Přeskočit na obsah

Kapacity máme, chybí propojení a systém

  • Můžete shrnout klíčové informace vaší dnešní přednášky, která zazněla u příležitosti Dne otevřených dveří Cesty domů?

V loňském roce vznikla koncepce rozvoje paliativní péče, kterou schválila rada hlavního města Prahy, a poprvé v historii se k tomu podařilo shromáždit data, která ukazují, jak vypadají cesty lidí na konci života zdravotnickým systémem v Praze po dobu posledních 30 dnů jejich života. Vznikla řada indikátorů přístupu k paliativní péči, které vytvořil Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) na zadání magistrátu, a ukázalo se, že přístup k paliativní péči ve všech segmentech, kde lidé dožívají a kde tráví konec svého života, je malý až žádný – rozhodně zcela nedostačující.

 

  • Je zde nějaké řešení?

Řešení může být různé. Ve zmíněné koncepci rozvoje se navrhuje několik různých opatření až na pětileté období dopředu. Hlavním krokem, který z tohoto vyplynul, je, že Praha bude mít koordinátora paliativní péče, který bude zaměstnancem magistrátu a bude mít přístup k paliativní péči ve své gesci. Ten svoji práci začal od 1. září. Nově tedy půjde o zadání magistrátu, nikoli o požadavky samotných pacientů nebo poskytovatelů, a magistrát bude tím, kdo tento typ péče bude systematicky rozvíjet. Jde o revoluční krok, protože Praha nemá jiného koordinátora, který by se mohl naplno věnovat rozvoji některého konkrétního segmentu zdravotní péče.

 

  • Nakolik se podle vás paliativní péče změnila a v jakých oblastech?

Čísla ukazují poměrně jasně, že konec života většiny Pražanů nastává za okolností, které lze očekávat. Z mnoha studií, které byly provedeny, např. studie ODDICUS ve VFN v Praze na souboru všech zemřelých během jednoho roku, víme, že to, že pacient zemře, není pro personál žádným překvapením, zatímco pro pacienta nebo pro jeho blízké to přichází jako blesk z čistého nebe. Z toho celkem jasně vyplývá, že pokud se má k lidem dostat paliativní péče, nestane se to jen tím, že se třeba zdvojnásobí kapacita lůžkové péče v lůžkových hospicích nebo zdvojnásobí kapacita mobilních hospiců, ale že je třeba dobrou paliativní péči dostat tam, kde dochází k majoritě úmrtí, což jsou zejména fakultní nemocnice.

 

 

  • Nakolik tedy může pomoci např. projekt na podporu nemocničních paliativních týmů, který nyní probíhá?

Opatření, která v tuto chvíli přijímá ministerstvo zdravotnictví nebo doufejme bude přijímat právě Magistrát hlavního města Prahy, je poměrně hodně. Jsou podle mne velmi dobrá, ale budou mít dopad ne letos nebo příští rok. Je to běh na dlouhou trať. A je potřeba říci i to, že to jsou opatření, která budou nákladná, ale na druhou stranu mají velký potenciál i systematicky peníze ušetřit, protože terminální hospitalizace člověka na akutním lůžku je velmi nákladná. Přitom by stačilo dostat k témuž pacientovi dobrou paliativní péči a erudovaného lékaře atestovaného z paliativní medicíny…

 

 

  • I přes zřejmý rozvoj paliativní péče se tedy zdá, že situace stále ještě není příznivá. V čem vidíte další výzvy v rozvoji paliativní péče u nás?

Myslím, že mnoho různých nepřímých důkazů, včetně toho, jak se nyní potýkáme s epidemií COVID‑19, ukazuje, že náš zdravotnický systém má poměrně hodně kapacit a je velmi erudovaný. Avšak váznou v něm informace a vázne v něm předávání pacientů. Z dat, která jsme shromáždili v době, kdy se pracovalo na koncepci rozvoje paliativní péče pro Prahu, se ukázalo, že pacienti často procházejí trajektoriemi uvnitř systému, které nedávají žádný smysl, právě proto, že péče o ně je špatně zkoordinovaná nebo si pracoviště mezi sebou nepředají informace, případně si je nepředají včas. Časté je, že se lékař domnívá, že rodina pacienta dostala informace od jeho kolegy, ale ve skutečnosti rodina žádné nedostala apod. Tím největším problémem a největší překážkou, která před dalším rozvojem paliativní péče stojí, je, že zde jsou velmi měkké parametry, jako např. jak lépe nastavit včasnou identifikaci pacientů, kteří by měli benefit z paliativní péče, a jak to lépe komunikovat s rodinou, jak to lépe komunikovat mezi směnami na pracovišti, mezi jednotlivými týmy a odděleními v nemocnicích a samozřejmě jak to lépe komunikovat mezi jednotlivými zařízeními. Ukazuje se totiž, že většina lidí, o kterých mluvíme, má třeba dokumentaci vedenou na jedenácti různých pracovištích v jedenácti různých nemocničních systémech.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…