Dopad na psychiku je časovaná bomba

• Hovoří se o tom, že nárůst klientů je v souvislosti s onemocněním COVID‑19 extrémní a ordinace jsou na hranici svých možností… Jak to v praxi vnímáte vy?

Mohu se vyjádřit za naši ordinaci, kde je nás v současnosti pět psychologů, z toho tři s ukončeným psychoterapeutickým vzděláním. Klienty naší ambulance tvoří 60 procent dětí a 40 procent dospělých. Všichni jsme se shodli na tom, že loňský rok byl profesně jedním z nejtěžších, které jsme za dobu své praxe měli. A to někteří pracují v oboru přes 40 let. Neradostné je, že situace trvá, a předpokládáme, že zvýšené nároky a požadavky na naši profesi ještě nějakou chvíli trvat budou a porostou…

• Budeme‑li konkrétnější, jaký dopad ve vztahu k dětem jste zaznamenali?

U dětí, které jsou v klinické péči, kromě naprosté ztráty režimu a vynechávání školy pozorujeme významný nárůst poruchového chování a rozvoj psychiatrické symptomatologie. Mnoho dětí je úzkostných, nervózních, depresivních, má obavy… Scházejí jim přirozené mechanismy a podmínky pro zvládání těchto stavů, tedy že děti např. nemohou jít do školy, ven, nemají možnost sportovat, potkávat se s vrstevníky, jak u zdravých, tak zejména u té nejcitlivější populace si to vyžádá následky.

Zvláště u dětí v péči klinických psychologů a psychiatrů má české školství systémový problém flexibilním způsobem reagovat na jejich speciální vzdělávací potřeby, a je v mnohých případech jedno, jestli jsou to děti ve speciálních školách, nebo děti zařazené do hlavního vzdělávacího proudu v rámci inkluze. Na těchto dětech se současná situace podepisuje obrovskou měrou a zároveň mají vážné problémy se zvládáním nároků distanční výuky, která je problematická pro většinu dětské populace. To vše se samozřejmě podepisuje i na rodičích, kteří často dělají vše, co mohou, ale nárokům pedagogů v mnoha případech i přes veškerou snahu nejsou schopni vyhovět a dítěti pomoci.

• Jak se současná situace podle vás na dětské populaci projeví?

To je obtížné v tuto chvíli říct. U předškoláků za jeden z největších problémů považuji riziko nárůstu odkladu školní docházky. Loni mělo odklady 23 procent dětí, nyní je otázka, jestli rodiče vůbec dají dítě do školy a jak to bude vypadat do budoucna. Dá se předpokládat, že to bude velká rána pro školství i pro celou generaci těchto dětí.

• Kolik procent mívá odklad za normálních okolností? Jaké číslo odhadujete pro tento rok?

Tak vysoký počet odkladů jako u nás v Česku není jinde běžný. V nedávné minulosti se pohyboval kolísavě okolo 15–17 procent, v posledních čtyřech letech, kdy skočil na 20 procent, trvale mírně narůstá.

Obecně jsem skeptik, takže řeknu‑li, že to bude letos 30 procent, a bude to 25 nebo 26 procent, i to bude stále velmi mnoho. Přitom je třeba si uvědomit, že je to přirozená obrana rodičů proti obrovské nejistotě vyplývající z nároků covidové situace a systémových kroků, které školský systém aktuálně nabízí.

Právě odklad školní docházky vnímám jako obrovský problém, který nyní není úplně vidět, ale dopad bude zřejmý za sedm až deset let, kdy tyto děti začnou dospívat. Najednou budeme mít maturanty, kterým není 18 nebo 19, ale je jim 20, nebo budeme mít děti, kterým bude 17 a budou stále na základní škole…

• Pracujete i jako metodik školních psychologů, spadají pod vás psychologové 12 základních škol, 10 mateřských a 15 středních škol v Ostravě‑Porubě. Máte tedy dobrý přehled o tom, jak situace ve školách vypadá…

Díky úsilí jedinců se daří v mnohých případech jak výukové obtíže, tak i obtíže spjaté s distančními formami výuky a karanténními opatřeními zvládat. V Porubě se systematicky snažíme podporovat meziresortní spolupráci mezi pracovníky školských poradenských pracovišť, řediteli škol a mateřských škol a zdravotnickými a sociálními službami. Obdobnou strategii podpory ZŠ a MŠ má i město Ostrava. Vnímáme, že nám pracovníci školských poradenských pracovišť, zvláště školní psychologové, speciální pedagogové a asistenti významnou měrou pomáhají a ulevují. I v těchto dnech jsou schopni včas zajistit podporu dětí, které by jinak ze vzdělávacího procesu vypadly, popř. se u nich rozvinuly zdravotní obtíže. Tyto děti by se k ošetření vůbec nemusely dostat, protože by buď o nich nikdo nevěděl, anebo kvůli nedostupným čekacím termínům ve zdravotnictví by se k péči dostaly opožděně. Nicméně tento koordinovaný přístup na úrovni státu není obvyklý. Klinický a poradenský systém ČR je spíše nesourodý, málo provázaný s nízkou efektivitou spolupráce v důsledku absence koordinovaného přístupu k řešení multiresortních případů dětí. Vzhledem ke zmatku a absenci koordinace péče a podpory státu v tom zůstalo mnoho škol, rodičů a dětí „samo“.

• Které děti jsou restrikcemi a přerušením klasického vzděláváni zasaženy nejvíce?

Problémů je mnoho v mnoha oblastech. Obecně to je narušená psychika ve schopnosti fungovat v rámci neustálých změn, což je velmi vysilující a unavující.

Velmi těžké je to pro všechny děti a dospívající, kteří někde nově začínají anebo na různých úrovních vzdělávacího systému končí.

Řekl bych, že u dětí na počátku školní docházky nejsou problematické ani tak ty, které nastoupily v září do první třídy, ale ty, které jsou o ročník výše – tedy v druhé. Prvňák je v situaci, která je zhruba definovaná, protože pedagogové a školský systém se pandemické situaci přizpůsobují od jara. Kdežto druháci mají za sebou první rok, v jehož rámci polovinu scházeli, a po loňsku nemají očekávatelné znalosti prvňáka. V mnoha případech by si de facto děti měly zopakovat první třídu…

Vedle zmíněné kategorie prvňáků nebo druháků je to přechod z devátých tříd na střední školy, kdy je narůstající nejistota z podoby přechodu na střední školy. A přirozeně obrovskou otázkou jsou maturitní ročníky. V současnosti nikdo pořádně neví, jakým způsobem se bude maturovat, a to znamená pro tyto mladé lidi další jak výukovou, tak s ní související narůstající psychickou zátěž…

Samotnou a výrazně problematickou kapitolou jsou děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, u kterých kromě problematického kontaktu se školou pozorujeme i rizika spjatá s významným nárůstem domácích konfliktů a domácího násilí.

• Nakolik mohou psychoterapie fungovat distančně?

Covidové situaci se přizpůsobuje i náš obor, musí. Pro mnohé z nás je přechod do distančních forem fungování jednak výzvou, ale také nutností. Distanční formy psychologické péče dobře fungují na podpůrné bázi. Jde zejména o udržení kontaktu, může pomoci při zvládání rozvíjející se psychiatrické symptomatologie. Distanční forma péče funguje jak u dětí, tak u dospělých v oblasti kognitivní rehabilitace a tréninku, jde například o případy po cévní mozkové příhodě, po úrazu atd., kde pacienta instruujeme, co má dělat, jak má cvičit atd. Tato forma je důležitá právě s ohledem na nutnost včasné a průběžné poskytované rehabilitační intervence tak, aby nedošlo k chronifikaci postižení. Ale v pravém slova smyslu „psychoterapeutické – vztahové“ léčby to je dle mého názoru obtížné a vyžaduje to pozornost, diskusi a otevřenou mysl dotčených odborných společností.

Podle nových zjištění jsou právě dospívající jednou z nejvíce ohrožených skupin…

Ano, a právě u dospívajících je obrovský nárůst psychiatrické symptomatologie. U mladých lidí, kteří jsou predisponováni reagovat úzkostně, se již úzkosti a afektivní obtíže rozjely plnou měrou. Ti, kteří jsou predisponováni k depresi, se dostávají do depresivních skluzů, ti s tendencemi k závislostnímu chování víc hrají hry nebo se u nich rozvíjí jiné závislostní chování typu užívání návykových látek apod. To vše v ordinaci vidíme. V loňském roce, jak ukazují data, došlo k téměř 30procentnímu nárůstu psychických potíží, ale také sebevražd nejen v této věkové kohortě. Je zde také významný nárůst domácího násilí jak u dětí, tak u dospělých.

Co nejčastěji řešíte u dospělých, kteří k vám přicházejí?

