Uděláme maximum, aby lékaři mohli k atestacím přistupovat standardně
„Byli bychom ovšem neradi, aby se novelizace opět zvrhla v boj o počty vzdělávacích oborů a délku specializační přípravy. Naším cílem je odstranit nedodělky, které vznikly na půdě Poslanecké sněmovny při překotné tvorbě předchozí ‚pětadevadesátky‘, a zpřehlednit uvedený právní předpis tak, aby byl ke čtení i pro lékaře – nikoli jen pro fanatiky čistoty práva,“ uvádí.
Jak pandemie COVID-19 zamávala se specializačním vzděláváním lékařů?
Jarní vlna s ním podle mého názoru zamávala výrazně – a to v řadě aspektů. Jedním z nich je změna preferencí mnoha mladých lékařů, kteří opakovaně deklarují, že tváří v tvář této velké epidemii vidí své povolání jinak, než tomu bylo dříve, a skutečně je vnímají jako poslání, nikoli pouze jako práci. Ve spolupráci s lékařskými fakultami se ministerstvo zdravotnictví pochopitelně snaží umožnit mladým lékařům, aby mohli prostřednictvím různých online systémů pokračovat ve specializačním vzdělávání i v těchto složitých podmínkách a aby to pro ně bylo „uživatelsky přívětivé“. Není to však úplně jednoduché, protože eLearning má i spoustu kritiků, kteří se domnívají, že kontaktní model výuky je efektivnější, a zvláště v medicíně důležitější.
Čemu vás tedy jarní vlna naučila?
Asi tomu, že jsme více než kdy dřív pokornější před lékaři a jejich těžkou prací. V technické rovině nás zase přivedla k zamyšlení, jak dál rozvíjet možnosti distančního vzdělávání v medicíně.
Pokud by se měla koronakrize či podobná situace do budoucna opakovat, vyžadovalo by specializační vzdělávání nějaké významnější změny?
Nejpodstatnější změnou, která by se měla stát, je možnost započítávání praxe i z jiných pracovišť než akreditovaných, tzv. mateřských. Tato eventualita je obsažena v novém návrhu zákona bývalého ministra zdravotnictví, poslance Vojtěcha, na kterém se náš odbor podílel v roli konzultanta a jenž má novelizovat hlavní předpis regulující specializační vzdělávání lékařů, zákon č. 95/2004 Sb. Naším hlavním úkolem je zajistit, aby se lékaři nemuseli obávat plnit své poslání pomáhat lidem jen z toho důvodu, že si nechtějí prodloužit specializační přípravu. Uděláme maximum, aby k atestačním zkouškám mohli přistupovat naprosto standardně, a to i za situace, kdy jsou ne vlastní vinou přesouváni na jiná oddělení, případně pracují na ještě neakreditovaných pracovištích, a statečně čelí možná největší výzvě ve zdravotnictví za uplynulé století, a sice pandemii onemocnění COVID-19.
Prozatím poslední novela zákona č. 95/2004 Sb. vstoupila v platnost před více než třemi lety. Splnila podle vás očekávání ohledně zjednodušení počtu vzdělávacích oborů a optimalizace délky specializační přípravy?
Prvním důležitým faktem je, že schválený zákon nevzešel z našeho resortu, nejednalo se tedy o vládní návrh novely zákona, ale o poslanecký komplexní pozměňovací návrh, který změnil ten předložený ministerstvem. Ministerstvo zdravotnictví tudíž nemůže jednoznačně říci, že daný návrh splňoval vše, co by chtělo. Je ovšem dohledatelné, že poslaneckým pozměňovacím návrhem došlo i ke změnám základních parametrů zákona, nejen v počtu oborů a délce vzdělávání, ale že se v Poslanecké sněmovně hýbalo například i s definicí odborného dozoru a dohledu. Uvedený zákon mnohé věci uvedl do našeho právního řádu poprvé, nicméně některé také významně zkomplikoval. Třeba tím, že v něm nebyla zanesena žádná přechodná ustanovení, po kterých jsme my, úředníci, volali. Vznikla tak – dnes už můžeme říci – naivní představa, že ministerstvo zdravotnictví zvládne s omezeným počtem lidí a v krátké době zprocesovat najednou všechny změny týkající se nových vzdělávacích programů i na ně navázaných nových akreditací poskytovatelů zdravotních služeb. Legislativnětechnické nedodělky zkomplikovaly práci úřadu, a hlavně všech lékařů ve specializační přípravě, za což se chci omluvit. Nebylo to však v rukou našich, ale zákonodárných orgánů. V této souvislosti bych ještě rád podotknul, že můj odbor řeší ročně cca 13 000 podání ve smyslu správního řádu, což je více, než připadá na většinu ostatních ministerských odborů dohromady.
* O kolik oborů se systém nakonec zjednodušil?
Původní návrh byl mnohem ambicióznější, takže redukce měla být výraznější a délky vzdělávání v jednotlivých oborech se měly více přiblížit evropské směrnici. Z vůle zákonodárců k tomu nakonec nedošlo a poslanecký komplexní pozměňovací návrh vedl ke snížení oborů z 46 na 43.
Osobně vnímám, že se vůči některým oborům stala – můžeme říci – křivda. A dovolím si s plnou vahou tvrdit, že například úrazová chirurgie měla zůstat základním oborem.
Na to, že bylo zrušení oboru chybou, dlouhodobě upozorňují například i praktičtí lékaři pro děti a dorost (PLDD). Vy si to nemyslíte?
Domnívám se, že je to otázka ryze odborná a že na správné podobě vzdělávání v pediatrii by se měly shodnout především dotčené odborné společnosti a zájmová sdružení. Ministerstvo je zde pouze v úloze administrátora. Spory v odborné pediatrické veřejnosti mě velmi mrzí a neustále se opakující diskuse o specializačním vzdělávání patrně odrazují i mnoho zájemců o tento tolik potřebný obor. Což není úplně šťastné ani s ohledem na věkové spektrum pediatrů, kdy velká část z nich odchází na zasloužený odpočinek. Kdyby tedy došlo k dohodě, určitě by to prospělo nejen pediatrii, ale hlavně malým pacientům.
Co byste odpověděl na výtku, že zrovna v oboru pediatrie se specializační příprava po novele zákona nejen nezkrátila, ale naopak prodloužila, navíc po dvou letech, kdy se rezidenti nemohli vzdělávat v ordinacích PLDD, vznikl v jejich výcviku poměrně citelný výpadek.
Je pravdou, že příprava se oproti dřívějším letům, tj. vzdělávání praktických lékařů pro děti a dorost, prodloužila. Zároveň je nezbytné konstatovat, že pokud lékař či lékařka pečuje jako rodič o dvě děti, může si do specializačního vzdělávání započítat šest měsíců praxe. V tom má pediatrie výraznou výjimku a ohlasy z terénu ukazují, že si daný přístup mladí lékaři chválí.
Pokud se týká rezidenčních míst, dotace na ně stále mohou čerpat i školitelé z primární péče. Pro dětské praktiky samozřejmě bylo přívětivější, když si mohli rozdělovat rezidenční místa v rámci vlastní akreditační komise. Ministerstvo zdravotnictví se nicméně snaží, aby byl vliv lékařů z primární péče zachován i v akreditační komisi pro obecnou pediatrii. Z toho důvodu tvoří polovinu jejích členů, takže přidělování rezidenčních mohou stále ovlivňovat. Musím také upozornit na skutečnost, že stávající model rezidenčních míst umožňuje poskytnout vyšší dotaci na rezidenta v případech, kdy volitelná část specializačního vzdělávání v pediatrii probíhá na pracovištích primární péče.
Podařilo se reagovat i na připomínky ostatních oborů a již stabilizovat nové podmínky pro další vzdělávání lékařů – jak v základních kmenech, tak ve vlastním specializačním výcviku?
Nedávno nabyla platnosti nová vyhláška, která upravuje vzdělání v základních kmenech a jež byla tvořena s ohledem na malá nebo vysoce specializovaná pracoviště, která kvůli svému specifickému charakteru nesplňovala podmínky vyhlášky předchozí. Dovolím si konstatovat, že v tomto případě jsme jednoznačně vyšli vstříc přání terénu. U specializovaných výcviků je situace složitější. Průsečíky zájmů odborných společností a poskytovatelů péče jsou totiž natolik spletité, že nelze uspokojit všechny. Očekáváme ovšem, že stejně, jako jsme po dvou letech vyhodnotili vzdělávání v kmenech, uděláme to i ve vlastních specializovaných výcvicích a ve spolupráci s akreditačními komisemi i odbornými společnostmi vzdělávání případně upravíme.
Pokud se ještě vrátíme k rezidenčním místům, nemůže být problém také v tom, že někdy chybí motivace je zřizovat?
Musím podpořit názor, že akreditovaní poskytovatelé zdravotních služeb často nemají o rezidenční místa zájem. Fatálně v tomto směru selhává systém dotačního programu pro vzdělávání v základních kmenech. Takových žádostí chodí jen minimum a pro nás je opravdu záhadou, proč managementy nemocnic této možnosti nevyužívají – zvláště za situace, kdy lékaři nejsou nijak vázáni tím, že by museli po skončení kmene zůstat pracovat v ČR. Zájem o ně překvapivě nebyl vysoký ani v minulých letech, kdy například v roce 2017 činila měsíční dotace 25 000 korun, což je dvojnásobek nyní standardně vypisované částky.
Pokud jde o dotace na rezidenční místa pro vzdělávání v celém oboru, pak v posledním období poptávka vždy převyšuje nabídku. Zájem ze strany mladých lékařů je jednoznačný, protože jim rezidenční místa jasně definují specializační přípravu a zaručují průchodnost systémem podle plánu, a tedy i dokončení vzdělávacího plánu v době stanovené vzdělávacím programem.
Za jedno z úskalí jsou stále považovány procesní průtahy a administrativní složitost systému akreditací zdravotnických zařízení. Jak tento problém řešíte?
Jak jsem již upozornil, novela zákona č. 95/2004 Sb. bohužel neměla přechodná ustanovení, která by nám poskytla větší manévrovací prostor v tom smyslu, abychom změny mohli zapracovat postupně, tudíž vznikají průtahy. Přípravu akreditací také zbrzdil fakt, že některé odborné skupiny, jež posílily svůj vliv, trvaly na tom, že vzdělávací programy musejí zpracovávat až nové akreditační komise. Tím se ale nevymlouvám, pouze bych rád uvedl na pravou míru údaje o tom, že počty neudělených akreditací jsou nějak dramaticky vysoké.
Základní kmeny jsou v podstatě vyřešeny a zůstávají nám pouze ty žádosti, kde nebyla jasně splněna všechna kritéria vymezená prováděcí vyhláškou. Co se týká samotných specializačních výcviků, u některých žádostí se schválení o akreditaci ještě protahuje. Částečně je to způsobeno i složitou pandemickou situací, kdy posuzování probíhá na dálku a členové akreditačních komisí jsou mnohdy naplno vytíženi prací v nemocnicích, takže jim nezbývá čas na administrativu. I proto obsahuje zmíněný návrh zákona poslance Vojtěcha určitý model amnestie pro akreditace a akreditační řízení. Věřím, že se díky tomu omezí agenda žádostí mladých lékařů o výjimky, aby mohli přistoupit k atestační zkoušce, pokud vykonávali praxi na pracovištích, která byla akreditována v minulosti nebo akreditaci neměla.
Nepovede tato amnestie k obcházení akreditačního systému?
Započítání praxe z neakreditovaných pracovišť bude možné pouze na základě podrobného vyhodnocení konkrétní žádosti konkrétního lékaře, přičemž bude analyzován jeho profesní životopis včetně počtu výkonů a ošetřených pacientů podle podmínek jednotlivých specializací. Takže se k danému případu bude vyjadřovat nejen akreditační komise, ale navíc formou supervize i vzdělávací rada. Obcházení akreditačního řízení tak zabrání dvojitá kontrola.
Je rozdíl, když lékař vykonává předatestační přípravu ve fakultním zařízení, nebo v menší nemocnici okresního typu?
Na to by měli odpovědět asi spíše mladí lékaři. Fakultní nemocnice pochopitelně nabízejí plné spektrum specializačního vzdělávání v jednotlivých oborech, takže lékař není vysílán na stáže mimo mateřské pracoviště. Ministerstvo zdravotnictví se ale již od dob ministra Hegera snaží délku těchto stáží neustále zkracovat. Tudíž pomyslná nevýhoda pro lékaře, kteří se specializačně vzdělávají v nemocnicích okresního typu, je stále zmenšována.
Podaří se do konce roku doplnit chybějící prováděcí předpisy k novele zákona?
To se dá jen těžko odhadnout, protože legislativní proces je u daných právních předpisů velmi složitý. Mimochodem k zákonu č. 95/2004 Sb. a některým souvisejícím vyhláškám byly tisíce připomínek. Jsem ale přesvědčen, že všechny klíčové prováděcí předpisy už vytvořeny jsou. Čeká nás však ještě několik velkých úkolů, například vyhlášky o kompetencích po kmenech, které se postupně snažíme uvádět do života. Očekáváme, že po schválení legislativní radou vlády, resp. jejími komisemi, by v nejbližší době měly vyjít vyhlášky o kompetencích po základním kmenu chirurgickém a patologickém. Následovat by měly kmeny urologický, dermatovenerologický, oftalmologický, psychiatrický, hygienicko-epidemiologický a anesteziologický.
Některé z vydaných vyhlášek, např. o nástavbových oborech, ale nejsou považovány za úplně optimální z hlediska reálných potřeb systému. Pracujete na jejich úpravě?
Některé vyhlášky skutečně kritizovány jsou. Co se týká nástavbových oborů, opakovaně se setkáváme s žádostmi o snižování i zvyšování jejich počtu. Velmi složitou kapitolou je pak délka vzdělávání v nástavbách, kdy je poptávka po novelizaci opravu vysoká. Velmi diskutovaným právním předpisem je vyhláška o zkušebních řádech, kdy nebyla nalezena úplná shoda mezi představiteli mladých lékařů a lékařských fakult. Ministerstvo zdravotnictví přislíbilo, že se k dané vyhlášce vrátí a začne znovu jednat o pevné a stabilní podobě předpisu upravujícího zkoušky. S vyjednáváním jsme chtěli začít na jaře letošního roku, ale pandemie COVID-19 naše snahy prozatím přerušila.
Už před časem jste navázali spolupráci se zástupci spolku Mladí lékaři a Sekce mladých lékařů ČLK. Kvitujete a zohledňujete jejich připomínky?
Se sdruženími mladých lékařů spolupracujeme opravdu pečlivě. Veškeré materiály, které odcházejí z mého odboru, jdou i k jejich připomínkám. Snažíme se taktéž vycházet z jejich podnětů, a to nejen při úpravách specializačního vzdělávání, ale všeobecně. Opakovaně jsme deklarovali, že bychom přímo do „pětadevadesátky“ rádi ukotvili účast zástupců mladých lékařů v akreditačních komisích. Víme totiž, že jsou často velice vytížení a čelí rozhodnutí, zda si mají vzít dovolenou, aby se mohli komise zúčastnit, nebo si ji mají šetřit pro svůj odpočinek. Pokud by jejich účast v akreditačních komisích byla definována přímo zákonem, jednalo by se o službu ve veřejném zájmu a zaměstnavatel by je musel za tímto účelem uvolňovat. Myslím si, že i pro respektované lékaře a vědce, kteří tvoří akreditační komise, by byla bezprostřední reakce a zpětná vazba od mladších kolegů, kteří by mohli sdělovat své přímé zkušenosti ze stávající praxe, rozhodně cenná.
Občas slýcháváme, že způsob vedení specializačního vzdělávání je příčinou odchodu mladých lékařů do zahraničí. Je to fakt?
Této informace si nešlo nevšimnout a velmi nás to mrzí, ale odchody za tímto účelem nejsou podle našich informací nijak masivní. Hlavním důvodem, proč mladí lékaři míří do zahraničí, zůstává stále spíše finanční ohodnocení jejich práce. V rámci možností stanovených právními předpisy se pokoušíme mladým lékařům vycházet maximálně vstříc a snažíme se nedostatky systému odstraňovat. Na druhé straně mnoho zahraničních lékařů do Čech také přichází. Specializačně se u nás vzdělávají mladí lékaři původem nejen ze Slovenska, ale v poslední době se třeba velmi rozrůstá i skupina z Portugalska.
Mělo by ministerstvo zdravotnictví kontrolovat kvalitu specializačního vzdělávání?
Zcela určitě se o to snažíme a velice rádi bychom to dělali ještě intenzivněji. Musím ovšem konstatovat, že v současnosti na takové kontroly nemáme kapacitu, ale zcela jistě nastanou hned poté, co bude vyřízena hlavní vlna žádostí o akreditace. Úkolem ministerstva bude ověřovat, zda jsou splněny akreditační podmínky stanovené právními předpisy. Z hlediska kontroly kvality specializačního vzdělávání a přípravy k atestaci jsme se vždy obraceli a dále budeme obracet na členy akreditačních komisí.
Nedávno ovšem byly důkladné kontrole ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu podrobeny dotace směřující do specializačního vzdělávání. Jaký byl její výsledek?
Tato nezávislá kontrola se pro nás mj. stala odrazovým můstkem k tomu, abychom začali řešit otázku financování lékařských fakult, kterým jsme velmi vděčni za to, že specializační vzdělávání zaštiťují. Byli jsme mimo jiné kritizováni, že na ostravské lékařské fakultě je cena specializační přípravy jednoho lékaře diametrálně odlišná například od situace na 1. LF UK nebo Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Hledáme tedy s vysokými školami cestu, jak daný problém odstranit a jak poskytnout fakultám co největší množství finančních prostředků, které umožní snadný a rychlý průchod mladého lékaře předatestační přípravou. I z tohoto důvodu byla na ministerstvu zřízena pracovní skupina, která si klade za cíl připravit podmínky a podklady pro zevrubnější analýzu financování celého systému specializačního vzdělávání. Tato pracovní skupina by měla aktivně začít fungovat v nejbližších týdnech.
Základní obory před novelou a po novele zákona č. 95/2004 Sb.
Zdroj MZ ČR
Zdroj: MT