Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pondělí 25. květen 2020 | Svátek má Viola
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Zápisník z New Yorku

Zápisník z New Yorku

Medical Tribune 08/2020
18.05.2020 14:32
Zdroj: MT
Autor: Dr. Alzbeta Sykora‑Azzara, MD

Jedním z míst nejhůře postižených koronavirovou epidemií se stalo americké velkoměsto New York a stejnojmenný stát Spojených států amerických. Na vrcholu epidemie přijaly nemocnice ve státě New York denně tři tisíce nových pacientů s COVID‑19. Podle Worldometru k 1. květnu ve státě New York zemřelo na COVID‑19 přes 24 000 lidí. To znamená asi 1 227 lidí na milion populace. Většina z úmrtí je v 8,3milionovém NY City. Podle stejného zdroje měla ke stejnému datu Česká republika 240 úmrtí, tedy 22 na milion populace. Kritické dny epidemie COVID‑19 ve formě blogových zápisků můžeme sledovat očima lékařky na předměstí New Yorku – v univerzitní nemocnici v Mineole.


První COVID pozitivní pacient na Long Islandu

Je čtvrtek ráno. Přijímám pacienty z emergency room na oddělení pro naši skupinu asi patnácti hospitalistů, internistů, kteří pracují výhradně v nemocnici. Telefon a počítač mi zvoní bez přestání, ale to se dá očekávat. Najednou mi vyskočí urgentní zpráva: „The patient you admitted yesterday tested positive, come to my office.“ Poleje mě pot, polknu naprázdno, zhluboka se nadechnu a snažím se klidně, ale zároveň rychle dostat přeplněnými chodbami nemocnice do kanceláře šéfky. Vždycky klidná, usměvavá lékařka, se kterou mě pojí více než desetileté přátelství, teď vypadá trochu rozpačitě.

Je to první COVID pozitivní pacient na Long Islandu, předměstí NY City. (A já, pocházející z malého města v malé zemi, byla u toho.) Nikdo netuší, jak tato mírně senzační, zároveň však strach vyvolávající zpráva změní život nám všem v multikulturním New Yorku. Jedno je jasné – koronavirus je definitivně tady!

Je 3. března, jen dva dny poté, co se objevil první pozitivní případ na 30 km vzdáleném noblesním Manhattanu. Na rozdíl od té pacientky, která přicestovala z Íránu, náš pacient neměl cestovní anamnézu, a tudíž nesplňoval podmínky na testování až do druhého dne, kdy se mu zhoršila hypoxie a CT ukázala oboustrannou pneumonii.


Karanténa

V naší skoro 600lůžkové soukromé akademické nemocnici se aktivuje COVID plán. (Nemocnice tady nemají samostatné infekční a plicní jednotky a většina interních pacientů je hospitalizována na odděleních společně, snad jen s výjimkou kardiologie, kdy pacienti potřebují telemetrii.) Pacient je převezen na předem připravené izolační oddělení, jehož personál byl znovu poučen, jak pečovat o COVID pozitivní pacienty.

Očekávala jsem nájezd zakuklených hygieniků a přemýšlela, jestli mi udělají výtěr z nosu, krku, nebo půjdu pod obojí. Nic takového se však nekonalo. Jen mě po telefonu posílají do domácí karantény.

Dva týdny doma v izolaci mi uběhnou hodně rychle, tolik odpočinku jsem snad nikdy nezažila.

Můj starší syn mi jednou zmíní něco o hokejovém trenérovi z vedlejšího města, který ve 49 letech zemřel na COVID. Moc tomu nevěnuju pozornost a pomyslím si něco o senzacechtivých puberťácích a sociálních sítích.

U sebe žádné příznaky COVID nepozoruju, testy jsou navíc nedostupné, a tudíž na testování nemám nárok.

Po ukončení karantény dostávám rádoby povzbudivou zprávu: „Congratulations, you are clear to go back to work!“

Moji znovunabytou energii do práce trochu otupí e‑maily z vedení nemocnice zakazující všem zaměstnancům cestování na konference a pozastavení dovolených na dobu neurčitou. Příprava na zákeřný virus vyvolává značnou nevoli u jinak nepříliš si stěžujících Američanů. Jejich tradiční sebevědomí jim nedovolí si připustit, že by se konaly hrůzy z Itálie. I když vysoká hustota často chudého obyvatelstva newyorských částí Bronx, Brooklyn a s Long Islandem sousedící čtvrti Queens vyvolávala obavy z možného rychlého šíření viru.


Nemocnice

Za čtrnáct dní se nemocnice docela změnila. Pomalu, ale jistě začíná přibývat COVID pozitivních pacientů. Podle předem připraveného plánu jsou hospitalizováni na dvou speciálních odděleních s vyškoleným personálem. V duchu obdivuji své kolegy a kolegyně a pár obvodních lékařů, kteří se na práci s infikovanými pacienty přihlásili dobrovolně. A tak si, trochu sobecky, oddechnu, že se třeba tomu smrtelnému viru už vyhnu.

Nastupuji na „necovidové oddělení“. Netrvá však dlouho a tvrdá koronavirová realita dorazí.

COVID negativní pacienti jsou přesunováni do jiné části nemocnice, jednolůžkové pokoje se mění na dvojlůžkové, do jejichž oken řemeslníci instalují podtlak vytvářející filtry. Dveře pokojů musejí být zavřené, před jejich vchody se objevují stolečky s ochrannými pomůckami. Během necelých 24 hodin oddělení doslova zaplaví COVID pozitivní nebo suspektní pacienti, které sanitáři přivážejí z emergency room. Spolu s kolegyní a třemi rezidenty (lékaři před atestací) máme na starosti přes třicet pacientů s úplně novou nemocí. Nemocí, která vyvolává strach a není léčitelná.

Vzájemně si pomáháme do ochranných pomůcek a komentujeme náš nový, mimozemsky vypadající vzhled. Trochu nejistě, poprvé v životě, vejdu do prvního covidového pokoje. K mému překvapení pacient sedí na lůžku, na obličeji syčící kyslíkovou masku, a pokusí se o úsměv. V jeho očích však vidím strach, umocněný tím, že nerozumí anglicky. Lámanou španělštinou se mu snažím vysvětlit, ať si lehne na břicho, bude se mu lépe dýchat. Syčící dýchací maska, hlučné podtlakové zařízení a můj pečlivě nasazený, život zachraňující respirátor překrytý zamlžujícím se štítem však změní konverzaci v jakémkoli jazyce na univerzální gestikulaci rukou.

Jeho asijsky vypadající soused to taky pochopí a s poslušností sobě vlastní se přetáčí na břicho. Ukazuju mu „two thumbs up“.


Policista

Vyjdu na chodbu, sundám ochranný oblek, když vtom uslyším sestru z druhého konce oddělení: „Call the code!“ Začínáme resuscitovat 52letého pacienta s anamnézou hypercholesterolémie. Uvědomím si, že na sobě sice mám respirátor, štít a rukavice, ale ne ochranný oblek. Zásahový tým COVID rapid response je tu během chvilky. Pracují rychle, koordinovaně. Tři členové týmu jsou u lůžka, každý má přesně naplánovanou roli. Zbytek týmu je k dispozici na chodbě, aby se minimalizovala expozice kontaminovaným aerosolem a pro maximální ochranu zdravotníků. Tým je úspěšný. Pacient je intubován a převezen na JIP.

Na chodbě potkávám známého z dob, kdy naši synové hráli ve stejném hokejovém družstvu. Je anesteziolog a říká, že je to už sedmá intubace od začátku směny. Raději se neptám, kdy dneska nastupoval do práce. A taky už chápu, jak to, že je COVID rapid response tým tak neuvěřitelně sehraný. „Practice makes perfect“, vybaví se mi. Zkušeností mají zjevně dost, v tomto případě se ale chce říct „bohužel“.

Telefonuju rodině pacienta, mluvím s jeho rodiči. Snažím se jim vysvětlit, co se stalo, a uklidnit je. Říkají mi, že s nimi syn bydlí, stará se o ně. Pracuje jako policista ve vedlejším městě.

Svírá mě divný pocit. Nevím, jak to popsat… Ano, už to poznávám. Úzkost. Úzkost a strach o svoje vlastní zdraví a život. Podruhé v životě se bojím o svoje zdraví, o svou rodinu. A snad poprvé v životě lituji, že dělám tuto práci.

Než si to všechno naplno uvědomím, pípne mi současně telefon a počítač. Sestra a začínající lékař (rezident) mi posílají zprávu o 57letém pacientovi. Při podávání 15 l kyslíku maskou s rezervoárem má saturaci jen okolo 90 až 93 procent. Pronace je u něj z důvodu obezity obtížná, a tak je převezen na JIP. Následuje opět telefon rodině. Jeho manželka mi říká, že je sama také pozitivní a že se jim před pár dny narodila první vnučka. Přes slzy nemůže dál mluvit. Pošlu vzkaz sociální pracovnici, která s ní může po telefonu strávit víc času.

Asi za tři týdny, během jedné už klidnější neděle, si odskočím z nemocnice pro oběd. Venku před vchodem je ceremoniál a průvod stovek policistů. Dozvídám se, že je to tradiční pohřeb s poctami. Pohřeb pacienta – policisty, který jako první na Long Islandu zemřel na COVID při výkonu povolání. Jeho jméno i tvář si dobře pamatuju. Žal jeho rodičů, ten si představit nedovedu.


Učíme se

Učíme se za pochodu a rychle. Saturace kyslíkem je nejdůležitější životní funkcí. Kromě běžné laboratoře denně pečlivě sledujeme inflammatory markers, hodnoty D‑dimerů a interleukinu 6.

Překvapivě velká většina případů jsou mladší pacienti bez významnější anamnézy. Navzájem se ptáme, kde jsou ti polymorbidní senioři? Pacienti jsou schopni mluvit po telefonu se svými blízkými i přesto, že vyžadují vysoké dávky kyslíku. Saturace ale rychle klesá při jakémkoli pohybu. Tak se při každé vizitě snažíme pacientům vysvětlit, aby si kyslík z obličeje sundávali jen v nejnutnějších případech, aby i na toaletu chodili s přenosným kyslíkem, případně aby použili u lůžka přenosnou toaletu.

Za normálních okolností by byla většina hypoxických pacientů přijata na JIP, teď je ovšem situace jiná. Povzbuzujeme je, aby si lehli na břicho pro lepší provzdušnění plic. Není to pro ně ale jednoduché ani příjemné, zvlášť když tak tráví dlouhé dny i týdny. To je opravdu dlouhá doba, zvláště ve srovnání se zdejší obvykle velmi krátkou dobou hospitalizace.

Relativně dobré snášení hypoxie spolu se zprávami, že brzká intubace nemusí být tak život zachraňující, jak se předpokládalo, a také s horší prognózou ventilovaných pacientů a nepříliš úspěšným odpojováním od ventilátorů, to vše vedlo k mírné změně strategie péče o pacienty. Snažíme se je udržovat na oxygenoterapii bez intubace, jak jen to je možné. I přesto se oddělení intenzivní péče rychle plní. V této době není na COVID účinný lék a v podstatě ani není stanoven standard doporučované péče, tak se jako všichni lékaři v zasažených zemích snažíme v danou chvíli dělat ta nejlepší možná rozhodnutí.

Nebulizace a invazivní metody ventilace, vedoucí k tvorbě aerosolu, jsou vesměs prováděny jen na uzavřených odděleních JIP.

Nemoc má dlouhou inkubační dobu, dlouhou dobu léčby a doléčování. Pro většinu pacientů se terapie kyslíkem stane aspoň na čas součástí života i poté, co jsou propuštěni do domácího léčení.

Zdá se, že se pacienti po pěti až deseti dnech buď začnou zlepšovat, nebo naopak rychle zhoršovat. Každý den potřebují víc a víc kyslíku.

Virem jsou postiženy celé rodiny, a tak máme v jednom pokoji hospitalizované manželské páry nebo dvojice otce se synem. Jedni starší manželé nás požádali, jestli mohou mít lůžka blíž u sebe, aby se mohli občas chytit za ruce. Je to dojemné a smutné zároveň.

Zákaz návštěv zanechává pacienty v boji s koronavirem osamocené a sami také umírají. Sociální pracovníci telefonují rodinám s nabídkou podpory, sestry na oddělení se snaží spojit pacienty s blízkými přes iPady. Nic ale nemůže nahradit osobní návštěvy a lidský kontakt.

Ve Spojených státech o tom, zda bude pacient resuscitován, rozhoduje vždy pacient, případně jeho rodina. Nikoli lékař. Občas to znamená, že jsou pacienti s velmi nízkou šancí na přežití intubováni a stráví dlouhé týdny na ventilátorech. V době pandemie je situace ještě složitější. Spousta pacientů nemá předem vyslovené přání ve věci „do‑not‑resuscitate“ nebo svoje dřívější rozhodnutí po přijetí do nemocnice změní. A tak vznikají prekérní situace, kdy se ptáme pacientů, kteří vědí, že mají smrtelnou nemoc a leží v nepohodlné poloze na břiše, obličej zakrytý život zachraňujícím kyslíkem, jestli chtějí být intubováni a připojeni na přístroje. Nedivím se, že spousta z nich jen odpoví: „I just want to live, doc.“

K tomu všemu se přidává denní záplava e‑mailů, virtuálních konferencí o celkové situaci v nemocnici, o léčebných protokolech, probíhajících klinických zkouškách, (ne)dostatku ochranných prostředků pro personál… Každých pár dní se podle nejnovějších zpráv mění léčebný protokol. Pacientům dáváme kombinaci hydroxychlorochinu a azithromycinu. I přes vysokou cenu je (po schválení komisí) k dispozici monoklonální anti‑IL‑6 protilátka tocilizumab na uklidnění cytokinové bouře, kterou COVID v organismu vyvolává. Většina pacientů má výrazně zvýšené koncentrace D‑dimerů, mají cévní sraženiny, plicní embolie, a jsou proto na antikoagulaci heparinem. Nemocnice je zapojena do klinických studií a začíná svoje vlastní výzkumy – o antikoagulaci, konvalescentním séru, remdesiviru, hyperbarické oxygenaci a o další anti‑IL‑6 protilátce clazakizumabu.

Pracovní tempo se zvyšuje. Jeden pacient za druhým, neustálé telefony a zprávy o nových příjmech, o přesunech pacientů, výsledky z laboratoří. Je to jako rychlovlak, který jede čím dál rychleji a není možné z něho vystoupit. Naštěstí se náš tým rozrůstá o nové lékaře.


Eyes do not lie

Zdá se mi, že všichni zaměstnanci, které míjím na odděleních a chodbách, vypadají vystrašeně. Říkám si, že to může být tím, jak jsou zpoza roušek vidět jenom oči. Nevidím tedy ty letmé, zdvořilostní, ale i upřímné úsměvy při onom typickém „Hi, how are you.“

Ve vzduchu je cítit stres, napětí a strach. Dá se to pochopit. Nikdo z nás v podobné situaci nikdy nebyl. My lékaři jsme zvyklí starat se o zdraví jiných, občas i o to svoje, jen zřídkakdy jsme ale lékaři jiného lékaře. Nikdy jsme neviděli tolik kriticky nemocných a úmrtí.


Všichni na palubu!

Většina ambulancí má kromě telemedicíny velmi omezený provoz. Naopak nemocnice je plná, z drtivé většiny COVID pozitivními pacienty. Tak jako v jiných nemocnicích (i evropských), běžní interní pacienti prostě nejsou. Částečně to je jejich strachem z nákazy koronavirem při případné návštěvě pohotovosti nebo při hospitalizaci.

„All hands on deck“, všichni na palubu! Do boje s koronavirem jsou povolány stovky lékařů z celého Long Islandu a Queensu, kteří spadají pod naši nemocnici. Spousta lékařů přišla dobrovolně. Ti ostatní vše umně skrývají za typickou americkou pozitivitu a optimismus. O výjimku z práce na covidových odděleních mohou požádat lékaři v rizikové skupině – ti nad 60 let a se sníženou imunitou. Nemáme tedy nedostatek nemocničního personálu, ale role lékařů se na čas mění a modifikuje. V týmech na odděleních pracují kromě obvodních lékařů také gastroenterologové, endokrinologové, revmatologové, občas i pediatři, neurologové a radiologové. Proti práci v ambulancích je to pro ně často velká změna. Mohou pracovat samostatně nebo pod vedením nemocničního lékaře.

Všichni pacienti mají stejnou diagnózu – COVID‑19, jen různě těžkou, v různém stadiu, a tak neřešíme žádná velká diagnostická dilemata. Schopnost přizpůsobit se, souhra týmu a dobrá komunikace jsou teď v pandemii obzvlášť nutné. To je ale něco, co je vlastní většině Newyorčanů. Většina z nás se předtím znala jen z telefonických konzultací a podpisů pod nekonečnou zdravotnickou dokumentací. Teď spolu pracujeme a vytváříme nové profesní i přátelské vztahy. Navíc každý specialista přispívá svou expertizou. Stále stoupající jaterní testy? Přetrvávající nauzea a zvracení? Neobvyklé zduření kloubu? Optám se gastroenterologa nebo revmatoložky pracujících na druhém konci oddělení. Jak vypočítám QTc u fibrilace síní? Ukazuju EKG kardiologovi sedícímu vedle mě. Na JIP pod dohledem intenzivistů pracují anesteziologové, kardiologové a chirurgové všech subspecializací. Vaskulární chirurgové vytvořili týmy, které zavádějí kritickým pacientům cévní kanyly. Ortopedové polohují a pronují ventilované a nepohyblivé pacienty. Nefrologové mají plné ruce práce s tím, jak rychle přibývá pacientů, kteří potřebují hemodialýzu. Hrudní chirurgové a otorinolaryngologové provádějí tracheostomie.

Při rychlé dekompenzaci, kterou koronavirus způsobuje, nastávají náročné situace. Takže není překvapením, že v době koronavirové pandemie jsou paliativní týmy velmi vytíženy. Komunikace s pacientem a rodinou je náročná, zvláště když prognóza není příznivá. Spolu s etickou komisí se řeší složité případy terminální extubace, rozhodování o ukončení dialýzy, přijímání pacientů do hospice, propouštění do rehabilitačních středisek s tracheostomií a na ventilátorech.

V těchto dnech pracuje většina z nás 12 hodin denně pět až sedm dní v kuse. Následuje pár dní volna a pár dní pohotovosti (stand‑by), kdy jsme v případě potřeby povoláni zpět do boje.

Na vrcholu epidemie jsme přijímali až 80 pacientů denně. Rezidenti, tedy lékaři před atestací, tu obvykle pracují okolo 80 hodin týdně. V době špičky pandemie jsou ale mobilizováni a pracují 12 hodin, šest dní v týdnu.

Uvědomuji si, jak obrovskou lidskou katastrofu tento vir způsobuje. Celkový úpadek společnosti, desetitisíce úmrtí, neskutečný žal, možná i dlouhodobější chronické zdravotní potíže vyléčených, nezaměstnanost, bída, mentální následky budou (aspoň tady v New Yorku) nedozírné a dlouhodobé.

Na druhou stranu, trochu sobecky, je to nesmírně zajímavá doba v medicíně. Úplně nová nemoc, zatím nepopsaná v učebnicích medicíny. Každým dnem lékaři a vědci na celém světě poznávají a objevují něco nového, tráví bezesné noci studováním genetiky viru, prohlížejí nesčetně chorobopisů, snaží se pochopit epidemiologii. Nejsledovanější je samozřejmě vývoj vakcíny a účinného léku.


Emergency room

Další týden jsem přiřazena na oddělení sousedící s emergency room, urgentním příjmem. Počáteční obavy z koronaviru opadly, respekt ovšem zůstává. Už taky mistrně zvládám soukání se do ochranných oděvů a dvojitých rukavic, štít se mi také už mnohem míň zamlžuje. A tak se plna očekávání a vzrušení smíchaného s trochou nejistoty z neznámého vydávám na ER. Tady jsou COVID pozitivní pacienti ihned po přijetí a čekají na místo na oddělení. Jsem opravdu v první linii boje s novým koronavirem.

Práce tomu odpovídá. Každý den deset až dvanáct nově přijatých pacientů, často s nepředvídatelným průběhem a občas s rychle se měnícím stavem. Pracuji v týmu s kolegou, který vyrůstal během bombardování v Bejrútu. Dalším členem týmu je geriatr křestním jménem Jesus. A tak si říkáme, že těch dalších pár společných dní zvládneme – já, která vyrostla v komunismu, s ostříleným kolegou, všichni ochraňováni Ježíšem. Uvědomíme si, že takový sarkasmus asi není namístě, jenže teď potřebujeme vysoké dávky nejlepšího léku na světě – smíchu.

Dostávám spoustu vzkazů od známých, i od těch, které jsem léta neviděla: „You are a hero, thank you for what you are doing.“ Pro mě jsou ale hrdinové lékaři na emergency room, intenzivisti, zdravotní sestry a jejich pomocníci, kteří jsou v neustálém kontaktu s pacienty na otevřených covidových odděleních. Já můžu po vizitě odejít dopsat chorobopisy na oddělení nebo na nepříliš vábný, ale klidný lékařský pokoj, případně dodiktovat dokumentaci z domova.

Nikdo zatím neví, proč mají někteří pacienti mírné příznaky, zatímco jiní během pár hodin skončí na JIP. Zdá se, že predispozicí k těžšímu průběhu jsou obezita, diabetes a mužské pohlaví. Svoji roli asi hraje i infekční dávka, genetická predispozice pacientů, typ viru a spousta dalších věcí, které jsou a ještě dlouho budou předmětem intenzivního fascinujícího zkoumání.

Vybavuji si 35letého pacienta, který musel být po devíti dnech na 15 l kyslíku nakonec nejen intubován, ale i napojen na ECMO. Nebo 36letou pacientku, který byla skoro deset dní na 15 l kyslíku, ale po čtrnácti dnech odešla domů. Sice s kyslíkovým zásobníkem v podpaží, ale po svých. Nebo 68letý lékař z Brooklynu, který byl intubován po deseti dnech hospitalizace a stále nemá vyhráno. Anebo ten 57letý pacient, o kterém jsem už psala, který teď má tracheostomii a není jisté, jestli někdy bude moci vzít do náruče svou vnučku. Naopak jedna z mých prvních pacientek, 86letá babička, se vyléčila a mohla jít zpátky do pečovatelského domu. Pro většinu starších pacientů, kteří mají jiné přidružené nemoci, ale diagnóza COVID‑19 znamená smrtelnou prognózu.


Stan? Ano, stan

Na parkovišti před nemocnicí vyrostly dva stany. Zjišťuju, že to je moje dnešní pracoviště. V předsíňce vidím osobu zápasící s ochrannými prostředky. Vše doprovázejí trochu peprné nadávky. Poznávám kolegu gastroenterologa. Omlouvá se, že se naposledy šněroval do ochranného obleku v roušce, brýlích a ochranném štítu někdy před třiceti lety, v době tuberkulózy a AIDS.

Ze dveří stanu vyjde zakuklená osoba. I přes roušku je vidět, že se usmívá. Se silným jižanským přízvukem prohodí: „Hi, you must be our weekend doctors.“ Přisvědčíme a představujeme se. „Jmenuju se Jackie a jsem z Alabamy, přišli jsme do New Yorku pomoct. Odkud jsi ty?“ obrátí se ke mně zaujata mým přízvukem. „Pocházím z České republiky, malé země v…“ říkám. Přeruší mě: „Mám tak ráda Prahu! Byla jsem tam loni, krásné místo. Pojďte do stanu,“ rychle změní téma.

Z otevřených dveří stanu na nás foukne teplý vzduch a zazní country music, typická pro jižní státy. Uprostřed jsou pracovní stoly s počítači. Pacienti jsou v oddělených boxech po obou stranách stanu. Než se zorientuju, podává mi jiná sestra menu, ať si objednám oběd. Jsou tu sestry ze všech padesáti států země. Je to jistě symbolické, a taky dobře zaplacené, ale každopádně jsme rádi, že měli odvahu opustit své rodiny a vydat se vstříc nebezpečí, do virem sužovaného New Yorku. Tahle služba bude nezapomenutelná.


Noční

Večer se vracím na lékařský pokoj. Potkávám kolegy a kolegyně, kteří slouží noční. V předcovidové době mívali noční službu dva nebo tři lékaři. V těchto dnech slouží dvakrát tolik lékařů, aby se zvládlo vysoké množství příjmů a urgentních situací na odděleních. Prohodím tradiční „Ahoj, jak se máš,“ s kolegou Američanem, který studoval medicínu v anglické paralelce na jedničce v Praze. Už je to sice několik let, co dostudoval, ale pár českých slovíček ještě nezapomněl.

Dneska slouží noční i ortoped a plastický chirurg. Prý se přihlásili na pomoc dobrovolně, protože se doma už nudí. Plánované a elektivní operace jsou odložené na neurčito. I když telemedicína zažívá neuvěřitelný rozkvět, v operačních oborech je to složitější.


S humorem, i tím mírně černým, jde všechno líp

Časem si na stres a napětí zvykneme a pozorujeme i mírně veselé situace. Jednou se na oddělení objeví lékař s velmi zvláštní pokrývkou hlavy. Když si všimne, jak si ho prohlížíme, jen utrousí: „Ahoj, já jsem radiolog, jmenuju se Walter. Tohle mi dala moje manželka, abych byl v bezpečí.“ Ukazuje si na hlavu pokrytou růžovou igelitovou čepicí používanou na ochranu účesu ve sprše.

Jeden obvodní lékař přichází o víkendu na pomoc v oděvu, který připomíná skafandr. Na hlavě má šnorchlovací brýle. Na běžné lékařské rukavice si nasadí ještě takové ty gumové, co se používají při mytí nádobí, a začne ťukat do klávesnice. Co si oblékl, když šel na oddělení k pacientům, to si neumím představit. Zřejmě přidal šnorchl.

Taky je docela zábavné pozorovat, jak se do neforemných zástěr zahalují vážení správci a manažeři v drahých šatech a oblecích. Kravata od Gucci jim evidentně překáží v zakuklovacím procesu a žádná sestra na oddělení už na pomoc volná není, všechny mají mnohem důležitější věci na práci. Druhý den už správci přicházejí bez kravaty a třetí den už vypadají jako my všichni ostatní. V neforemných, barevně neladících hábitech – operačních oděvech zvaných „scrubs“, neoholení a bez make‑upu, s rozcuchanými vlasy a s respirátorem zařezávajícím se do tváře a částečně zakrývajícím prohlubující se kruhy pod očima. Jedeme v tom všichni, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti, postavení i země původu, pomyslím si.

Šestý den se po kravaťácích slehne zem. Nejspíše už sedí v kožených křeslech domácích kanceláří, obklopeni fotkami svých rodin. Ostatně řídit nemocnici v této mimořádné době musí být neobyčejně náročné.


Home, sweet home

Jestli je něco na celé pandemii pozitivního, tak určitě dojíždění do práce. Žádné zácpy, žádná fronta v Dunkin’ Donuts ráno na kafe. Večer cestou domů přemýšlím, jestli bych během pracovních dnů neměla nocovat v hotelu, který poskytuje nemocnice, jak to dělá spousta jiných zdravotníků. Určitě bych tím zvýšila šanci na ochranu své rodiny před případnou nákazou. Navíc se proslýchá, že na hotelu probíhají tři typy večírků: pro covid pozitivní, covid negativní a suspektní. V duchu se pousměju, dneska sice poprvé, ale ne naposledy.

Doma mě totiž z přemítání vytrhne dusot po schodech. Moji dva synátoři se spolu se štěkajícím bíglem jako obvykle předhánějí, kdo mi dá první „big hug“. Manžel tyhle závody už před lety vzdal, nerad prohrává. Navíc má nový úkol. Dezinfikovat všechno, čeho se nechtěně doma dotknu.

V předsíni dám ruce před sebe, aby na mě – potenciálně kontaminovanou koronavirem – moji kluci neskočili jako dřív. Než stačím křiknout, ať se mě nedotýkají, zastaví se dva metry ode mě a prohlásí: „Vítej doma, naše Corona Monster maminko!“ Rozhodli za mě. Do hotelu nemůžu a nechci.

Po důsledné dekontaminaci jdu do pokojíku mladšího syna. Ještě nespí, čte si o svém hokejovém hrdinovi Wayne Gretzkym. Zarouškovaná si sednu snad dost daleko od něj a vytáhnu telefon, pečlivě zabalený v igelitu. Koukne mi přes rameno na titulky o koronaviru a se svou dětskou bezprostředností prohodí: „To nemáš dost toho koronaviru z práce, maminko? Vy doktoři jste zvláštní.“

Má pravdu, my doktoři jsme často zvláštní. Je to tak strašná nemoc, ale zároveň je tak strašně zajímavá, že když převáží zvědavost, fascinace a touha po vědomostech před strachem, je těžké se od toho všeho odpoutat.

Starší syn, jako správný teenager, se jen s nosem zabořeným v mobilu ujišťuje: „Většina lidí, kteří chytnou virus, se uzdraví, a jen ti tlustí s diabetem umřou, že jo, mami?“ Přitakávám a doufám, že si nevzpomene na toho 49letého hokejového trenéra, který viru podlehl ještě v době, kdy se to celé ještě ani nenazývalo pandemií.

Ve skutečnosti by nám v práci a ke klidu určitě pomohlo, kdybychom v nemocnici měli opravdový dostatek ochranných pomůcek. Respirátor třídy N95 po opakovaném použití určitě nechrání tak, jak by měl. Vedení nemocnice nás ujišťuje, že respirátorů bude dostatek, protože je začínají recyklovat. Instinkt „zlatých českých ručiček“ se ve mně i po dvaceti letech života mimo rodné Česko probudí. UV záření zabíjí koronavirus, a tak o víkendu rozvěšuju na sluníčko „prádlo“. Můj americký manžel mi ze zdvořilosti nabízí pomoc a mírně pobaveně sleduje, jak v rukavicích pečlivě uvazuju na provázek jeden respirátor po druhém. Musím to zavěsit dost vysoko, protože pejsek je už taky karanténou znuděný a hledá nové hračky.

Občas si vybavím televizní záběry z evropských nemocnic. Ty vyčerpané italské zdravotníky s popraskanýma rukama a s respirátory obtisklými na obličeji. Nemocnice v New York City, které jsou o krok před námi v lavině pandemie, jsou přeplněny pacienty a mrtvými. V českých novinách pročítám titulky: „Nikdo neví, proč to v Česku postupuje tak pomalu.“ Kdoví, proč to jde v New Yorku takhle rychle.

Syndrom vyhoření je dobře známý a teď v době krize je zátěž zdravotníků mnohem větší. Probírám pracovní e‑maily o tom, jak se máme sami o sebe starat, abychom to vše vydrželi a ještě se mohli starat o své pacienty. Psycholog a linka mentální pomoci sice jsou dostupné, ale převážně v době, kdy jsem sama lékařem a psychologem zároveň. Rozhodnu se z toho všeho se vypsat. Tak vzniká můj mírně chaotický zápisník, jehož části právě dobrovolně čtete. Vím, že vyvolá spousty otázek, kritiky a rad, možná i nevěřícného kroucení hlavou, co že se to tam za velkou louží děje. Jak to, že to dělají tak, když se to má dělat onak. Zbývá jediné, na čem se všichni shodneme. A to, že americké pivo není chutné, ale že to české je nejlepší.


Kulminace

Většina nemocničních oddělení, včetně chirurgie, dětského a poporodního, je přestavěná na covidové jednotky, stejně jako konferenční místnost. Jen z přeměny nemocniční jídelny nakonec sejde. Někdo si asi nakonec uvědomil, že s prázdnými žaludky se moc dlouho pracovat nedá.

Převážíme pacienty do dvou mateřských nemocnic na Manhattanu. Operační, pooperační, katetrizační i endoskopické sály jsou plné intubovaných pacientů. Pediatrická, chirurgická a neurologická JIP jsou taky plně covidové.

Kapacita nemocnice přesáhne 110 procent. Drtivá většina přijatých pacientů je COVID pozitivní. Pandemická křivka dosáhne vrcholu. To víme s určitostí až za pár dní, kdy počet nových pacientů pomalu klesá a propuštěných a zemřelých je více než nově přijatých. Počet nových intubací ale podle očekávání ještě stále stoupá. Stejně jako počet úmrtí. U zadního vchodu nemocnice se objevují chladírenské vozy. Jeden, dva, nakonec je přistaven třetí, zatím poslední. Píše se 1. duben. Kéž by to byl apríl!

Ne, italská apokalypsa se nekoná, ale myslím, že to bylo o fous. Pro všechny pacienty jsme měli tři nejdůležitější život zachraňující věci – personál, místo a vybavení, včetně ventilátorů.

Přicházejí další pozitivní zprávy. Dne 22. dubna oslavujeme 750 COVID pozitivních pacientů propuštěných z nemocnice. Jeden z jiných byl celé týdny připojen na ECMO. Tak jako v jiných nemocnicích, i my vyprovodíme každého propuštěného špalírem vytvořeným tleskajícím personálem. Infantilní událost pro nezúčastněného, nám ale dodává sílu do dalších hodin a dnů práce.

Pandemická křivka se oplošťuje. Diskutuje se rozvolňování vládních nařízení, venku začíná jaro. Emergency room se plní normálními, necovidovými pacienty. Tedy těmi, kteří se dříve báli jít do nemocnice, a těmi, jejichž léčba byla kvůli pandemii opožděna a odložena.

To vše zřejmě přispěje k další, trochu jiné epidemii. Boj o záchranu životů pokračuje, boj o záchranu ekonomiky začíná. Najít rovnováhu mezi ztracenými životy a ztracenými dolary, to bude pro New York asi nejtěžší zkouška v jeho historii. New York je na katastrofy zvyklý. Například v říjnu 2012 zaplavila mamutí bouře Sandy jih Long Islandu a Manhattanu.

K datu 7. dubna zemřelo v NY City více lidí na nový koronavirus než při útocích 11. září 2001.

Nikdy nezapomenu, jak jsem tehdy z desátého patra nemocnice s hrůzou sledovala, jak mizejí dvojčata z ikonického newyorského horizontu. Tehdy jsme vyklidili nemocnici, darovali krev a čekali na příliv pacientů. Kromě pár hasičů, kteří se nadýchali kouře a prachu, žádní nedorazili. Téměř 3 000 lidí bylo pohřbeno na místě.

Tehdy v září viditelný nepřítel během chvilky změnil panorama New Yorku. Současný neviditelný nepřítel bude ještě dlouho zasahovat newyorské srdce – liduprázdné Times Square, Broadway, Brooklyn Bridge, Little Italy, Central Park… Vše bude jiné. Jen čas ukáže, jak bude vypadat nový normál. Pandemie COVID‑19 bude rozhodně navždy zapsána v učebnicích historie a SARS‑CoV‑2 bude samostatnou kapitolou a otázkou u zkoušek na medicíně.

V rádiu po dlouhé době slyším písničku „Everybody’s Free (To Wear Sunscreen)“. Baz Luhrmann v ní zpívá: „Live in New York City once, but leave before it makes you too hard, live in Northern California once, but leave before it makes you too soft“. Zkus žít v New Yorku, ale odejdi z něj dřív, než se příliš zatvrdíš, zkus žít v Severní Kalifornii, ale odejdi dřív, než moc změkneš. Myslím, že ještě nejsem dost tvrdá na to, abych z tolik zkoušeného a zároveň fascinujícího New Yorku odešla.



Copyright © 2000-2020 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky