Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Neděle 07. březen 2021 | Svátek má Tomáš
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

PROMĚNY ČASU – PROMĚNY ZDRAVÍ

PROMĚNY ČASU – PROMĚNY ZDRAVÍ

Medical Tribune 02/2021
08.02.2021 12:30
Zdroj: MT
Autor: red
100 let české populace z pohledu klinika, patologa a reprezentantů hlavních medicínských specializací

Pod tímto názvem právě vychází publikace, jejímž cílem je posoudit vliv rozvoje vědy a lékařství na zdraví a kvalitu života české populace v průběhu posledních sto let. Nesouměřitelnost determinant zdraví v těchto obdobích je sice nesporná, tím více však vyniká doslova fascinující pokrok, jehož se současné společnosti dostává.


Války, epidemie, bída a z dnešního pohledu absence účinné sociální a zdravotní politiky doslova katastrofálně poznamenaly českou společnost v prvním a druhém decenniu 20. století. Na jedné straně extrémně vysoká morbidita a mortalita, jakož i poměrně značné sociální deficity ve všech segmentech společnosti, které se tragicky promítly do vlastních začátků samostatné republiky, na druhé straně postupná náprava poměrů – a to přes řadu úskalí včetně celosvětové krize, druhé světové války a období obou totalitních režimů – až po nesporné úspěchy veřejného zdravotnictví naší současnosti.

Editory publikace a autory její první části, věnované péči o zdraví naší populace od roku 1918 do současnosti, jsou doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc., a prof. MUDr. Ctibor Povýšil, DrSc.; ve druhé části pak podávají přehled významných diagnostických a terapeutických pokroků ve svých disciplinách za uplynulé století představitelé 35 lékařských specializací.

O pečlivou recenzi celého textu se postarali prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc., a prof. MUDr. Jan Petrášek, DrSc., dobové fotografie zpřístupnili vedoucí Zdravotnického muzea v Praze Mgr. Šimon Krýsl, kurátorka sbírky fotografií Muzea hl. m. Prahy Kateřina Bečková a pracovnice archivu společnosti Škoda Auto Irena Hozáková.

Zajímavá je geneze publikace. Doc. Bartůněk se totiž při shromažďovaní dat o životě a díle prof. MUDr. B. Prusíka, DrSc., jediného českého lékaře nominovaného na Nobelovu cenu, dostal i k následující historce tradované na jeho klinice: „Prusíkovi se podařilo v roce 1922 pravděpodobně jako prvnímu Čechovi rozpoznat na EKG infarkt myokardu. Dovolil si tuto diagnózu napsat prof. Hlavovi do pitevního protokolu. Se zlou se však potázal. Slavný profesor patologie Hlava obratem volal prof. Thomayerovi, tehdejšímu šéfovi mladého Prusíka, že si vyprošuje, aby klinici používali terminologie patologických anatomů. Prusík, byť byl mužem odvážným, si po této energické intervenci dvorního rady Hlavy nedovolil případ takto uzavřít.“ Pokud by se Prusíkův protokol skutečně nalezl, byla by zpochybněna priorita prof. Sumbala, který publikoval případ akutního infarktu myokardu dle EKG jako první u nás až v roce 1930. Ani souhlas emeritního přednosty Ústavu patologie 1. LF UK prof. MUDr. C. Povýšila, DrSc., k prohledání všech pitevních nálezů v archivu ústavu však nevedl k úspěchu – očekávaný protokol se nalézt nepodařilo, mezi několika sty pitvanými nebyl dokonce uveden ani jeden příklad infarktu myokardu vůbec!

Doc. Bartůněk byl nicméně zaskočen řadou z dnešního pohledu až banálních diagnóz, které tehdy vedly k úmrtí – ať už to byly otitidy, furunkly a jiné afekce vyvolávající sepse, či značné množství úmrtí mladých mužů a žen na TBC, nebo extrémně vysoký počet úmrtí bezprostředně po porodu či abortu nebo na komplikace banálních břišních operací. A právě tato alarmující čísla ho vedla k myšlence komparovat příčiny smrti v odstupu stovky let, tedy porovnat rok 1918 a 2018 v příčinném vztahu k předpokládaným determinantám zdraví.

Znovu se obrátil na zkušeného patologa prof. Povýšila se žádostí, aby mu jednak umožnil seznámit se s pitevními protokoly z roku 1918 (celkem bylo nutno posoudit na 1 600 protokolů), jednak aby se stal spoluautorem publikace. Oba si byli vědomi četných úskalí a limitů informačních zdrojů z roku 1918, ale pokud chtěli – byť často jen v hrubých rysech – popsat těsnou závislost zdravotního stavu obyvatelstva na uvedených determinantách a současně vyzdvihnout až neuvěřitelný pokrok vědy a techniky v rozvoji prakticky všech lékařských oborů, jinou cestu neviděli. Jejich ambicí přitom bylo poukázat mj. na socioekonomické změny, jež se promítly v příčinách smrti za sto let. A to se jim povedlo.

