Jak je to s dopady na psychiku po koronavirové krizi
Už před měsícem zaznívaly neblahé prognózy o tom, že s koronavirovou nákazou jistě vzroste počet úzkostných a depresivních diagnóz. Byla tato obava oprávněná?
Zpočátku to bylo pro většinu lidí něco jako zlý sen. Postupně se někteří aklimatizovali, začali si užívat neobvyklého volna a času s rodinou. Jiní řešili hlavně praktické nároky, které na ně celá situace měla. Jak se to celé protahovalo, přibývalo lidí, na které negativně dopadaly důsledky vládních opatření. Přicházeli o obživu, o sociální kontakty a další věci, které pro ně byly důležité. Obživu a ekonomické dopady se pokouší vláda nějak řešit. Dopady izolace ne.
Ztráta sociálního kontaktu však není jen nepříjemná okolnost. Potřebujeme být propojeni s lidmi, abychom cítili, že jsme naživu. Jsme sociální bytosti. Teprve sdílení s druhými nám umožňuje prožívat sebe sama, svoji identitu, tedy být lidmi. A tak se není co divit, že vládní zákaz vyburcoval lidi k nebývalé aktivitě. Přímý kontakt nahradily různé skupiny, kde jsme po WhatsAppu či Facebooku sdíleli vtípky, ale i nabídky pomoci. Takové fenomény jako sdílení amatérsky vytvořených roušek, zpívání a hraní na balkónech či dvorcích nebo tleskání lékařům by nedávno zemřelému filosofovi Zygmuntu Baumanovi, autoru proslulé knihy Tekutá modernita, podle všeho vyrazily dech. Možná jsme na to měli více času. Možná se ukázalo, že věci, které vypadají, že jsou nejdůležitější na světě, až zas tak důležité nejsou. Spoustu věcí, které vypadaly, jako že se bez nich zboří svět, jsme ze dne na den museli opustit. A ejhle, svět se nezbořil… Místo toho jsme trávili čas na Skype s rodinnými příslušníky či kamarády, které jinak vídáme jen občas. A dokonce některé z nás i začalo zajímat, jak je starým a opuštěným lidem v našem sousedství, jestli něco nepotřebují.
To neznamená, že to leckoho nebolelo. Bolelo a pravděpodobně ještě bolet bude. Ale společně sdílená nepřízeň osudu nás možná udělala ohleduplnějšími a schopnějšími soucitu. Jenže jak dlouho to vydrží?
Věci se pomalu vracejí do normálu, některé děti začaly chodit do školy, otevřely se obchody, a dokonce už můžeme i ke kadeřnici… Dopady na psychiku lidí možná ale teprve vyplavou. Máme ovšem v takovém případě hovořit o úzkostných či depresivních poruchách?
Zvykli jsme si mluvit o depresi v souvislosti s každou duševní nepohodou, s každou rozladěností, s každou situací, kdy nejsme právě happy a cool. Jenže to je spíš společenský nešvar než cokoli jiného.
Mnozí lidé jsou a budou vysloveně nešťastní, protože přišli o obživu nebo o jiné důležité věci. Jiní jsou naštvaní, píší vulgárnosti na internet nebo žalují stát. Nemůžeme se ani ubránit obavám z dalšího vývoje, které nás samozřejmě zúzkostňují. Ale to není úzkost v psychopatologickém smyslu.
Depresi jako nemoc musíme odlišit od reakce lidské psychiky na nepříznivé okolnosti, nemožnost seberealizace, ztrátu smyslu existence, sociální vyloučení apod. Psychiatři jsou nicméně nuceni rozdávat diagnózy účelově, protože jinak by svoji práci nemohli vykázat pojišťovnám. Kdo nedostane diagnózu, nemá nárok na odbornou pomoc. Rozdáváme diagnózy, abychom mohli léčit. A tak se ta prognóza nejspíš naplní.
Diagnóza má ale i jiné konsekvence – je degradující, omezuje svého nositele, navíc vede k tomu, že emoční bolest je paradoxně normalizována. „On je přece nemocný, takže není potřeba zkoumat důvody té bolesti.“ Vede to k lhostejnosti, ignorování, nezájmu… Tedy přesně k opaku toho, co by dotyčný potřeboval.
Neumožníme‑li lidem léčit jejich bolest, aniž by byli diagnostikováni, tak se nám pravděpodobně rozšíří tahle „deprese“. Může se stát epidemií s mnohem horšími dopady než koronavirus sám.
Psychická podpora pro lidi postižené aktuální situací je nesmírně důležitá. Mnozí jsou totiž reálně v krizi. Krize je ale normální reakce na ohrožující, těžko řešitelnou situaci. Nedefinovala bych tedy problém nárůstem psychopatologie. To by bylo nefér.
Zdroj: MT