Přeskočit na obsah

Břevno v oku

„Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlí: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci aneb i jako tento publikán“ je přibližně stejně starý postřeh, pro změnu je v evangeliu Lukášově (Lk 18,11). Dráč byl vyděrač, snad mohl být i vymahačem dluhů. Publikán byl celník, překládá se i jako výběrčí daní.

Evangelisté měli předchůdce. Když byl řecký filosof, astronom a geometr Thales Milétský (cca 624–548 př. n. l.) tázán, co je nesnadné, odpověděl: „Znát sám sebe.“ Na otázku, co je snadné, řekl: „Radit druhým.“ A Lao‑c’ (asi 604–517 př. n. l.), čínský filosof, poznamenal: „Kdo zná druhé, je vzdělaný. Kdo zná sebe, je osvícený.“

Od nejstarších dob je tedy známo, že jinak měříme sobě než druhým, a to jako jedinci i jako skupiny. V pěti krásných experimentech to prokázala dvacet let stará studie s americkými vysokoškoláky: cítí se lepší než ti druzí.

Jeden z experimentů coby příklad: podobně jako teď u nás prodávali američtí vysokoškoláci po dobu čtyř dnů ve prospěch onkologických pacientů narcisy. 83 procent prodávajících před začátkem akce prohlásilo, že si sami koupí nejméně jednu kytičku. Odhadovali, že kytičku koupí jen 56 procent druhých lidi. Kromě toho prohlásili, že si sami v průměru koupí dvě kytičky, zatímco druzí lidé si v průměru koupí jen 1,6 kytičky. Jenže po skončení akce se zjistilo, že si alespoň jednu kytičku koupilo jen 43 procent prodávajících a jejich průměrný nákup byl 1,2 kytičky. Sami sebe prodávající studenti odhadli slušně řečeno nepřesně. Druhé lidi odhadli podstatně přesněji.

O šestnáct let mladší série osmi experimentů výsledek otočila. Dokazuje, že se necítíme lepší než druzí, považujeme se však za menší mizery. V sedmi pokusech nabídla lidem každodenní možnosti morálního a nemorálního chování. Příklad: nalezenou peněženku odevzdám na policii se vším, co v ní bylo. Vyšší částku, kterou jsem při placení dostal u pokladny omylem, vrátím. Svému učiteli řeknu, že mi dal lepší známku omylem, v práci přehlédl chyby.

A naopak: ošidím člověka, který mi něco levně prodal, aniž by znal cenu, pak to prodám za cenu vysokou. Svým spolupracovníkům budu lhát, zvýším tím svou naději na povýšení. Na parkovišti nabourám cizí auto a ujedu. Účastníci pokusu odpovídali v sedmi stupních Likertovy škály. Nejnižší stupeň říkal: „Je daleko pravděpodobnější, že tohle udělají druzí lidé spíš než já.“ Nejvyšší stupeň zněl: „Je daleko pravděpodobnější, že tohle udělám spíš já než druzí lidé.“ Neutrální střed pravil: „Ani já, ani druzí lidé.“ Výsledek byl opačný než v předchozí studii, vyzníval skromněji: necítím se lepší, leč mizera jsem menší.

Takže: my máme pravdu. Ti druzí jsou iracionální, rasisti, sexisti, antisemiti, scientisti, komunisti, socani, globalisti, antiglobalisti, ageisti, co nemají rádi lidi starší, než jsou sami. Kromě nich islamisti, antiislamisti, fašisti a „třídnisti“, snad tak lze přeložit slovo classism. To jsou lidé pohrdající jinými lidmi, protože patří do nižší sociální třídy.

Podkladem břevna v oku jsou osobní předpojatosti, předpojaté myšlení a chování, které je výsledkem vlastního přesvědčení nebo víry. Osobní předpojatost je důsledek výběru informací. Lidé vyhledávají, vykládají a pamatují si vše, co potvrzuje jejich původní přesvědčení nebo víru, ostatní odmítají. V polovině minulého století to doložil experimentem americký psycholog Leon Festinger a jev nazval kognitivní disonancí:

„Jestliže máme v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které se vzájemně vylučují, cítíme se špatně. Rozporné myšlenky se mohou týkat našich postojů libovolného druhu víry, našeho vlastního chování, fakt, která jsou v rozporu s tím, co si myslíme a jak se chováme, co nebo koho máme rádi. Uděláme všechno možné a nemožné, abychom se svého nepříjemného pocitu zbavili. Bez ohledu na skutečnost změníme své postoje, prožívání i chování tak, abychom se dostali do rovnováhy sami se sebou.“

Osobní předpojatosti jsou projevem nedostatečného kritického myšlení, nikoli poškozené inteligence. Vzpomněl jsem si na rozmluvu s mladou dámou, která mě pobízela, abych si něco v jejím stánku s náboženskými předměty koupil, s tím, že mi Bůh požehná.

„Který Bůh?“ tázal jsem se. V přibližně čtyřech tisících náboženstvích, co ve světě byla a jsou, je bohů a bohyň nejméně sto tisíc. „Ten pravý,“ děla neochvějně. Budila dojem, že s absolutní jistotou ví, který to je. Doufám, že nepotká člověka nebo lidskou skupinu, kteří se stejnou jistotou vědí, že pravý Bůh je jiný Bůh než ten její, přičemž by jedna i druhá strana měla stejně nezlomný pocit, že má právo na stejný objekt, který jim Bůh svěřil do péče, případně jim sdělil, že ho mají udržet nebo získat.

Sociální předpojatosti, předsudky proti jedincům a skupinám na základě jejich genderu, věku, rasy nebo sociální třídy jsou naproti tomu výsledkem sociální stigmatizace.

Opět, břevno v oku svém nevidím: jak osobní, tak sociální předpojatosti dobře rozlišujeme u svých bližních, u sebe špatně. Sebe a druhé lidi vidíme odlišně, sebe obvykle lépe. Naše budoucnost bude lepší, jsme morálnější, chytřejší, vzdělanější, méně sobečtí, svět vidíme, jaký je, nezkresleně, naše děti jsou chytré a hezké, budou úspěšné, to vše na rozdíl od lidí druhých.

Jak poznamenal jistý dobrý muž: „Lidé jsou hloupé, některé jsou chytré, ale je nás málo.“

Nové experimenty proto ověřovaly:

  • zda v běžných, každodenních situacích lidé skutečně přisuzují víc osobních a sociálních předpojatostí druhým lidem než sobě,
  • jestli jsou lidé, kteří si vlastní a sociální předpojatosti uvědomují, na druhé lidi přísnější,
  • a zda by to šlo umenšit tím, že by lidé simultánně posuzovali jak druhého člověka, tak sebe.

První experiment doložil, že všechny zkoumané demografické skupiny, bílí Američané, Afroameričané, Američané asijského původu i Hispánci, přisuzují osobní předpojatosti druhým lidem víc než sobě. Starší běloši a Afroameričané, jakož i lidé s maturitou a vysokoškolským diplomem byli přísnější, než byli lidé mladší, asijští Američané a lidé s výučním listem.

Druhý experiment dopadl podobně. Lidé si jsou plně vědomi existence sociálních předpojatostí, nicméně je vždy ve větší míře přisuzují druhým lidem než sobě. Ve větší míře se to projevovalo u bílých Američanů a starších lidí než u lidí mladších a Američanů asijského původu.

Třetí experiment doložil, že slepotu k vlastním předpojatostem není snadné překonat, nicméně přecitlivělost vůči předpojatostem druhých lidí je možné umírnit hodnocením způsobu myšlení a chování druhých lidí tím, že je posoudíme z hlediska vlastních myšlenkových pochodů i chování.

Je dobré, nikoli jednoduché, rozlišit, co předpojatost je a co není. Promluvíte‑li o neslučitelnosti světského humanistického postoje s radikálním náboženstvím nebo radikálním politickým přesvědčením, které se sice nábožensky netváří, nicméně v obou případech jde o moc, tedy o kontrolu zdrojů, a lidé mezi zdroje patří, uslyšíte o své předpojatosti. Propagandistickým cílem je vnutit pocit viny a přesvědčení, že jste netolerantní.

Pozor na to. Vaše hlava může být tolerantní a nepředpojatá tak dlouho, až vám ji druhá strana sebere a pak prohlásí, že jste konečně správně pochopili.

Zdroj: MT

Doporučené

Na rodině stále záleží

20. 9. 2024

Nemělo by se to, nicméně děje se to stále. Měkké obory, jako je psychologie nebo ekonomie, užívají pojmy z fyziky, s nimiž zápolí i fyzika. Například…

Stačí se podívat

21. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.