Jde hlavně o úzkosti, strachy a nejistotu, které koronavirus přináší. U neklinické populace jsou to existenciální obavy vyplývající ze ztráty zaměstnání, obavy o zdraví a své blízké, izolace, dopady problémů na vztahy. U psychiatrické populace je velkým problémem omezené fungování většiny sociálních zařízení, které se nejvíce podepisuje právě na těch nejzranitelnějších skupinách. Nejde přitom jen např. o schizofreniky nebo chronické pacienty, kteří pravidelně docházeli do určitých klubů nebo se účastnili pravidelných aktivit. Došlo tak ke zhoršení mnoha dříve stabilizovaných klientů. Navíc lidé, kteří jsou paranoidně a úzkostně predisponováni, nedostávají žádné optimistické zprávy a jsou vystrašeni z informací, které se k nim z médií dostávají. Obrovský psychický dopad je v neposlední řadě na zdravotnickou populaci, která je pod enormním pracovním a společenským tlakem.

• S jakými problémy k vám zdravotníci chodí nejčastěji?

Často přicházejí zdravotníci z první linie – zdravotní sestry, lékaři. Jde o specifickou skupinu, která je chronicky vystavována náporu onemocnění, umírání a mediálnímu tlaku. Například u sester pracujících na covidových ARO je to často pocit tísně, která postupně přechází do stavů beznaděje a vyčerpání. Těžké jsou pro ně současné pracovní podmínky, které významně ovlivňují i jejich osobní životy, a v neposlední řadě je to obrovská nejistota s výhledem do budoucnosti. Myslím si, že nám všem chybí tak trochu naděje. Mnohé zdravotníky velmi rmoutí to, jak na situaci reaguje společnost, která často není informována o realitě a rizika bagatelizuje. Běžnou reakcí je pak vztek, který je odrazem pocitů bezmoci.

Psychoterapeutická scéna není již dlouhodobě v optimálním stavu, což se asi v současné době ještě znásobuje…

I naše personální kapacity začínají být opravdu vyčerpány. Jsme v situaci, kdy dochází mentální kapacita vše dokola poslouchat. Každý den se opakuje totéž, bez toho, abychom viděli světlo na konci tunelu.

To, že chybějí kvalifikovaní psychoterapeuti ve zdravotnictví, se ví u nás dlouho. Situace je odrazem dlouhodobé neshody mezi dvěma velkými odbornými společnostmi, což jsou Česká psychoterapeutická společnost a Česká asociace pro psychoterapii (ČAP), o podobě a legislativním ukotvení psychoterapie. Nejde o to, že by zde byl nedostatek lidí s terapeutickým výcvikem, v ČR jich je spousta. Ale my je neumíme systémově dostat k lidem, kteří jejich pomoc potřebují, zvláště ty, kteří působí mimo oblast zdravotnictví. Přitom je jasné, že současná doba tuto odbornost obrovským způsobem prověřuje a do budoucna ji bude potřebovat více než kdykoli v minulosti.

• Skutečný dopad této pandemie na psychiku se ukáže časem, takže nejvíce práce vás asi čeká…

To, že bude poškozená ekonomika, si většina z nás uvědomuje. Věřím, že jako společnost se s tím vypořádáme, ale psychologické důsledky, které nejsou prozatím tak viditelné, se ukáží až s odstupem času a budeme se s nimi muset srovnávat. Osobně to považuji za významný apel k odborným společnostem a celé vzdělávací soustavě připravující profesionály v oblasti duševního zdraví, včetně vysokých škol. Psychologické dopady covidu jsou časovaná bomba, jejíž následky se projeví až s odstupem.

• V čem vy jako psychoterapeuti vidíte naději na lepší časy?

Krize je vždy tak trochu příležitost se dozvědět něco nového o sobě a světě kolem. Naději vidím v jedincích, kteří se vyskytují na všech úrovních systému. Jedinci, kteří to doposavad nevzdali a s pokorou pracují ve službě druhým. Vnímám naději v příležitosti posunout hranici poznání zase o kousek dále, např. v oblasti distančních forem péče, anebo příležitosti k systémovým změnám vedoucím ke zlepšování podmínek pracovníků jak ve zdravotnictví, tak ve školství a sociálním sektoru. A dobrou zprávu o stavu soudobé společnosti vidím v celospolečenském nárůstu zájmu o „člověka“ a jeho duševní svět, vztahy a přírodu. A to je pro ty lepší časy dobře.

Zdroj: MT