Přeskočit na obsah

Kardiomyopatie a genetika

Souhrn

Kardiomyopatie byly dříve označovány, resp. přímo definovány jako onemocnění srdečního svalu neznámé příčiny. Intenzivní výzkum posledních dvou dekád přinesl řadu nových poznatků týkajících se etiologie a patogeneze těchto chorob. U většiny kardiomyopatií byl prokázán jejich genetický podklad. Typ dědičnosti je u jednotlivých typů kardiomyopatií různý a penetrace genetické informace je prakticky vždy inkompletní a variabilní i mezi jedinci jedné postižené rodiny. Autoři si v tomto sdělení dali za cíl shrnout aktuální poznatky o genetickém pozadí jednotlivých typů kardiomyopatií. Ačkoli je v současnosti genetická diagnostika kardiomyopatií vzhledem ke značné genetické heterogenitě stále omezena jen na několik málo světových center a i zde je využívána především pro výzkumné účely, je možné v poměrně blízké budoucnosti očekávat její implementaci do rutinní klinické praxe, a to minimálně ve specializovaných národních centrech zabývajících se diagnostikou a léčbou kardiomyopatií. Znalost této problematiky je proto základem budoucí kvalitní péče o postižené jedince a jejich rodinné příslušníky. V současnosti je nutné pečlivě klinicky vyšetřit pomocí EKG a echokardiografie všechny prvostupňové příbuzné nemocných s prokázanou primární kardiomyopatií, rozebrat rodinnou anamnézu a dle stávajících doporučení v pravidelných intervalech nemocné i asymptomatické jedince nadále sledovat.

Úvod

Onemocnění myokardu lze rozdělit do tří základních kategorií: primární onemocnění myokardu (kardiomyopatie), zánětlivé postižení myokardu (myokarditida) a sekundární myokardiální postižení. Primární onemocnění myokardu neboli kardiomyopatie jsou definovány jakožto choroby myokardu spojené se srdeční dysfunkcí. Klasifikovány jsou do pěti odlišných skupin: hypertrofická kardiomyopatie, dilatační kardiomyopatie, restriktivní kardiomyopatie, arytmogenní kardiomyopatie pravé komory a tzv. neklasifikované kardiomyopatie.1 Dříve byla tato skupina tzv. primárních kardiomyopatií charakterizována společným faktem neznalosti vlastní příčiny onemocnění, a to na rozdíl od sekundárních kardiomyopatií, např. hypertenzní, ischemické a jiných, kdy je vyvolávající příčina myokardiální dysfunkce známa. V současnosti je však již u řady forem primárních kardiomyopatií jejich etiologie objasněna a většinou jde o onemocnění familiární, geneticky podmíněná. Cílem tohoto článku je proto podat souhrn základních znalostí o genetickém pozadí jednotlivých forem kardiomyopatií. Ačkoli v současnosti je genetická diagnostika v oblasti kardiomyopatií omezena pouze na několik specializovaných center a z valné části je využívána jen k výzkumným účelům, lze jistě v nedaleké budoucnosti přepokládat její výrazný rozvoj v rámci běžné klinické diagnostiky.

Hypertrofická kardiomyopatie

Hypertrofická kardiomyopatie je klinicky definována jako nevysvětlitelná hypertrofie levé komory.2 Nejčastěji jde o asymetrické zbytnění mezikomorového septa, ale hypertrofie může postihovat všechny stěny levé komory, izolovaně či generalizovaně ve formě difuzního zbytnění. Na základě výsledků recentně publikovaných klinických studií je v současnosti prevalence hypertrofické kardiomyopatie ve všeobecné populaci odhadována minimálně na 1 : 500.

Obvyklé symptomy hypertrofické kardiomyopatie zahrnují bolesti na hrudi anginózního charakteru, palpitace, dušnost nebo synkopy, ale onemocnění je velmi často asymptomatické a může být diagnostikováno náhodně, např. na základě poslechového nálezu šelestu při vyšetření prováděném z jiné klinické indikace. První manifestací onemocnění však může být i náhlá smrt. Hypertrofická kardiomyopatie je totiž nejčastější příčinou náhlé smrti u mladých jedinců, především sportovců.3 Celkově však není onemocnění samo o sobě zatíženo tak extrémní mortalitou, jak se ještě před několika lety předpokládalo. Studie, které byly provedeny na několika populacích jedinců s hypertrofickou kardiomyopatií sledovaných ambulantně a nikoli v terciárních specializovaných centrech, ukázaly, že incidence náhlé smrti u hypertrofické kardiomyopatie činí přibližně 1 % ročně.

Systematické vyšetřování prvostupňových příbuzných pacientů s hypertrofickou kardiomyopatií prokázalo, že onemocnění je familiární ve více než 90 % případů, pochopitelně při vyloučení jiných příčin myokardiální hypertrofie, jako jsou např. metabolická a střádavá onemocnění. Jedná se o autosomálně dominantní typ dědičnosti; každý potomek má tedy 50% šanci, že se stane nositelem genetické informace. Hypertrofická kardiomyopatie je podmíněna mutacemi v genech kódujících kontraktilní proteiny myokardiálních sarkomer.5 Do současnosti byly popsány mutace v genech pro deset sarkomerických proteinů, jimiž jsou těžké řetezce -myosinu, základní a regulační lehké řetězce myosinu, -tropomyosin, troponiny T a I, myosin vázající protein C a aktin. Detekovány byly také ojedinělé mutace -myosinu, troponinu C a titinu. Celkově jde již o více než 200 různých mutací. Mnoho z nich je privátních, tj. takových, které byly zjištěny pouze u jednoho probanda a jeho blízkých příbuzných. Přibližně 10 % všech případů hypertrofické kardiomyopatie je označováno jako sporadické, nefamiliární. Ty jsou však opět podmíněny mutacemi v genech pro sarkomerické proteiny, ať již nově vzniklými („de novo“ mutace) nebo dosud nepopsanými.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 6/2006, strana 65

Zdroj:

Sdílejte článek

Doporučené