Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Neděle 29. listopad 2020 | Svátek má Zina
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Ošetřovat osoby na ulici není jen sisyfovská práce

Foto: Jiří Koťátko

Ošetřovat osoby na ulici není jen sisyfovská práce

Medical Tribune 21/2020
02.11.2020 10:30
Zdroj: MT
Autor: jat
V našem hlavním městě pravidelně spolupracují s Armádou spásy, Nadějí, Komunitou Sant’Egidio, Centrem sociálních služeb nebo dalšími organizacemi, např. Místní místním či Jako doma, které se zapojují do péče o bezdomoveckou komunitu. Několikrát týdně poskytují lidem v nouzi ošetřovatelské služby v nízkoprahových a mobilních ošetřovnách nebo jen tak v terénu.

Během jarního nouzového stavu navíc pomáhali ve stanových městečkách či jiných nouzových ubytovacích zařízeních. Proč se právě medici rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti? Co je při jejich ošetřování nejnáročnější a musejí přitom čelit odsudku okolí? Daří se překonávat bariéry mezi zdravotníky a lidmi na ulici?


Nejen o tom hovoří studenti 5. ročníku všeobecného lékařství Karolína Jeníková z 3. LF UK a Marek Havrda z 1. LF UK, kteří jsou součástí užšího vedení spolku Medicinaulici, z. s., jenž v ČR úspěšně naplňuje principy pouliční medicíny. Nejenže koordinují jeho dobrovolnické aktivity, ale sami se do ošetřovatelské péče také zapojují.

  • Jak se pandemie COVID‑19 podepsala na fungování vašeho spolku?

Marek: Už v první vlně jsme výrazně navýšili naše ošetřovací kapacity. Z režimu, kdy pokrýváme ošetřovny třikrát týdně zhruba na dvě hodiny, jsme přešli na standardní pracovní dobu od osmi ráno do pěti až šesti odpoledne. Během těchto terénních služeb jsme ve spolupráci s nízkoprahovými a sociálními službami objížděli čtyři až pět lokací, různé hotely, hostely či stanová městečka provozovaná pražským magistrátem, kde jsme se zabývali především chronickými ranami. Kolegové v Brně se navíc podíleli na testování COVID‑19. Ve zbývajících dnech jsme řešili zásobování a komunikaci, takže to byl úvazek prakticky 24/7. Řada z nás se angažovala i v organizaci studentů dobrovolníků na jednotlivých fakultách, kteří chodili vypomáhat do nemocnic. A sami jsme se do těchto aktivit zapojovali také. Tímto způsobem jsme fungovali až do konce června, takže mnohem déle, než trval celý nouzový stav.

V podobném duchu nyní začínáme fungovat de facto nanovo. Přidávají se k tomu i zimní opatření, která organizuje Centrum sociálních služeb, s nímž rozjíždíme další ošetřovny nad rámec našich klasických.

  • Změnilo se i spektrum klientů?

Karolína: Nijak zvlášť. Nicméně během nouzového stavu se začali ve stanových městečkách objevovat také narkomani a pak osoby takříkajíc dočasně bez domova. Tedy lidé, kteří vinou koronakrize přišli o práci a nemohli si dovolit platit ubytovnu. Věděli ale, že až skončí vládní opatření a znovu se rozjedou obchody nebo služby, vrátí se ke svému zaměstnání. Jejich primární potřebou bylo udržet si svou dosavadní životní úroveň.

  • Očekáváte zhoršení situace s příchodem zimy?

Marek: Předpokládáme podobné navýšení počtu klientů, jako je tomu každým rokem v chladnějších měsících. Výhodou je, že v zimě nemají takovou tendenci se pohybovat venku a soustřeďují se do služeb, kde získají nejen ošetření, ale třeba i nouzové ubytování a stravu. Koncentrace lidí bez domova do několika míst byla výhodou i během první vlny pandemie, protože jsme je mohli hromadně edukovat o nákaze novým typem koronaviru a o tom, jak se mají chovat. Příjemně nás překvapilo, že spousta z nich byla velmi dobře informována a že v porovnání s většinovou populací protiepidemická opatření nijak zásadně nepřekračovali.

Karolína: Fakt, že se s klienty můžeme potkávat pravidelně, nám umožňuje sledovat jejich chronické rány v dlouhodobějším horizontu. I z první koronavirové krize mám tu zkušenost, že se někteří svých potíží zbavili úplně.

  • Nyní koordinujete činnost spolku, chodíte do terénu a ještě dobrovolničíte jako „covidová výpomoc“ v různých zdravotnických zařízeních. Jak se to dá stíhat spolu se studiem?

Karolína: V průběhu pěti let na medicíně jsem zjistila, že čím víc si toho naložím, tím víc toho stihnu. Proto se i teď snažím vzdělávat jinak než jen sezením u počítače a posloucháním seminářů online. Už od konce března pravidelně působím jako dobrovolník v pražské zdravotnické záchranné službě. Aktuálně jsem si přibrala ještě práci v neziskovce Sananim, se kterou se dostanu na otevřenou drogovou scénu, na hlavní nádraží mezi narkomany.

Marek: Člověk musí chtít a musí mít vlastní motivaci. Pokud by dělal jen to, co po něm fakulta chce, pak se během nouzového stavu či koronakrize asi nikam moc neposune. Mně osobně vyhovuje obrovská flexibilita a možnost hledat si zdroje, které mi vyhovují.

  • A co bylo tou motivací připojit se právě k medikům na ulici?

Marek: Já jsem se k nim dostal už v prvním ročníku. Tenkrát mi prostě jen přišlo zajímavé, že se můžu potkat se studenty, kteří se angažují v ne úplně tradičním projektu. Takže z mé strany v tom zpočátku nebylo žádné tíhnutí k nějakým vznešeným hodnotám, ale spíše zvědavost.

Teď z pozice užšího vedení spolku nacházím motivaci především díky tomu, že mi naše práce opravdu dává smysl – věnovat se lidem bez domova a zprostředkovávat jim kontakt se zdravotnickými profesionály. Navíc mě to posouvá i v rovině komunikačních a organizačních schopností, jak v oblasti sociálních či nízkoprahových služeb, tak i se samotnými klienty. Když vím, že musím během jedné hodiny ošetřit dvacet lidí, je to velká příležitost pro to, naučit se spoustu věcí. Jako další důležitý prvek vnímám spolupráci v multidisciplinárním týmu, jehož součástí je třeba i psycholog a kněz. Vzájemná podpora dokáže tým lidí posunout dopředu mílovými kroky, navíc v hrozně krátkém čase. Obecně mi přijde zlepšení komunikace ve zdravotnictví jako obrovsky důležité téma.

Karolína: Už odmala jsem byla poměrně tvrdohlavá a potřebovala jsem si udělat vlastní názor na poukazované skupiny lidí, které společnost zavrhuje. Proto jsem se hned v prvním ročníku rozhodla připojit k iniciativě Medicinaulici, abych poznala, kdo na ulici skutečně skončí.

Práce na ošetřovnách a v terénu mi vždycky dávala dobrou zpětnou vazbu – mohla jsem si ověřit, že to, co se naučím ve škole, pak můžu využít v praxi. Každým rokem toho bylo víc a víc, protože jsem víc a víc věděla, ale zároveň jsem si uvědomovala, že toho víc a víc nevím. To mě motivovalo a pomáhalo mi to proti existenciální krizi, ke které se nejen studenti medicíny často dostávají. Narážím na to, že jim studium mnohdy přestane dávat smysl. Šlo tedy i o určitou formu sebeléčby. Zároveň jsem se při práci na ošetřovnách seznámila s mnoha neobyčejnými klienty, se kterými jsem musela komunikovat. Myslím si, že i díky tomu mi dnes – ať už na záchranné službě, nebo kdekoli jinde – nedělá až tak velké problémy najít si komunikační cestu k někomu, kdo je těžce dekompenzovaný, zoufalý nebo zuřivý.

  • Asi to nebude práce pro každého. Kolik máte aktuálně členů?

Marek: Těch zkušených okolo dvaceti a z velké skupiny nováčků je aktivnějších asi dalších dvacet. V průběhu roku se tak dostáváme na skupinu čítající čtyřicet až padesát mediků. Pokoušíme se být hodně otevření a flexibilní, tudíž chceme dát příležitost všem, třeba i těm, kdo si chtějí práci na ošetřovně vyzkoušet jen jednou. Velmi nás ale potěšilo, když nás na začátku minulého zimního semestru oslovili medici z Masarykovy univerzity s tím, že by projekt velmi rádi rozjeli také v Brně. Sdíleli jsme s nimi naše „know‑how“, oni se toho chopili a už letos v lednu spustili několik prvních ošetřoven.

Fakt, že náš systém funguje, potvrdila i naše loňská účast na mezinárodním sympoziu pouliční medicíny v USA, kde jsme na pozvání Street Medicine Institute v Pittsburghu prezentovali poster věnovaný tomu, jak založit takový studentský spolek, jak kooperovat s nízkoprahovými sociálními službami, fakultou a podobně. Pro mediky na ulici to byl velký úspěch.

  • Nesetkáváte se s odsudky, že pečujete o osoby bez domova?

Karolína: Podle mých zkušeností můžu říci, že jsem se naopak setkala s podporou – jak od přátel, tak i spolužáků, lidí z magistrátu, sociálních služeb nebo organizací, jako jsou Naděje či Armáda spásy. I mnoho lékařů k nám bývá otevřených a nemají problém nám poskytnout třeba konzultaci.

Marek: Musím potvrdit, že naprosto dominantně převažují pozitivní reakce. Nicméně negativní zpětnou vazbu jsem také zažil a úplně ji chápu. Když na chirurgický příjem několikrát do týdne vozí stále ty stejné lidi, kteří tráví čas třeba na Karláku v parku, kde se opijí, poperou, a tak pořád dokola, je to pro chirurgy nepochybně frustrující. Chtěl bych ale podotknout, že takové osoby představují jen minoritu našich klientů. Mnoho z nich je naprosto neškodných, spolupracujících a jsou rádi za jakoukoli pomoc. Většinová společnost se s nimi ovšem nepotká. Pak je vcelku jasné, že panuje spousta předsudků, protože je vidět jen špičku ledovce.

Karolína: Je pravdou, že ne všichni zdravotníci jsou z našich klientů nadšení. Třeba v případě pražských záchranářů, pro které je práce s lidmi bez domova takřka denním chlebem, je to dost náročné a s pochopením z jejich strany to může být někdy složitější.

  • Vnímáte, že jsou bariéry mezi vašimi klienty a zdravotníky velké?

Marek: Jsou velké a na obou stranách. Pokoušíme se na to ale nesoustředit, protože pokud se přikloníme k jedné skupině, nikam se neposuneme. Nejsme ve středověku a neměli bychom dopustit, aby někdo umíral na infekční chorobu na ulici, pokud má zájem se léčit. Takže se snažíme vždy najít řešení, i když chápeme, že ten vztah je náročný.

Karolína: Bohužel tomu nenahrává ani přepracovanost zdravotníků a nastavení systému financování, aby byl k ošetřování osob bez domova vstřícnější.


Klienti nás učí hlavně schopnosti dobře komunikovat

  • S jakými typy lidí se v bezdomovecké komunitě potkáváte nejčastěji?

Karolína: Velká část z nich je psychicky či psychiatricky nemocných. Jedná se o osoby, které si prošly těžkými životními krizemi a nezvládly je, dále které trpí závislostmi nebo posttraumatickými syndromy. Poznali jsme třeba několik bývalých vojáků či lidí, co přišli o rodinu, všechen majetek… Případně to mohou být naprosto nefunkční jedinci, jejichž finanční gramotnost a představa o práci je „úplně mimo“. Pro ně se stala ulice jejich druhým domovem.

Marek: Odborná veřejnost, která se věnuje sociálním tématům, se také shoduje v tom, že jedním ze společných jmenovatelů bezdomovecké komunity je neschopnost banální, standardní komunikace. Většina z nás se dokáže v obchodě bez problémů dohodnout, zda bude platit kartou, nebo hotově. Dokáže si vyřídit občanku na úřadě. Dokáže si domluvit s rodinou společnou večeři. Dokáže s neznámým člověkem prohodit pár slov v tramvaji… Zatímco pro naše klienty je toto všechno často obtížné. A to až do takové míry, že téměř každá lidská interakce skončí konfliktem, postupně vznikají bariéry, stoupá frustrace, nefungují rodinné vazby ani jakékoli jiné vztahy.

Moje zkušenost z ošetřoven potvrzuje, že komunikace s lidmi bez domova je velmi náročná a je potřeba na to brát ohled třeba i v ordinaci nebo nemocnici. Jeden klient mi například vyprávěl, že hrozně moc potřebuje Ibalgin. Pokoušel jsem se od něj proto zjistit, jaké má základní potíže, co ho bolí. A on vůbec nebyl schopen popsat, co mu je. Až když jsem se ho zeptal, zda ho něco nesvědí, vytáhl si rukávy a ukázal mi celé poškrábané ruce. Od běžného pacienta bychom asi očekávali odpověď, že ho svědí tělo.

Důležité proto je, abychom si s lidmi bez domova vybudovali důvěru. Nemůžeme je tlačit do toho, že my jsme ti „odborníci, kteří musí hned vše ošetřit a vyřešit“. Jde nám spíše o postupné navazování kontaktu – až klient přijde příště, aby nám zase pověděl a ukázal o trochu víc.

  • Máte přehled o tom, zda se jim daří vracet do normálního života?

Karolína: Možná některé úspěšné případy jsou, ale nevídáme je, protože se soustředíme především na ošetřovatelskou část péče o osoby bez domova. Myslím si, že jsme spíš součástí jejich cesty z ulice, protože k nám často chodí s tím, že nemůžou do práce, protože mají například chronické bércové vředy.

  • Které další zdravotní obtíže na ošetřovnách a v terénu řešíte?

Marek: Jsou to především různé chronické infekční rány, parazitární nemoci způsobené šatními či vlasovými vešmi a pak již zmíněné psychické poruchy, se kterými toho bohužel moc neuděláme – kromě toho, že klienty vyslechneme a popovídáme si s nimi.

Karolína: Vzácněji se objevují i vážnější případy, kdy zvažujeme zavolání záchranné služby. V letních měsících to byly hlavně rychle se horšící bércové vředy, do kterých se dostaly larvy much. Takže jsme se dost často potýkali s výskytem extrémního množství červů a posouvali jsme si hranice toho, co ještě zvládneme ošetřit. V zimních měsících se naopak setkáváme s těžkými zanedbanými omrzlinami, často už s nekrózami tkáně prstů. Pacienti chodí i se zažívacími či respiračními obtížemi, takže se jim pokoušíme pomoci s využitím volně dostupných prostředků. Případně si přijdou pro radu, když nerozumějí lékařské zprávě nebo potřebují zajistit léky od svého praktika.

Marek: Jak už naznačila Karolína, pro nás je dobrým zjištěním, že po zdravotní stránce se reálně dají udělat opravdu velké pokroky. Není to jen sisyfovská práce, že vydáme obvazy, převážeme nohy a příští týden zase a za rok znovu. Pokud za námi klienti chodí pravidelně, pak jsme během několika měsíců schopni celou řadu z nich zbavit chronických bércových vředů. To je skvělá zpětná vazba a důkaz toho, že když osobám bez domova nabídneme péči a dobře jim vysvětlíme, co mají dělat, pak mají zájem svůj stav zlepšit.

  • Kdo spolek Medicinaulici podporuje a na co jsou peníze využity?

Marek: V naprosté většině případů na ošetřovatelský materiál, volně dostupné léky a provoz ošetřoven. V začátcích, když jsme neměli žádné finance, jsme uspořádali sbírku starých autolékárniček, ze kterých jsme získali první vybavení. V současnosti nás podporuje spousta jednotlivců, kterým se náš projekt líbí, a také naše domovské lékařské fakulty. Nejprve to byla zejména 3. LF UK, kde se nám podařilo zavést volitelný předmět Zdravotní péče o lidi bez domova. Nicméně v průběhu celého letošního kalendářního roku se za nás postavila 1. LF UK a její studentské spolky, přičemž prostředky získané z mnoha svých benefičních či jiných podpůrných akcí věnuje právě medikům na ulici. Této výpomoci si velmi vážíme, protože se můžeme soustředit na naše primární aktivity a nemusíme moc řešit peníze. Během jarní vlny pandemie jsme pak dostali obrovskou finanční injekci ve výši čtvrt milionu korun z prodeje vstupenek na představení Amerikánka, které režíroval Viktor Tauš. Materiálně nás v nouzovém stavu podpořil třeba i pražský magistrát, jenž nám poskytl dezinfekci či ochranné pomůcky, a další spolupracující organizace.

Karolína: Letos poprvé se nám tedy podařilo získat větší jmění. S penězi ale hospodaříme zodpovědně, protože nákupy zdravotnického materiálu jsou drahé. Nyní jsme vybavili ošetřovny na další dva až tři měsíce a stálo nás to 48 000 korun.

  • Členové spolku ale nijak financováni nejsou, je to tak?

Karolína: Ano. Chceme zůstat nezávislí a Mediky na ulici udržet na čistě dobrovolnické bázi.

Marek: Vlastně to není úplně nezištné, protože na společném školení, které proběhne párkrát do roka, zaplatíme studentům kafe… (smích)

Karolína: A když jsme během první koronavirové krize jezdili na celodenní ošetřování, koupili jsme si z obdržených prostředků obědy. (smích)

  • Překvapila vás celoroční podpora od 1. LF UK?

Marek: Překvapila, a také nás moc potěšila pozornost ze strany akademiků i dalších fakultních zaměstnanců.

Karolína: Já jsem doposud těžce fascinovaná tím, že motorkáři z 1. LF UK uspořádali dobročinnou akci. Za prvé, že se vůbec něco takového děje v akademickém prostředí. A za druhé, že se tvrdí motorkáři rozhodnou přispět na projekt, který pracuje s klienty bez domova. Wow!

Marek: Jednalo se o Route 611 – Academic Ride, benefiční vyjížďku pořádanou v polovině srpna bývalým panem děkanem, profesorem Aleksim Šedem, za podpory motorkářského klubu Black Dogs LE MC. Setkal jsem se díky tomu s celou řadou akademických pracovníků a musím říci, že to bylo setkání velmi příjemné. Zjistil jsem totiž, že i mezi váženými profesory a učiteli je spousta pohodových lidí, kterým jde o dobrou věc a podporu studentských aktivit. Byla to výborná zkušenost, která v mnoha aspektech změnila můj pohled na chod některých fakultních věcí.

  • Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Marek: Letos nastoupila do klinické praxe první generace mediků na ulici. Rádi bychom proto co nejdříve využili jejich zkušeností z různých oborů medicíny – ať už na našich školeních, při volitelném předmětu nebo jako supervizi. Uvidíme, jaké další výhody bude tato spolupráce přinášet.

Karolína: Zkrátka musíme naše bývalé kolegy využít, jak jen to půjde!

K věci...
O studentském spolku Medicinaulici
Hlavní představitelka pouliční medicíny v ČR MUDr. Andrea Pekárková, Ph.D., která aktuálně pracuje v ordinaci pro chudé v Ostravě, kdysi ještě jako studentka 3. LF UK založila původní iniciativu Medici pomáhají, ze které se před čtyřmi lety zrodil projekt Medicinaulici, aktuálně fungující již jako zapsaný spolek.
V současné době sdružuje několik desítek studentů všech tří pražských lékařských fakult Univerzity Karlovy a dále studenty Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, které spojuje zájem o problematiku bezdomovectví a poskytování zdravotní péče lidem v nouzi. Členové spolku se hlásí k odkazu celosvětového hnutí Street Medicine, jež vzniklo v 90. letech minulého století ve Spojených státech pod vedením internisty Jima Witherse a jehož motto zní: „Dokud budou lidé spát na ulicích, pod mosty, podél řek, budeme jim poskytovat zdravotní péči přizpůsobenou jejich realitě.“
Svými aktivitami medici na ulici přispívají k naplnění vize, že studenti lékařských fakult coby budoucí zdravotníci mohou sehrát výjimečnou roli prostředníků mezi profesionálními poskytovateli zdravotní péče a lidmi bez domova, jimž se běžně dostupné zdravotní péče výrazně nedostává. Jejich činnost stojí na veskrze neodsuzující komunikaci, díky níž budují především vzájemnou důvěru a respekt. Terénní práce probíhá vždy s plným vědomím toho, že zdravotníci přinášejí lidem na ulici v první řadě naději, až v dalším kroku pak zdravotnický materiál.
Hlavní náplní spolku Medicinaulici je provoz nízkoprahových ošetřoven na území obou metropolí, přičemž fungují ve dvoučlenných týmech složených z jednoho zkušeného medika a jednoho nováčka. Osobám bez domova poskytují základní ošetřovatelskou péči, složitější případy mohou operativně konzultovat po telefonu se zdravotníky z různých institucí – ať už jde o Armádu spásy, Naději, nízkoprahové ordinace či specializovaná nemocniční pracoviště. Velkou pozornost věnují členové spolku i organizaci mezifakultního volitelného předmětu, pořádání přednášek, sbírek oblečení nebo osvětových akcí zaměřených na téma bezdomovectví.
red



Copyright © 2000-2020 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky