Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Středa 27. leden 2021 | Svátek má Ingrid
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Maminky i tátové

Maminky i tátové

Medicína po promoci 04/2020
08.12.2020 15:37
Zdroj: MT
Autor: MUDr. František Koukolík, DrSc., FCMA

V průběhu dospívání se mozková kůra doslova soustruhuje, u dívek poněkud jinak než u chlapců. Zanikají nadbytečné synapse, nosíme jich v mozku asi 100 trilionů. Pulzují, hmatají kolem sebe, vznikají a zanikají díky vlivům zevního i vnitřního prostředí. Hlavní příčinou zániku nadbytečných synapsí v průběhu adolescence je vysoká hladina pohlavních hormonů. Výsledkem je přesnější propojení a vylepšení funkcí, které jsou zásadní pro zdravý vývoj poznávacích funkcí, emotivity a sociálních vztahů. Poškození tohoto vývoje má závažné důsledky.

Vysoká hladina pohlavních hormonů je rovněž součástí zdravého těhotenství. Zda se v mozku prvně těhotných žen děje něco podobného, jako se odehrává v průběhu dospívání u dívek, dosud kupodivu nikdo pořádně nezkoumal.

Až to napadlo španělskou vědeckou skupinu.

Pozvala ženy, které chtěly otěhotnět, a podívala se jim do hlavy magnetickou rezonancí. Po porodu si jejich mozek skupina znovu prohlédla a změřila. Zjistila, že důsledkem těhotenství je souměrný oboustranný úbytek šedé hmoty, v tomto případě převážně výběžků nervových buněk včetně synapsí, v poměrně rozsáhlých úsecích kůry vnitřní plochy čelních a temenních a zevních částí čelních a spánkových laloků mozku. Poklesla zejména povrchová plocha, ale i tloušťka. Jinak řečeno: těhotenství soustruhuje mozek podobně jako dospívání. Změny jsou tak výrazné, že z nich lze s vysokou pravděpodobností usoudit zpětně: tato žena byla těhotná, tato nebyla. To by byl významný objev sám o sobě.

Vyprávím o něm ze dvou dalších důvodů.

Prvním důvodem je mentalizace neboli teorie mysli, theory of mind. Mentalizace je jedním z podkladů sebeuvědomování, kromě toho umožňuje pochopit, že druzí lidé nejsou věci, ale že mají niterné stavy podobné našim niterným stavům, například emoce, záměry, tužby, cílené chování.

Mentalizace je funkční systém mozku. V plném rozsahu ji mají pouze lidé, byť se její základní prvky prokazují u šimpanzů, delfínů, asijských slonic a některých druhů havranovitých ptáků. U dětí se vyvíjí mezi 36.–42. měsícem života, plně vyvinutá bývá ve čtyřech letech.

Vyvinutou mentalizaci prokazují u malých dětí početné podoby testu Sally– Anne. To jsou dvě loutky. Mají košík a krabici. Děti sedí mamince na klíně a sledují loutkové divadlo. Sally vezme míč a dá ho do košíku. Sally odejde. Anne vyndá míč z košíku a dá ho do krabice. Sally se vrátí.

Kde bude hledat míč, ptají se experimentátoři dětí?

Děti, které ještě nemají vyvinutou mentalizaci, sdělí, že Sally bude hledat míč v krabici. Nevědí, že Sally netuší, že Anne míč přendala do krabice, což vědí díky představení, na které se dívaly jen ony samy. Naproti tomu děti, které již mentalizují, odpovídají, že Sally bude míč hledat tam, kam si ho dala, v košíku. Neuronovou mapu, jejíž činnost je podkladem mentalizace, lze dobře sledovat funkční magnetickou rezonancí. Objevem je, že se překrývá s mapou, kterou u matek soustruhuje těhotenství.

Druhým důvodem je styl vazby.

Vazba mezi matkou nebo člověkem, jenž matku plně nahrazuje, a malým dítětem představuje obousměrný funkční neuronový systém. Popsán byl v šedesátých letech minulého století Angličany Johnem Bowlbym a Mary Salterovou Ainsworthovou. Vyvíjí se přibližně od 6. do 24. měsíce dětského věku. V průběhu vývoje vazby si děti díky opakovaným interakcím s matkou a dalšími členy rodiny a díky tomu, jak tito druzí lidé reagují na dětskou potřebu blízkosti a interakce, vytvářejí různé druhy poznávacích schémat. Ze schémat se stanou programy budoucích mezilidských vztahů.

Vazba je vývojově velmi stará. Jejím smyslem je ochrana potomka před tlakem zevního prostředí. V nějaké míře ji zaručuje vzájemná blízkost. Proto jsou ve volné přírodě nejnebezpečnějšími útočníky samičky pečující o mláďata.

Roku 1969 vytvořila Mary Ainsworthová pokus ověřující chování dítěte v nečekané situaci, při níž dojde k jeho oddělení od maminky. Chování dítěte vypovídá o vazbě s matkou. Roční dítě přijde v doprovodu maminky do místnosti vybavené hračkami. Jakmile se dítě zabaví, začne si hrát nebo zkoumat okolí, matka místnost na tři minuty opouští. Chování dítěte se zaznamenává videokamerou.

Děti se chovají několika způsoby, v současnosti se jim říká styl vazby: bezpečná neboli jistá vazba, tři styly nejisté vazby, a to vazba vyhýbavá, úzkostná a dezorganizovaná. Styl vazby s lidmi si neseme do dospělosti.

V případě bezpečné vazby poskytuje dospělý člověk dítěti bezpečnou základnu, v jejíž blízkosti si dítě hraje nebo zkoumá okolí.

Prvním typem nejisté vazby je vyhýbavý vazebný styl. Vyhledání blízkosti vazebné postavy dítě prožívá jako marné nebo nebezpečné. V dospělosti charakterizuje vyhýbavé jedince pohrdavý nebo přezíravý postoj k druhým lidem. Jejich kladné rysy popírají. Vyhýbají se citové blízkosti a intimitě. Hledají nezávislost, která jim pomáhá předcházet bolestnému pocitu odmítnutí druhými lidmi. Potlačují své afektivní vyjadřování. Nechtějí, aby do nich druzí lidé viděli. Jejich vazebný systém je ve stavu nízké aktivace.

Druhý typ nejisté vazby je charakterizován úzkostí. Vůdčí postava se ve stejné situaci chová nevypočitatelně, „jednou tak, jindy onak“. Děti cítí, že zátěž nebo hrozbu ze svého okolí samy nezvládají. O to víc žadoní o pomoc. Mají pocit bezmocnosti, zranitelnosti, poklesá sebeúcta, objevuje se záporný niterný model sama sebe. Děti jsou zvýšeně citlivé na záporné signály. Jejich vazebný systém je ve stavu vysoké aktivace.

Dezorganizovanou vazbu charakterizuje směs znaků předešlých kategorií. Některé děti „zmrznou“, podobně v experimentu „zmrzne“ mládě makaka bez matky, které se nemůže skrýt: přestane se hýbat. Jiné děti se chovají zmateně. Je to jediná teoretická naděje na přežití v přítomnosti predátora.

Vyprávění o stylu vazby mělo důvod:

Čím je soustruhování mozku těhotných žen zřetelnější, tím nižší je riziko vzniku nejisté vazby s jejich dětmi. Vylepšená mentalizace znamená pro maminky přesnější rozlišování potřeb jejich dítěte, tím vylepšuje styl vazby a vývoj poznávacích funkcí dítěte, což má základní význam pro navigaci v tak složitém prostoru, jakým je svět lidských vztahů. Zanedbávání dítěte a nepřátelské chování vůči vlastnímu dítěti se u těchto žen téměř nevyskytuje.


A CO TÁTOVÉ?

Tátové byli v průběhu dějin ve většině společností hlavním pramenem nepřímé péče o děti. Nepřímá péče je dána otcovým bohatstvím a sociálním vlivem, tedy příčkou na sociálním žebříčku. Čím na tom byl otec v předindustriální společnosti lépe, tím nižší byla pravděpodobnost, že jeho dítě zemře, a to jak v Evropě, tak ve Spojených státech amerických. V tradičních společnostech jsou na tom dodnes podobně lépe děti mužů, jejichž sociální status je vyšší nebo jim patří víc půdy. V postindustriálních společnostech míra otcovské péče o děti roste.

Přechod k otcovství aktivuje uzly stejných neuronových sítí u hlodavčích a opičích samečků jako u mužů – hypothalamus (spodní část mezimozku odpovídající za regulaci hormonální sekrece, spánkové cykly a příjem potravy), amygdalu (klíčový uzel sítí propojujících afektivní signály a stav vnitřního prostředí) a podkorový systém odměny propůjčující pocit blaha – a je podobně dramatický jako u matek.

Otcovství tedy má vývojově velmi starou neuronovou síť, stejně jako mateřství, nicméně ve volné přírodě se otcovsky chová jen 3–5 % savčích druhů. U mužů je rodičovský systém podstatně složitější než u zvířat. Umožňuje chápat proměny dětského chování, jeho sociální signály, vcítit se do jeho afektivních stavů, vyjadřovat vlastní citový vztah.

Aktivita systému je u otců pečujících o děti vyšší než u mužů, kteří otci nejsou. Podstatně víc odpovídá na podněty vlastního dítěte a jen o něco slaběji na podněty dětí, které vlastní nejsou. Míra jeho aktivity je v souladu s výší hladiny řady otcovských hormonů, zejména oxytocinu, a s poklesem hladiny otcova testosteronu.

V prvních měsících novorozeneckého života se u pečujících otců zvětšuje objem podkorových oblastí mozku, a to amygdaly neboli mandlového jádra, striata, podkorové oblasti, která slouží pohybu, poznávacím funkcím a emocím, hypothalamu, jakož i nejpřednějších částí mozkové kůry odpovídajících za rozhodování, volní aktivitu a sociální vztahy, těm se říká prefrontální.

Růst jejich objemu je důsledkem přibývání synapsí, což je výsledek mohutné signalizace ze zevního i vnitřního prostředí, v tomto případě proměn hormonálních hladin.

Změny tohoto druhu jsou podobné u všech prvorodičů, a to matek, otců i homosexuálních mužů samostatně pečujících o dítě. U otců rostlo propojení mezi amygdalou a uzlem mentalizační sítě, jenž se nachází v rýze mezi horním a středním spánkovým závitem, úměrně době, kterou trávili s dítětem.

Aktivní soustavná péče o dítě tedy vede k lepšímu propojení podkorových a korových systémů, které ji zajišťují.

Některé změny jsou na celý život.

U otců v porovnání s muži, kteří otci nebyli, byla ve věku 70–78 let zjištěna nižší tloušťka přední cingulární kůry nalézající se na vnitřní ploše hemisfér a vyšší tloušťka kůry nejpřednějších částí spánkových laloků. Obě oblasti patří do mentalizační sítě a do sítě jáství.

Studium druhů, u nichž se na výchově mláďat podílejí oba rodiče, umožnilo lépe chápat otcovskou funkci. Model výzkumu na zvířatech byl jednoduchý. Experimentátoři sebrali otce. Nepřítomnost otcovské péče se u potomků projevovala vyšší úzkostí, agresivitou, změnami sociálního chování a odpovědi na odměnu.

Pokusnými modely jsou osmák degu (jemuž se tak říká podle tvaru stoliček), lidově zvaný chilská veverka, dále kalifornská myš a hraboš mandarinský.

V řadě klíčových oblastí mozku mláďat, jimž experiment sebere otce, probíhají drastické strukturální a funkční změny. Předpokládá se, že jsou podkladem pozdějších odchylek poznávání i sociálních a emočních vztahů. U samiček a samečků jsou některé z těchto změn odlišné.

Vážnou skutečností je, že se u pokusných zvířat, která byla zbavena otcovské péče, přenášejí poruchy rodičovského chování do další generace.

U mandarinského hraboše postihují důsledky otcovské deprivace jak dcery, tak syny. Jejich rodičovské pečování o vlastní potomky je horší. Lze předpokládat, že u lidí budou tyto změny podobné, známy však nejsou.

Studie provedené v různých kulturních okruzích ukazují, že děti, o které se starají jak maminky, tak tátové, jsou na tom lépe než děti, o které se stará jen maminka. Interakce maminek i otců s malými dětmi je totiž podobná. Sdílejí směr pohledu, společně se smějí, společně broukají, doteky vyjadřující cit, například pohlazení, jsou stejné. Tátové daleko více než maminky hrají s dětmi hry typu „kdo s koho“, například přetahovanou, nebo vyhazují děti do výšky a zase je chytají.

Dlouhodobá studie, která sledovala mateřské a otcovské chování od raného dětského věku do adolescence, ukázala, jak oboustranný a synchronizovaný vztah dětí a otců vylepšoval schopnost potomků zvládat hněv. Odlišné studie dokládají, že děti vyrůstající bez otců jsou agresivnější, s vyšší četností se mezi nimi vyskytuje porucha chování s antisociálními a psychopatickými prvky, také je vyšší jejich kriminalita.

Vyskytne‑li se u maminek poporodní deprese, dokáže otcovská péče její důsledky zmírnit. Vyšší hladina oxytocinu u otců a vyšší míra interakcí otců s dětmi v prvních šesti měsících rodičovství odpovídá vyšší koncentraci oxytocinu ve slinách u dětí a lepším vztahům těchto dětí s jejich nejlepšími kamarády ve věku čtyř let.

Styl vazby otec–dítě z prvních měsíců rodičovství se tedy promítá o několik let později do stylu vazby dítěte k jeho přátelům.

Přestavba otcovského mozku v době po narození dítěte je u každého táty jiná. Koherence je míra, se kterou jednotlivé neuronové uzly spolupracují natolik, že vytvoří síť. Studie, která měřila odpovědi mateřského a otcovského mozku v průběhu raného dětství jejich dětí na dětské signály, nejprve určila koherenci jejich neuronových uzlů v těch sítích, které mají vztah k rodičovství. Rodiče byli znovu vyšetřeni v době, kdy byly jejich děti staré 3–4 roky a 6 let.

Jestliže byla koherence limbické sítě (která se kromě jiného podílí na tvorbě emocí) otcova mozku v prvních měsících po porodu dítěte vysoká, pak jejich děti v předškolním věku vyjadřovaly kladnější emoce a lépe zvládaly vysoce nabuzující situace.

Jestliže byla u otců po narození jejich dítěte vysoká koherence činnosti mentalizační sítě (která vyhmátne niterné stavy člověka, s nímž je v interakci), byly jejich děti v předškolním věku přátelštější.

A jestliže byla u otců vysoká koherence jedné z větví jejich sítě empatie (síť, která se podílí na schopnosti prožít a pochopit citové stavy druhého člověka), pak jejich děti v předškolním věku lépe zvládaly stres.

Lepší propojení mentalizační a právě zmíněné větve sítě empatie u otců odpovídalo u jejich dětí dlouhodobě lepšímu zvládání stresu, což se projevovalo nižší koncentrací stresového hormonu kortizolu v jejich slinách a nižším výskytem problémů s chováním ve věku šesti let.

Je tedy zřejmé, že aktivita neuronové sítě v mozku zajišťující pečování je u nových otců v korelaci se změnami hormonálních hladin i s typem chování jejich dětí na mnoho let dopředu docela stejně, jako je tomu u pokusných zvířat.

Další výzkum zjistí, jak je to s přenosem otcovského vlivu do dalších generací cestou DNA předané synům. U zvířat existuje.

Vztah dítě–rodič byl dosud zkoumán převážně u maminek. Studie, které by podobně sledovaly dlouhodobý vliv otcovství na vyzrávání dětského mozku, hormony, imunitní ochranu a geny, jsou zcela ojedinělé. Dlouhodobé studie ukazují, že chlapci, kteří se stali obětí otcovského zneužívání, se stávají zneužívajícími otci také. Mechanismus přenosu a způsob, jak tomu zabránit, není znám.

Na rozdíl od poznatků získaných při zkoumání zvířecích modelů nemáme znalosti o tom, co dělá otcovská nepřítomnost s vývojem dětského mozku. Je často spjata s bídou a depresí matky, takže rozplést tyto vlivy je nesnadné.



Copyright © 2000-2021 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky