, nebo svoje dřívější rozhodnutí po přijetí do nemocnice změní. A tak vznikají prekérní situace, kdy se ptáme pacientů, kteří vědí, že mají smrtelnou nemoc a leží v nepohodlné poloze na břiše, obličej zakrytý život zachraňujícím kyslíkem, jestli chtějí být intubováni a připojeni na přístroje. Nedivím se, že spousta z nich jen odpoví: „I just want to live, doc”.
K tomu všemu se přidává denní záplava e-mailů, virtuálních konferencí o celkové situaci v nemocnici, o léčebných protokolech, probíhajících klinických zkouškách, (ne)dostatku ochranných prostředků pro personál… Každých pár dní se podle nejnovějších zpráv mění léčebný protokol. Pacientům dáváme kombinaci hydroxycholoroquinu a azitromycinu. I přes vysokou cenu je (po schválení komisí) k dispozici monoklonální anti-IL-6 tocilizumab na uklidnění cytokinové bouře, kterou COVID v organismu vyvolává. Většina pacientů má výrazně zvýšené koncentrace D-dimerů, mají cévní sraženiny, plicní embolie, a jsou proto na antikoagulaci heparinem. Nemocnice je zapojena do klinických studií a začíná svoje vlastní výzkumy – o antikoagulaci, konvalescentním séru, remdesiviru, hyperbarické oxygenaci a o dalším anti-IL-6 clazakizumabu.
Pracovní tempo se zvyšuje. Jeden pacient za druhým, neustálé telefony a zprávy o nových příjmech, o přesunech pacientů, výsledky z laboratoří. Je to jako rychlovlak, který jede čím dál rychleji, a není možné z něho vystoupit. Naštěstí se náš tým rozrůstá o nové lékaře.
EYE’S DO NOT LIE
Zdá se mi, že všichni zaměstnanci, které míjím na odděleních a chodbách, vypadají vystrašeně. Říkám si, že to může být tím, jak jsou zpoza roušek vidět jenom oči. Nevidím tedy ty letmé, zdvořilostní, ale i upřímné úsměvy při onom typickém „Hi, how are you“.
Ve vzduchu je cítit stres, napětí a strach. Dá se to pochopit. Nikdo z nás v podobné situaci nikdy nebyl. My lékaři jsme zvyklí se starat o zdraví jiných, občas i to svoje, jen zřídkakdy jsme ale lékaři jiného lékaře. Nikdy jsme neviděli tolik kriticky nemocných a úmrtí.
Předchozí díly:
Zápisník z NY: První COVID pozitivní pacient na Long Islandu
Další díl:
Kritické dny epidemie COVID-19 očima lékařky na předměstí New Yorku – v univerzitní nemocnici v Mineole
Jedním z míst nejhůře postižených koronavirovou epidemií se stalo americké velkoměsto New York a stejnojmenný stát Spojených států amerických.
Na vrcholu epidemie přijaly nemocnice ve státě New York denně tři tisíce nových pacientů s COVID-19. Podle Worldometru k 1. květnu ve státě New York zemřelo na COVID-19 přes 24 000 lidí. To znamená asi 1227 lidí na million populace. Většina z úmrtí je v 8,3milionovém NY City. Podle stejného zdroje měla ke stejnému datu Česká republika 240 úmrtí, tedy 22 na milion populace.
Dr. Alzbeta Sykora-Azzara MD je internistka, která pracuje v New Yorku od roku 2000.
Z toho už 12 let v nemocnici NYU Winthrop Hospital. Studovala na LF UP Olomouc, a medicínu ukončila na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Zdroj: MT