Ve druhé části publikace nám své pohledy na vývoj ve svých oborech nabízí 35 předních odborníků – od diabetologa prof. M. Anděla, farmakologa prof. J. Bultase, genetika prof. J. Petra, kardiologa prof. A. Linharta či biochemika prof. T. Zimy přes nefrologa prof. V. Tesaře, neurologa prof. M. Bojara, onkochirurga prof. J. Žaloudíka či plastického chirurga doc. J. Měšťáka až po porodníka prof. P. Caldu, psychiatra prof. C. Höschla, revmatologa prof. K. Pavelku, sexuologa prof. P. Weisse, urologa prof. T. Hanuše a řadu dalších.

A nakonec zde nabízíme malou ochutnávku z textů publikace.

Nejprve prof. Jan Žaloudík:

Zřejmě každá generace se pídí po vítězství, než znavena zjistí, že zvítězit nelze, dokonce ani trvale remizovat, že však nešlo nehrát. Tož hrajeme, každý podle své motivace a příležitosti. A to pohání pokrok. Zpravidla hrajeme tvůrčím způsobem ve své profesi nanejvýš padesát let, o tom předchozím si i v rámci své odbornosti pro hodnocení celého století musíme něco přečíst. Nejlépe něco neúčelového, nelživého, co je již také ověřeno. Neověřeného je moc. Mnohdy je to až moc neověřené. Moc nejasného od dob Kocha a Virchowa až po nejnovější dobu covidí, co stejně teprve uvidí. Pokrokuplné uplynulé století si dopřálo také druhou světovou válku, jako důsledek oné první, a také bezpočet válečných konfliktů regionálních a lokálních. To třeba zmínit, protože zbrojní průmysl stimuluje zavádění nových technologií nejvíce, potažmo i pro medicínu. Původně jsou mnohé technologie směrovány velmi darebně. Až s mírem se pak humanizuji a využívají k blahu člověčenstva. Také pak k přípravě dalších budoucích konfliktů. Hnutí v produktech, byť plodech mysli, zjevně předbíhá stav mysli společnosti. Senatores boni.

Za druhé prof. Jan Bultas:

Po řadu staletí, resp. po celý středověk, se medicína neměla čím chlubit. Historik medicíny Oliver Holmes stav v roce 1860 charakterizoval takto: „Pokud by bylo možno vzít ‚materia medica‘ tak, jak jí bylo užíváno, a hodit ji do moře, byl by to velký přínos pro lidstvo a velké neštěstí pro ryby.“ Moderní medicína postavená na důkazech o efektu, tedy „evidence based“, přišla relativně nedávno, koncem 20. století. A poslední trend, tedy „medicína šitá na míru“ s využitím poznatků z farmakogenetiky, se objevuje až počátkem tohoto století. Od medicíny středověké k medicíně moderní byla pouť dlouhá, řada cest byla slepých a řada ne zcela etických. Podívejme se, jak byly základy moderní medicíny v „osvíceném“ 19. a 20. století stavěny, jakých úspěchů dosáhla medicína založená na dokladech o efektu, a co přináší medicína dle individuálních potřeb nemocného… medicína není exaktní vědou, ne nadarmo se říká „umění medicíny“. Velký vliv má osobní zkušenost, přístup k nemocnému či charisma lékaře. Na lékaři zůstane nejen potřeba nemocného léčit, ale i převzít na sebe celou starost o nemoc. Řečeno slovy Lewise Thomase: „Kořeny neskutečně křehkého osobního vztahu sahají daleko do minulosti, k samotným počátkům medicíny, a zaslouží si proto péči a ochranu. Jestliže z medicíny mizí uklidňující a vřelé doteky lékaře, jeho pozornost a zájem i dostatečně dlouhý rozhovor, v němž lze diskutovat o čemkoli, včetně pejska, pak to představuje ztrátu nejen pro pacienta, ale i pro lékaře.“

A nakonec – prof. Jaroslav Petr:

Příčiny určitého rozčarování nad mírou uplatnění výsledků výzkumu na poli genetiky a genomiky v humánní medicíně jsou nasnadě. Stále ještě jsme nepokročili dosti daleko v pochopení funkcí lidského genomu. O to dramatičtější pokrok nastal v technikách pro sekvenování lidského genomu a v technikách pro jeho editaci. Staví nás to do ošemetné situace, kdy sice můžeme v řadě případů do lidského genomu zasahovat, ale nedokážeme přitom eliminovat závažná rizika nežádoucích účinků pro člověka a lidskou populaci jako celek. Procházíme velmi problematickým a z etického hlediska nejednoduchým obdobím, kdy čelíme silným pokušením provádět zásahy do lidského genomu ku prospěchu jednotlivců i lidstva, a přitom jsme konfrontováni s obrovskou zodpovědností za rizika, která by to s sebou při současné nedostatečné úrovni poznání neslo. Nezbývá než doufat a ze všech sil se snažit o to, abychom v této přelomové fázi udrželi správný balanc mezi potenciálními přínosy prováděním zásahů do lidského genomu tam, kde je to odůvodněné a opodstatněné, a mezi momentální rezignací na tyto možnosti v případech, kdy rizika převáží nad přínosy. Přejme si, abychom na klasickou bioetickou otázku: „Smíme vše, co umíme?“ nacházeli vždy tu správnou odpověď.

Publikaci o 346 stranách vydalo nakladatelství OPTIO CZ (info@optio.cz).



Copyright © 2000-2021 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky