Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Sobota 19. září 2020 | Svátek má Zita
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

V mnohých ženách lékařkách to vře II

V mnohých ženách lékařkách to vře II

Medical Tribune 15/2020
07.09.2020 10:48
Zdroj: MT
Autor: Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,
Reaguji na rozhovor s JUDr. Anetou Stierankovou. Problematika žen v medicíně a zejména v chirurgii mne zajímá již několik let. Paní doktorka prezentuje názory mladých kolegyň lékařek na jejich diskriminaci v českých nemocnicích. Prosím, aby v úvodu mých úvah bylo čtenáři úplně jasno.

Kultivovaný člověk, či dokonce vedoucí pracovník (primář), má učit a vychovávat mladé lékařky a lékaře nejen k odborné profesionalitě, ale i v rovině morální, tedy jak se chovat k nemocným i k spolupracovníkům. Nazývat kolegyně slepicemi, nesvéprávnými holkami, mít oplzlé vtípky a sexuální poznámky považuji jednoznačně za odsouzeníhodné. Prosím proto, aby to měli čtenářky a čtenáři následujícího textu na paměti. Stejně tak jako to, že každý jev má svůj obsah a formu. Chci mluvit o obsahu, ne o formě, k níž jsem se výše vyjádřil. Obsah považuji za prioritní.


Jistě lze každý negativní jev více či méně dramaticky popsat. Podle mého názoru však, chceme‑li se mu opravdu věnovat, musíme pátrat po jeho příčinách, a lze‑li je odstranit, snažit se o to.

Že k diskriminaci na určitých odděleních dochází, je fakt, bohužel žádná novinka, nad kterou by člověk seděl „s otevřenou pusou“, jak píše paní doktorka. Například průzkum žen v chirurgii u nás prokázal, že 45 procent žen mělo při přijímacím pohovoru pocit jistého znevýhodnění, později v zaměstnání to bylo ještě 28 procent.

Celou problematiku lze rozdělit na situaci, kdy je kandidátka či kandidát při přijímacím pohovoru, a na situaci, kdy je již členem pracovního kolektivu. Při přijímacím pohovoru pracovník, který hovor vede, kromě přiloženého životopisu o kandidátovi často nic jiného neví. Teprve při pohovoru zvažuje vhodnost jeho přijetí. Jinak by přijímací řízení mohl zvládnout i počítač. Přitom přece nepřijímá robota, ale lidskou bytost, a snaží se dozvědět o ní víc, než v životopisu uvedla. Má, či nemá právo se ptát na užívanou medikaci (například antidepresiva)? Je vhodné se ptát, bez ohledu na pohlaví kandidáta, zda má děti, nebo by je v průběhu postgraduálního výcviku chtěl/a mít, zda je kuřák, atd.? Možná by někteří viděli jako správné formulovat otázky do jakéhosi manuálu, který by objasnil, na co se ptát a co je zapovězeno. Že je zdravotní prohlídka odhalující zdravotní postižení povinná, víme. Že ale toto zdravotní postižení nemůže být příčinou diskriminace podle níže uvedeného zákona, se z článku paní doktorky dozvídáme.

Autorka chtěla, jak se zmiňuje, psát o diskriminaci z právního pohledu, a cituje zákon, jenž říká, že „přímou diskriminací se rozumí takové jednání včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo, nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, náboženství, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru…“

Může přijímající osoba podle tohoto zákona diskriminovat mladého lékaře, katolíka, který považuje za hřích přerušení těhotenství, na základě své víry (ta se přece u věřícího promítá do způsobu jeho života) odmítá interrupce, a přitom chce pracovat na gynekologicko‑porodnickém oddělení? Nebo lékaře svědka Jehovova, jenž chce pracovat na chirurgii, a přitom odmítá manipulaci s cizí krví? Představme si situaci, kdy při přijímacím pohovoru jsou další, z pohledu přijímajícího stejně kvalitní kandidáti, ateisté… A jiný příklad: bereme, či nebereme v úvahu při výběru vhodného pacienta k transplantaci a současném nedostatku orgánů jeho věk? Tolik k zákonu o diskriminaci a medicíně.

Jak je to ale s další diskriminací podle pohlaví u přijímacího pohovoru? Zde přece zákon jasně nepřipouští diskriminaci, podobně jako ve výše uvedených případech. Proč tedy dávají vybírající přednost mužům a diskriminují ženy, a přitom porušují zákon? Paní doktorka správně píše, že v nemocnicích je nedostatek lékařů. Jak ale víme, přesto musíme se svým kolektivem zajistit v nepřetržitém provozu péči o nemocné, často porušujíce další zákon, a to zákon o přesčasové práci. Možná nevíme, že pracovní neschopnost je u žen vyšší než u mužů a je podle ÚZIS dlouhodobě delší o čtyři až pět dní. Tedy za rok prakticky o jeden pracovní týden! Možná také nevíme, že křivky pracovní neschopnosti mužů a žen se od sebe nejvíce vzdalují právě u mladých. Ve věkových skupinách 25 až 29 a 30 až 34 o 12 dní! Pro zajímavost – výrazný je rozdíl v žádostech o ošetřování člena rodiny. Podle České správy sociálního zabezpečení bylo takto v lednu letošního roku (před koronavirem) v naší zemi proplaceno ženám 248 884 dní, zatímco mužům pouze 74 185. O tom, že například v chirurgii jde na rodičovskou dovolenou pouze 1,8 procenta mužů, už není třeba ani psát. Pro vedoucího, který kandidáty přijímá, není ani tak podstatná příčina absence jako fakt, že pracovník na pracovišti nebude.

Samozřejmě, zákon o diskriminaci k tomu nemůže přihlížet. Kdo k tomu ale přihlížet musí, je člověk, který kandidáty při nedostatku lékařů přijímá. Ten zpravidla musí zajistit noční a víkendové služby celoročně… Výpadek jednotlivce zejména v malých nemocnicích pak vytváří stresové situace. Tím se liší zdravotní služba od služby právní. Vedoucí pracovníci také zvažují (zůstanu u chirurgie, kterou důvěrně znám), komu umožnit další výcvik, samozřejmě mimo tu jeho část, která je k atestaci povinná. Cvičit ale dále ty, kteří plánují opustit oddělení či kliniku na rok, dva nebo tři? Může jít také například o plánované opuštění pracoviště odchodem do ciziny. Kdyby bylo těch výukových možností neomezeně, proč ne? Ale cvičit na klinice například v transplantacích člověka, který plánuje odejít? V malé nemocnici to může být složitější operace střeva či operace žaludku. Vše jsou to pouze příklady. Jistě vnímám možnou námitku, že i mladý muž může nečekaně onemocnět a být dlouhodobě práceneschopný. Ale jak s absencí pro dlouhodobou nemoc, tak například s těhotenstvím musíme pracovat na principu pravděpodobnosti.

Jistě, do budoucnosti člověka nevidíme, ale statistiky máme a nic jiného při posuzování toho, co přijde, není. Ostatně, jak víme, mnohé, často různé medicínské postupy v stejné věci mezi sebou soupeří na základě pravděpodobnosti očekávaného optimálního výsledku. Při nedávném rozhovoru s pacientkou, soudkyní okresního soudu, jsem se ptal, jak oni vnímají nástup nové mladé soudkyně. Zcela otevřeně mi řekla, že raději vidí soudce. U ženy se osazenstvo bojí toho, že nastupující kolegyně brzy otěhotní a její práce pak bude rozdělena mezi ostatní. Takže v tomto si je uvažování právníků a lékařů podobné! Opět si laskavého čtenáře dovoluji upozornit při dalším čtení na to, že odsuzuji nevhodnou formu projevu některých kolegů, ale snažím se pochopit obsah jejich rozhodnutí.

Nyní k vztahům na pracovišti. Mezi, tuším, 24 publikovanými negativními zkušenostmi mladých lékařek v článku jsem nalezl pouze jedinou, kdy si kolegyně svým chováním vynutila respekt mužského okolí. Věřím, že mezi českými lékařkami ale není jediná. V jistém pohledu jde přece vždy o harassment, ať už slovní, nebo kontaktní. Kolegyně pracující na chirurgii doslova píše „někteří kolegové si občas sáhli, to jsem okamžitě řešila na místě důrazným upozorněním a pomohlo to“. Sám si takto představuji důstojnost člověka. Možná se mýlím. Už ale pan prezident Masaryk říkal „nebát se a nekrást“. Chápu argument strachu, ale medicína vyžaduje od lékaře i lékařky mnohdy větší odvahu než jenom něco oprávněného říct, byť nadřízenému. Někdy přece rozhodujeme i o bytí a nebytí člověka. Stěžuje‑li si hollywoodská herečka po třiceti letech na nevhodné sexuální chování režiséra, kterého nedávno dopadli a v jehož filmech hrála, nepřemýšlím pouze o jeho morálce, ale i o její… To, že vedoucí upřednostní při dalším výcviku (mimo povinného) spíše muže, vychází podle mne z podobných úvah jako při přijetí. Obává se, že odborný růst bude těhotenstvím přerušován. Mluvím‑li jako chirurg, při nedostatečné možnosti naučit všechny všemu (není dost pacientů) je třeba koncentrovat další výcvik pouze na několik jedinců. Základ a atestaci potřebují všichni, byť to tak není všude na světě. Ostatně je zajímavé, že ženy jsou možná v dotazníkových akcích nespokojené, ale na vedoucí místa se později těm, které jsou starší, děti už vychovaly a jsou na dostatečné odborné úrovni, jít nechce. Tam by rozhodovaly, a tím pádem i přijímaly další kolegyně a kolegy. Atestovaných, a tedy plně kvalifikovaných máme v zemi dost, primářek však málo. V chirurgii ze 106 primariátů vedou ženy pouze tři. I v pediatrii, která je typickým ženským oborem, je na devadesáti lůžkových odděleních pouze 24 primářek, ani zde to neodpovídá počtu žen v oboru. Možná se dozvíme proč. Že by byla většina výběrových komisí proti ženám zaujata? Nebo ženy samy nemají o vedoucí místa zájem? Že ale žen v chirurgii bude přibývat, je nepochybné a podle mého názoru správné. Bohužel k tomu, aby jedinec zastával v chirurgii vedoucí pozici, je minimální doba tréninku deset až dvanáct let. Je‑li tato doba přerušována těhotenstvími, prodlužuje se. To mi vysvětluje nízké procento žen na vedoucích pozicích a neodpovídá většině žen, které promují.

Výše uvedené není namířeno proti ženám. Sám jsem šťastně 54 let ženatý, mám tři dcery. Mojí první přednostkou a výbornou učitelkou chirurgie byla také žena. Na klinice je dnes více než třetina žen. Kliniky ale, na rozdíl od malých nemocnic, nedostatkem lékařů netrpí. Chtěl jsem pouze ukázat příčiny možné i reálné diskriminace. (Mainstream mi to bude určitě vytýkat.) Napadá mne, jak by to bylo s tím naším zákonem dříve. Když se potápěl v roce 1912 Titanic, důstojníci pod pohrůžkou zbraně bránili mužům nastupovat do záchranných člunů a dávali přednost ženám. Dnes by je asi kterýkoliv muž mohl žalovat, odvolávaje se na zákon citovaný paní doktorkou. Nevnímáme v tomto případě rozpor morálky a dnešního práva. A to šlo o život! Pohled právníka se liší od pohledu praktika.

Protože autorka diskutovaného příspěvku je právnička, zůstaňme u právních předpisů. Jejich dodržováním by ale mohlo dojít k chaosu v naší nemocniční síti. Na českých chirurgických odděleních byl při průzkumu průměrný počet přesčasových hodin lékaře 812 za rok. Zákoník práce povoluje 416 hodin. Ani ministryně práce a sociálních věcí přes upozornění neposlala do nemocnic hloubkovou kontrolu. Možná i právníci budou vědět proč. Jde podle mého o střet reality a zákona. My lékaři to víme již dlouho.

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,
30. srpna 2020



Copyright © 2000-2020 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky