Zachrání digitalizace sociální služby?

Hlavní a klíčová otázka, která zaznívá při diskusích o budoucím rozšíření a využití nových technologií v dlouhodobé péči, nejčastěji je, zda to budou právě technologie, které zásadně přispějí ke vzniku největší budoucí hrozby – nedostatečné kapacity, a tím nedostupnosti dlouhodobé péče. Digitalizace sociálních služeb má v současné době víceméně detekční nebo monitorující funkci. Chytré hodinky pro seniory nebo také tzv. emergency button neumějí již jen to, co před pár lety, tj. přivolat pomoc v případě pádu nebo jiné nouzové situace seniora. Tato zařízení již sama detekují pád, monitorují každodenní návyky seniorů a v případě odchylky od každodenní rutiny na to upozorní. Dokážou ale také monitorovat pohyb seniorů a spustit alarm, pokud senior opustí předem defi nované území. V rezidenčních sociálních službách jsou to pak všechna různá čidla, kamery, senzory či různá chytrá zařízení. Monitorují přítomnost klienta, pády, zvýšenou hladinu zvuku, pohyby na lůžku, ale i stupeň vlhkosti v inkontinenčních pomůckách. Součástí digitalizace je samozřejmě i telemedicína, tj. dálkové měření koncentrace cukru, tělesného tlaku, teploty, tepové frekvence atp.

Obecně jde tedy o technologie, které tak, jak je dnes známe, zásadně přispívají k těmto skutečnostem:

• Zvyšují bezpečnost klientů sociálních služeb, zejména v pobytových a respitních službách.
• Umožňují seniorům zůstat déle ve svém domácím prostředí (mimo jiné právě také díky zvýšení bezpečnosti).
• Přispívají k částečnému ulehčení práce pečujících osob.

Jinými slovy, technologie tak, jak je nyní známe a jak můžeme odhadovat, že bude jejich další vývoj a rozšíření pokračovat v příštích pěti až deseti letech, pořád nenahrazují lidský faktor ve smyslu poskytování každodenní podpory a péče.

Jinou oblastí je pak robotizace péče. Zde jsou již nyní známa chytrá zařízení, která dohlížejí na aplikaci léků a pomáhají s ní, roboti, kteří obdobně jako chytří asistenti (Siri) komunikují se seniory, včetně prototypů robotů, kteří asistují v každodenní péči. Zde jsme ještě v podstatě na počátku. Existuje několik robotů, resp. řešení v některých státech. Cesta k všestrannějším a inteligentním řešením je a bude ještě dlouhá, a to včetně následného rozšíření a fi nanční dostupnosti těchto řešení (včetně vypořádání se s etickými dilematy, která tato řešení přinášejí a přinesou).

I kdybychom zde však např. za deset let měli plně funkčního a fi nančně dostupného robota, který by samostatně zabezpečil některé výkony, zejména sociální péče, anebo k nerozeznání od opravdového člověka si byl schopen povídat s člověkem trpícím demencí, uměl vyhodnotit jeho neklid, úzkost, zavolal by pomoc apod., pak zde stejně bude ještě dlouho přetrvávat jedna bariéra. A tou je přijetí těchto robotických pečovatelů pečovanými osobami. Bude minimálně jednu, spíše dvě generace trvat, než zde bude generace, která s roboty bude možná už vyrůstat (doma, ve škole) a pro niž bude spíše představitelné nechat robota o sebe pečovat. Moje generace, nebo alespoň já budu vždy spíše upřednostňovat lidský faktor, osobní a lidský kontakt, a to i za cenu, že na rozdíl od robotů může být tento pečovatel či pečovatelka nedokonalá či lidsky chybující.

Zdroj: MT