Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pátek 18. červen 2021 | Svátek má Milan
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Co si nesou dětští pacienti se srdeční stimulací do dospělosti?

Foto: shutterstock.com

Co si nesou dětští pacienti se srdeční stimulací do dospělosti?

Medical Tribune 12/2021
07.06.2021 12:10
Zdroj: MT
Autor: jat
Zhodnotit dlouhodobé výsledky implantace elektronických přístrojů pro léčbu srdečních onemocnění (ICED) u pacientů v dětském věku bylo cílem retrospektivní studie, jejíž výsledky na letošním virtuálním kongresu České kardiologické společnosti prezentoval prof. MUDr. Jan Janoušek, Ph.D., přednosta Dětského kardiocentra 2. LF UK a FN v Motole, Praha.

V období 1977–2020 podstoupilo na zdejším pracovišti primoimplantace dohromady 493 dětí, přičemž v 79 procentech případů jim byl zaveden kardiostimulátor, v 17 procentech implantabilní kardioverter‑defibrilátor (ICD), u čtyř procent byl využit přístroj pro srdeční resynchronizační terapii (CRT) a pouze u jednoho nemocného ICD s biventrikulární stimulací. Vrozená srdeční vada byla přítomna u více než poloviny souboru (253 pacientů; 51,3 procenta) a medián věku při primoimplantaci činil asi osm let, nicméně, jak upozornil prof. Janoušek, poměrně významná část nemocných, zhruba pětina, obdržela ICED v již novorozeneckém nebo kojeneckém věku. Medián doby sledování dětských pacientů se pak pohyboval okolo 11 let a medián věku na konci sledování byl cca 22 let.


Typ ICED neovlivňuje dlouhodobé přežití

Mezi hlavní indikace pro primární implantaci kardiostimulátoru se řadily zejména AV blokáda, dysfunkce sinusového uzlu a CRT, u ICD to byly především vrozené srdeční vady, primární elektrická nemoc a hypertrofická, arytmogenní či dilatační kardiomyopatie. „Co se týká dlouhodobého přežívání, v závislosti na typu implantovaného přístroje se statisticky významně nelišilo. Signifikantní rozdíl však byl pozorován s ohledem na přítomnost srdečního onemocnění. Pokud měl pacient vrozenou srdeční vadu, kardiomyopatii nebo primární dědičný arytmický syndrom, jeho šance na dlouhodobé přežití byla výrazně nižší, než když takto nemocný nebyl – konkrétně cca 80 versus 95 procent po 30 letech sledování,“ zdůraznil prof. Janoušek.


Vyšší četnost reintervencí u vrozených srdečních vad

Jak dále uvedl, po primárním zavedení kardiostimulátoru, ICD nebo přístroje pro CRT byl zaznamenán četný výskyt reintervencí, a to zhruba u poloviny souboru, kdy několik málo pediatrických pacientů muselo absolvovat dokonce šest až sedm opakovaných reintervenčních výkonů. Logickým rizikovým faktorem je nižší věk při primoimplantaci (p < 0,001) a rovněž vrozená strukturální srdeční vada (p = 0,003). Z výsledků také vyplynulo, že při primoimplantaci bylo 256 systémů epikardiálních a 237 transvenózních. V průběhu času přitom došlo k různým změnám, nicméně při poslední kontrole v dětském věku, kdy pacienti posléze přecházejí do sledování v kardiocentrech pro dospělé, stále přetrvávala podstatná část epikardiálních systémů – přesně jich bylo 226.

„Pokud bychom se podívali na podskupinu 253 nemocných s vrozenou srdeční vadou, zjistíme, že ještě před zavedením ICED prakticky všichni podstoupili kardiochirurgický výkon nebo strukturální katetrizační intervenci. Přibližně jedna třetina z nich pak absolvovala další strukturální reintervence po primoimplantaci, někteří i opakovaně,“ komentoval prof. Janoušek.


Preference epikardiálních kardiostimulátorů

Podotkl také, že na jeho pracovišti preferenčně implantují epikardiální stimulátory, a to na hrot systémové komory. „Vycházíme z dat naší studie u pacientů se síňokomorovou blokádou bez strukturálního srdečního onemocnění, kdy bylo při stimulaci z hrotu levé komory pozorováno nejlepší zachování ejekční frakce oproti všem ostatním stimulačním lokalitám,“ vysvětlil prof. Janoušek s tím, že se jedná o celkem jednoduchý operační zákrok prováděný ze subxifoidálního přístupu a s limitovanou incizí. Životnost těchto epikardiálních kardiostimulátorů je podle něj relativně vysoká, neboť devět až deset let od implantace jsou stále funkční zhruba u 85 procent jedinců (Kubuš et al., Europace 2012). Je tudíž patrné, že díky epikardiálním systémům dokážou lékaři odložit transvenózní implantaci kardiostimulátoru do výrazně pozdější doby, což je velká výhoda hlavně u malých dětí, kdy není nutné k zavádění využívat žilní přístup.

„Pokud bychom tedy shrnuli naše zkušenosti, pak můžeme konstatovat, že dětští pacienti s ICED představují z velké části komplexní populaci s perspektivou několika dekád kardiostimulace nebo terapie ICD. Dlouhodobé přežívání je u nich ovlivněno zejména přítomností a charakterem základního srdečního onemocnění, nikoli typem implantovaného systému,“ uzavřel své vystoupení prof. Janoušek s tím, že důležitým poznatkem je fakt, že poměrně často dochází k reintervencím, především u dětí s vrozenou srdeční vadou, a že téměř polovina pacientů má při vstupu do dospělosti epikardiální systém ICED vyžadující specifický přístup při následných reintervencích.



Copyright © 2000-2021 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky