Moje, moje

Kde se bere pocit vlastnictví? Batolata rozlišují vlastníky od vlastnictví. Chápou, že lidé mohou vlastnit předměty, předměty však lidi nevlastní. Roční děti určí předmět, který považují za svůj, mezi objekty, které od nich žádá experimentátorka, a chápou předání objektu experimentátorce jako interakci zahrnující přesun vlastnictví.

Pojem „moje“ začínají děti užívat v rozmezí 18–24 měsíců, v té době se dobře poznávají v zrcadle, na fotografiích i videozáznamech. V průběhu dvacátého měsíce věku děti dobře určí, komu patří objekt, který znají, i když jeho majitel není přítomen.

Od druhého roku rozumějí tomu, že vlastníkem objektu nemusí být jedinec, jenž ho zrovna užívá, takže vztah vlastník – vlastnictví není vidět. Jakmile se začne vlastnictví ztrácet, předpokládají dvouleté děti, že to bude vlastníka mrzet víc než člověka, jenž vlastníkem není.

Tříleté děti z emoční reakce usoudí, kdo je vlastníkem objektu, a předpovědí, že lidé budou užívat své vlastnictví, nikoli věci patřící někomu jinému. Takže předpovědí, že si lidé budou trhat jablka z vlastního, nikoli sousedova stromu. Ve stejném věku děti řeknou: „Až budu starší, budou mi spíš než obrázková knížka patřit noviny,“ i když v současnosti dávají obrázkové knížce před novinami přednost. Chápou, že se nemá užívat cizí vlastnictví bez svolení. Snaží se zabránit krádeži klobouku, zlodějovi řeknou, že není jeho. Tříleté děti dávají přednost vlastním hračkám než jejich dokonalým kopiím dokonce i v případě, že jsou kopie přitažlivější. Vědí, že si nesmějí vyměnit vlastní hračku za stejnou hračku, která patří někomu jinému.

Čtyřleté děti usoudí, že lidé mohou vlastnit předměty, které nechtějí. Mají‑li vyjmenovat, co se s předmětem může dělat, určí větší počet způsobů užití včetně jejich variant, patří‑li nějaké osobě, než v případě, že jí nepatří. Zeptá‑li se experimentátorka, proč někdo nesmí užít klobouk, děti často spontánně odpovídají, že mu nepatří, i když o vlastnictví nebyla řeč.

Jestliže čtyřleté děti požádáte, aby vysvětlily, proč má někdo obrázek, děti často spontánně odpovídají, že si ho namaloval – i když malování neviděly.

Tří‑ až pětileté děti dokážou vysvětlit, že se někdo rozzlobil, protože mu někdo něco bere. Že myšlenka patří tomu, koho napadla jako prvního, usoudí až šestileté děti.

A teď trochu teorie.

Děti jsou naivní neboli folkoví fyzici, biologové a psychologové. Neuronové sítě, které jsou podkladem těchto druhů poznávání a chování, jsme si přinesli z evoluce. Naivní fyzice se říká folková podle toho, že se u mnoha lidí přes veškeré školní vzdělávání udržuje v dospělosti. Například mylně usuzují na dráhu předmětu, který vyletěl ze zahnuté trubice, a dobře nechápou relativitu pohybu.

Naivní fyzika se u dětí poznává podle toho, jak nejmenší děti dokážou předpovídat dráhu, rychlost a pád těles. Poznají, že jablko lze rozříznout nožem, skleničkou to nejde. Šestiměsíční děti kromě toho zvládají nejjednodušší aritmetické operace, rozliší mylný výsledek od správného, například poznají, že dvě minus jedna nejsou dvě. Vědí, že mouchy jsou živé, bicykly ne, což poznávají podle toho, že živé bytosti jsou „agens“, něco, co se pohybuje na základě niterných podnětů.

Naivní psychologie se začíná rozvíjet s vývojem mentalizace neboli teorie mysli. Ta umožňuje vykládat akce, které dítě pozoruje, v pojmech záměrů, tužeb, cílů i představ, které nejsou vidět, a přitom jsou pro akci podnětem. Jinak řečeno – mentalizace je podkladem pochopení, že druzí lidé nejsou věci. Je to právě mentalizace, kterou mají těžce narušenou vývojoví autisté. Někteří badatelé přidávají naivní sociologii, která odhaduje chování v lidské skupině.

Otázka zní, jak je tomu s pocitem vlastnictví.

Může pocházet z evoluce.

Vlhovec červenokřídlý, jehož sameček se podobá našemu kosovi až na ta křídla, žije v Severní a Střední Americe, hlídá si potravu a tvrdě bojuje o své teritorium, dokáže napadnout i daleko větší ptáky, například volavky, včetně dravců. Západní nížinné gorily, malpy a šimpanzi si své potravy cení natolik, že ji nevymění za potravu, která je vábnější. Pavián pláštíkový respektuje vlastnická práva, takže sebere potravu jejímu vlastníkovi vzácněji, byť je na mocenském žebříčku níže, než členovi tlupy, který vlastníkem potravy není. Je však nutné myslet na rozhodnutí náklady versus prospěch, jinak řečeno, zda se vyplatí cena, kterou bude stát zisk potravy. Mám riskovat rvačku?

Výsledky experimentů říkají, že dětské uvažování o vlastnictví má prvky mentalizace neboli teorie mysli. Umožňuje pružné a nové soudy i vysvětlení. K rozhodnutí, komu objekt patří, mohou děti užívat naivní biologii a psychologii. Pravděpodobnější však je, že vlastnictví do rámce naivní fyziky, biologie a psychologie zahrnout nepůjde. Prochází totiž všemi třemi doménami: vlastníky jsou některé živé objekty, například lidé a některá zvířata, jiné živé objekty, například rostliny, jimi nejsou. Vlastníky mohou být neživé objekty, například korporace v právním slova smyslu, jiné neživé objekty vlastníky nejsou. Pojem vlastnictví zahrnuje fyzikální objekty, například bicykly, biologické objekty, například ledviny, i psychologické objekty, například ideje, takže opět prochází všemi doménami naivního poznávání.

Děti odlišují jedince, jenž objekt vlastní, od jedince, kterému se objekt líbí nebo ho chce. Je tedy možné, že ke třem doménám naivní fyziky, biologie, psychologie, a snad čtvrté, to je naivní sociologie, bude možné přičíst pátou, a to naivní teorii vlastnictví.

Řada teoretiků předpokládá, že dětské naivní teorie jsou kombinace vrozených nebo v raném vývoji se objevujících vlastností rozvíjených životní zkušeností. Z toho plyne, že by se měly objevovat nejen v raném dětském vývoji, ale také ve všech kulturách. Zajímavá studie sledovala chování předškoláků v sedmi odlišných kulturních okruzích. Všechny děti přisoudily vlastnictví objektu jeho tvůrci.

Pojem vlastnictví je prastarý. Najdete ho v legálních systémech starověku, v Chammurapiho babylonském zákoníku (1686 př. n. l.), v Bibli, staroindickém Manuově zákoníku, byzantském Justiniánově kodexu. Tresty za porušení vlastnického práva byly tvrdé, za některé typy krádeže byl trest smrti. Pátá kniha Mojžíšova nařizuje vrátit ztracený majetek právoplatnému majiteli, a pokud je vlastník neznámý nebo na cestách, uchovat ztracený majetek neporušený, dokud není vlastník nalezen.

Otázek plynoucích z výzkumu je velký počet.

V současnosti je například velkým předmětem zájmu intelektuální vlastnictví.

Odlišuje se postoj k hmotnému vlastnictví od postoje k intelektuálnímu vlastnictví? Mají lidé za to, že je možné vlastnictví myšlenek přenášet, nebo vždy patří člověku, kterého napadly prvního, bez ohledu na to, že je sdílejí druzí lidé? Pojem „moje“ se sice objevuje ve většině jazyků, nikoli v jazycích všech.

Existují lidé nebo společnosti, kteří pojem vlastnictví neznají, nebo je tento pojem ukotvený všeobecně?

Zdroj: MT