Návrat od druhého břehu

Měli pocit, že vše chápou, vesmír, sebe i druhé lidi, objevoval se pocit hlubokého míru, blaženosti, úlevy, radosti, štěstí a niterného sjednocení se světem. Viděli tajemné nebo neobvykle jasné světlo. Byli si vědomi událostí probíhajících v jiných místech, viděli události budoucí. Opouštěli vlastní tělo, existovali mimo ně, dívali se na sebe shora, viděli a slyšeli oživovací pokusy. Vstupovali do jiných světů, setkávali se s mystickými bytostmi nebo si byli vědomi jejich přítomnosti. Blížili se k hranici, zpoza níž už není návratu. Úzkost nebo hrůza byly vzácné, ale objevovaly se u některých lidí také.

Vyjmenoval jsem stupně stavu, jemuž se říká zkušenost blízké smrti. Jsou známy z různých kulturních okruhů a ví se o nich od starověku.

Zkušenost blížící se smrti existuje, lidé si ji nevymýšlejí. Jde o stav vědomí, takže se převelice debatuje o jejím vztahu k jiným stavům vědomí, například ke spánku, snům, kómatu, syndromu bdělosti, která neodpovídá na podněty, což je podobně jako stav minimálního vědomí důsledek poškození mozku, a vědomí v celkové anestezii.

Jaký je vztah zkušenosti blížící se smrti, dál jí budu pro stručnost říkat jen zkušenost, k jiným složkám vědomí?

Jednoduché pozorování vědomí druhých lidí vám nejprve řekne, zda lidé vůbec jsou, nebo nejsou při vědomí. Tomuhle stavu se říká bdělost. Člověk nespí a není v bezvědomí. Dokáže otevřít oči, což umožňuje zachovaná funkce vývojově nejstarších částí mozku nazvaných mozkový kmen. Tvoří ho prodloužená mícha, Varolův most a střední mozek.

Pak dotyčného můžete požádat, aby pohnul rukou nebo řekl, jak se jmenuje. V tomto případě jde o stav, jemuž mezinárodní literatura říká awareness. Což by se dalo přeložit jako orientovaná vědomá pozornost. Poznává se podle schopnosti odpovědět na požádání například pohybem. Má niternou složku, například představivost, niternou řeč, toulání mysli nezávislé na zevních podnětech, a složku zevní, která odpovídá na smyslové podněty z prostředí.

S vědomím je to však složitější.

Vědomí nemusí být propojeno se zevním světem, nicméně lidé niterné stavy prožívají. Sem spadají například sny v průběhu spánkové fáze REM (rapid eye movement), kdy se oči prudce pohybují ze strany na stranu, sny jsou bouřlivé, barevné, halucinatorní, surrealistické.

Pacienti mohou mít těžkou poruchu vědomí, obvykle v důsledku poranění mozku. Jsou ve stavu, kterému se říkalo vegetativní, nyní se jmenuje syndrom bdělosti neodpovídající na podněty. Změna názvu je důsledek stížnosti pacienta, jenž se z vegetativního stavu probral. Dotklo se ho, že v době, kdy nebyl schopen odpovídat na podněty, o něm zdravotní personál mluvil jako o „vegeťákovi.“

Několik procent těchto lidí odpoví mozkovou aktivitou na instrukci zvenčí. Jestliže kupříkladu hráli tenis nebo měli zahradu u domu a dostanou hlasovou instrukci „hrajte tenis“, „choďte po zahradě“, objevuje se v jejich mozku aktivita, která těmto činnostem odpovídá. Říká se tomu stav minimálního vědomí. Nikdo však neví, zda si tuto aktivitu uvědomují, jinými slovy řečeno, zda a jak jim tato činnost neuronových sítí ovlivní síť odpovídající za sebeuvědomování.

Existují stavy, které se zkušenosti blízké smrti podobají, ale nejsou s ní totožné. Mohou se objevit v průběhu meditace, psychotických epizod, v důsledku užití drog. Popsaly je například rodící ženy.

Lidé v těchto stavech jsou bdělí, se zevním světem v nějaké míře propojeni, na zevní podněty odpovídají. Obsahy jejich vědomí bývají na rozdíl od zkušenosti blížící se smrti u různých lidí značně proměnlivé, zatímco v průběhu zkušenosti blížící se smrti jsou obsahy vědomí u různých lidí a v různých kulturních okruzích stejné.

Prožitky popisované jako součást zkušenosti, přičemž zkušeností nejsou, lze navodit kromě drog virtuální realitou, v průběhu hypnózy, prohloubeným dýcháním (nedoporučuji, důsledkem může být epileptický záchvat) a také Valsalvovým manévrem, snižujícím krevní tlak a zpomalujícím srdeční puls. Stačí si zacpat nos a tlačit proti němu dech. Může následovat synkopa, kratičká ztráta vědomí, ze které se lidé proberou sami. Máte‑li například při rýmě ucpané Eustachovy trubice, můžete pocítit prasknutí v uších. Antonio Mario Valsalva svůj manévr objevil kolem r. 1700, pomáhal pacientům s hnisavým zánětem středouší. Jestliže nemocní manévr užili, hnis začal z ucha vytékat a následovala úleva.

Prožitky podobající se zkušenosti blížící se smrti doprovázejí odchylnou činnost mozkové kůry na hranicích temenní a spánkové kůry. Pravostranné podráždění může vyvolat pocit existence mimo vlastní tělo, pohled na vlastní tělo shůry, pocit teleskopického prodlužování končetin. Jakmile stimulace ustane, pacienti sdělují, že se jim končetiny teleskopicky zkracují a že se vracejí do svého těla. Tato korová oblast slučuje informace o orientaci těla v trojrozměrném prostoru. Další korová oblast, jejíž činnost se v průběhu prožitků podobných zkušenosti odchyluje, je vnitřní spánková kůra, jeden z uzlů vstupu a výstupu informací systému vědomé paměti.

Sledování elektrické aktivity mozku kriticky nemocných pacientů ukazuje nápadnou aktivitu, která bezprostředně předchází srdeční zástavě. Stoupá krevní koncentrace oxidu uhličitého a klesá koncentrace draslíku, což rozsáhle ovlivňuje činnost nervových buněk, stejně jako proměny aktivity serotonergního systému mozku a masivní uvolňování endorfinů, „vnitřních opiátů“, obojí ovlivňuje pocit blaženosti a mystické pocity.

V průběhu zkušenosti je mohutně aktivní vědomá paměť. Lidé prožívají paměťové obsahy, mají pocit, že spatřili celý svůj dosavadní život najednou. Paměť přitom pro vědomí není podmínka nutná. Například lidé v pokročilé fázi Alzheimerovy nemoci o paměť přicházejí, při vědomí však jsou.

Prožitky v průběhu zkušenosti se přitom do paměti ukládají, proto jsou lidé, kteří přežili, schopni vyprávět. Kromě záznamu v paměti zkušenost některé lidi emočně ovlivní natolik, že se jim změní osobnost, začnou být podstatně spirituálnější, zajímají je transcendentní jevy. Stane se, že začnou pánbíčkařit a jsou pověrčiví.

Paměťové stopy spjaté se zkušeností na rozdíl od vzpomínek na sny nevyhasínají. Je však obtížné odlišit subjektivní pocit jistoty od přesného paměťového záznamu. Experimenty ukazují, že paměťový záznam není přesný, v průběhu doby se paměť mění, podobně jako se mění ledovec putující do údolí. Můžete si to vyzkoušet. Přihodí‑li se vám významnější událost, zapište ji co nejpřesněji. Záznam uložte. Po roce zaznamenejte stejnou událost na základě vzpomínek znovu. Pak porovnejte oba záznamy. Většina lidí je překvapená, jak si byli jisti a jak je paměť nepřesná. Stává se, že opakované vyprávění stejné události do ní vnáší prvky, které její součástí nebyly, stejně tomu bývá při opakovaném vzpomínání. Následně jsou lidé pevně přesvědčeni, že se události měly právě tak, což je velmi nebezpečné při svědeckých výpovědích u soudu. Pachatelé, jejichž soud se táhne dlouhé roky, dokážou sami sebe natolik dokonale přesvědčit a změnit svůj paměťový záznam, že projdou detektorem lži. Jsou si naprosto jisti, „vědí“, že mluví pravdu.

Zdroj: MT