Přeskočit na obsah

Bude mít každý kraj konečně své traumacentrum?

Hlavním cílem je zajistit dostupnost vysoce specializované péče v krajích, kde traumacentrum doposud chybí, a v aglomeracích se spádem přesahujícím milion obyvatel.

  • Zaznamenali jste v souvislosti s pandemií COVID-19 méně těžkých úrazů?

Určitě nemůžu říci, že by v průběhu koronakrize nějak zásadně ubývalo pacientů s (poly)traumaty. Po silnici se pořád jezdí, na rogalu se pořád létá…

 

  • … na sjezdovkách se ale třeba jezdit nemůže…

To sice ne, ale při lyžování nebo snowboardingu vzniká jen část těch nejzávažnějších úrazů, které by do traumacenter směřovaly. Polytraumata a těžká poranění se rekrutují opravdu především z autonehod, motonehod či pádů z výšek.

 

  • A očekáváte po návratu k „normálu“ naopak větší nápor úrazů?

Bohužel musím říct, že ano, pravděpodobnost určitého „utržení se ze řetězu“ je vysoká.

 

  • V roce 2020 skončilo další pětileté období provozu 12 traumacenter pro dospělé. Co ukázalo z hlediska nastavení systému a zajištění péče?

Traumacentra fungují v podstatě už dvacet let. Zhruba během první dekády se podařilo dramaticky snížit mortalitu – v důsledku závažných úrazů a přidružených poranění –, která se dříve vinou roztříštěnosti péče pohybovala okolo 15 až 20 procent. V současnosti už jsou to pouze jednotky procent. Což je naprosto srovnatelné v kontextu zahraničních center, možná nad průměrem vyspělých evropských zemí. Koneckonců zakládajícím členem European Society for Trauma & Emergency Surgery je právě Česká společnost úrazové chirurgie.

Co se týká posledních pěti let, jednoznačně se potvrdilo, že síť traumacenter zajišťujících nejvyšší stupeň péče je dostatečná a funguje dobře. Ukázalo se však také, že tím, jak narůstají rizikovější volnočasové aktivity a automobilismus, kontinuálně lehce přibývají i počty traumat. A je potřeba říci, že úraz je u nás pořád nejčastější příčinou smrti do 40. roku věku. Traumacentra ale mohou být někdy přetěžována méně závažnými případy a v některých regionech se tak pohybují na hranici své kapacity. Naše odborná společnost tedy už dlouhodobě usiluje o to, aby byla stávající síť doplněna o pracoviště II. typu, která by pomohla daný problém vyřešit.

 

  • V jaké fázi se koncepce traumacenter II. typu nachází?

Nyní vedeme intenzivní jednání s ministerstvem zdravotnictví, která – zdá se – směřují ke zdárnému konci. Chtěli bychom dosáhnout toho, aby síť traumacenter, ať už vyššího, či nižšího stupně, byla rovnoměrně rozprostřena po celé republice. Návrh na novou podobu věstníku týkajícího se vysoce specializované traumatologické péče, kde by byl statut pracovišť II. typu již začleněn, jsme předložili k diskusi. Domníváme se, že tento koncept je pro systém zdravotnictví výhodný z mnoha důvodů. Například by odpadla část primárních nebo sekundárních transportů a řada pacientů by mohla být primárně ošetřena ve svých domovských regionech, kde by byla následně i doléčena a dispenzarizována. Přinášelo by to také možnost častějších návštěv nejbližší rodiny a příbuzných, což by v konečném důsledku znamenalo i lepší psychickou kondici zraněných.

 

  • Jaké by mělo být postavení traumacenter „dvojek“ vůči centrům vyššího stupně?

Podle věstníku ministerstva zdravotnictví vydaného letos v lednu by měla stávající traumacentra zajišťovat komplexní diagnostickou a léčebnou péči o pacienty splňující kritéria pro triáž-pozitivitu a nemocné s těžkými úrazy. To znamená, že by měla především centralizovat péči o polytraumata. V námi předloženém návrhu jsou pak mimo jiné definovány typy poranění, které by mohly být z místa nehody či úrazu primárně transportovány do traumacentra „dvojky“ – s cílem odlehčit nápor na pracoviště vyššího typu. Jedná se například o poranění hrudníku bez závažného krvácení, některé dislokované zlomeniny pánevního kruhu, zlomeniny acetabula, dislokované nitrokloubní zlomeniny a další.

Součástí žádosti o udělení statutu traumacentra II. typu pak musí být smlouva s jasně definovanou spoluprací s mateřským traumacentrem vyššího stupně, ať už jde o způsob komunikace, přebírání či předávání pacientů, propojení systémů PACS a další náležitosti. Počítáme tedy s tím, že ačkoli by „dvojky“ byly autonomní, měly by vždy své příslušné partnerské pracoviště.

 

  • O kolika takových pracovištích se bavíme?

Zhruba o pěti až šesti nových traumacentrech II. typu. Hlavním cílem je doplnění sítě, pokrýt kraje, kde vysoce specializované pracoviště doposud chybí, a dále aglomerace, kde je spád stávajícího traumacentra vyšší než milion obyvatel.

 

  • Ve kterých regionech by měla vzniknout?

Konkrétně se jedná o Vysočinu, Karlovarský a Pardubický kraj – v úvahu proto připadají Nemocnice Jihlava, Nemocnice v Karlových Varech a Pardubická nemocnice. A další „dvojky“ by mohly vzniknout ještě v Úrazové nemocnici v Brně, Městské nemocnici Ostrava a případně v Praze, která pod sebe sdružuje i Středočeský kraj, a to ve Fakultní nemocnici Bulovka.

 

  • Co musí pracoviště splňovat, aby se mohlo stát traumacentrem II. typu?

Návrh je takový, že ve své struktuře kopíruje traumacentra vyššího typu. Rozdíl je třeba v tom, že v případě pracovišť nižšího stupně jsou o něco menší požadavky na nepřetržitou dostupnost některých oborů, například kardiochirurgie nebo neurochirurgie, protože není předpoklad, že by tam pacienti s takovými úrazy měli být primárně ošetřováni.

 

  • Se kterými odbornými společnostmi jste o vymezení kompetencí diskutovali?

Doposud do jednání vstupovala především Společnost urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP, se kterou bylo potřeba dohodnout se na primárním směřování pacientů z místa nehody či úrazu. Aby bylo zachováváno, že ti v nejvyšším riziku se dostanou do traumacentra nejvyšší úrovně, tj. aby byla zachována triáž, přičemž byly definovány i případné indikace k sekundárním převozům. To je prodiskutováno a odsouhlaseno.

V nejbližší době nás čeká debata o minimálních požadavcích na personální kapacity, technické a věcné vybavení traumacenter II. typu, ke kterým se musejí vyjádřit i další obory. To znamená cestou svých odborných společností radiologové, intenzivisté, ortopedi a také zástupci Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR. Předpokládám, že finálního výsledku bychom se mohli dobrat v relativně krátké době.

 

  • Jak se na doplnění sítě vysoce specializovaných pracovišť dívají zdravotní pojišťovny?

Obecně podpora z jejich strany zazněla. Zaprvé je to pro ně výhodné v tom, že by ušetřily část nákladů na primární i sekundární transporty. Zadruhé by měly možnost kontrolovat kvalitu poskytované traumatologické péče v naprosto jasně definovaných pracovištích, přičemž by byla péče zajištěna opravdu na celém území každého regionu. Pojišťovny tedy se záměrem vytvořit traumacentra „dvojky“ souhlas vyjádřily, pokud bude shoda všech dotčených odborných společností.

 

  • Předpokládáte, že by traumacentra II. typu mohla začít oficiálně fungovat ještě letos?

Já v to doufám. Vzhledem k tomu, že pojišťovny i ministerstvo zdravotnictví tento záměr podporují a stavějí se k němu vstřícně, není důvod si myslet, že by to mělo v tuto chvíli ztroskotat právě u nich. A pokud to neztroskotá ani na osobních antipatiích, pak by měl vznik traumacenter II. typu klapnout už letos.

 

  • Měla by mít návaznost i na leteckou záchrannou službu?

Každé zvažované traumacentrum musí mít heliport a potřebné vybavení, aby zde mohla přistávat letecká záchranka. Nicméně podle aktuálně platného věstníku by měly primární letecké transporty směřovat do traumacenter nejvyššího typu a potenciálních „dvojek“ se týkají spíše sekundární převozy. Samozřejmě se vznikem traumacenter II. typu bude definováno, že má letecká záchranná služba možnost některé typy poranění primárně dopravit i sem.

 

  • A jak funguje spolupráce se záchranáři obecně?

Někde je spolupráce se záchrankou výborná, a to i díky pravidelným setkáním, jinde je slabší. Nemůžu ale říci, že by někde vysloveně haprovala. Problém záchranné služby vidím spíše v tom, že pokud pacient splňuje kritéria pro triáž-pozitivitu a je transportován do relativně dalekého traumacentra, může se stát, že ho odtud po vyšetření odešlou zpátky k dořešení do spádu. Takže může docházet ke zbytečným transportům. I proto by se jasně daná struktura traumacenter „dvojek“ a jejich legislativní zakotvenost mohla hodit, aby by bylo možné část úrazů beztrestně ukládat v regionu.

 

  • Jedno z traumacenter nižšího typu by mělo být i ve vaší nemocnici. Jak se na to těšíte?

Těším se, protože o to usilujeme už dlouho a je to pro nás do jisté míry prestižní záležitost. Jsem opravdu přesvědčen, že jde o potřebnou věc – nejen ve vztahu ke Karlovarskému kraji. Na menších pracovištích, jakým je i to naše, je obvykle chirurgie spojena s traumatologií, takže zábavy máme dost, nicméně neočekávám, že by se mělo naše vytížení nějak zásadně navýšit. Objem výkonů, který by měl spadat do traumacenter II. typu, v podstatě zajišťujeme už nyní. Ani neplánujeme nákup mnoha nových přístrojů nebo jiného vybavení. Takže z pracovního hlediska se toho pro nás zase tolik nezmění, ale zároveň bude naše oddělení pevnou součástí sítě specializovaných traumatologických pracovišť s jednoznačně nastavenou komunikací vůči ostatním centrům a s možností regionální koordinace péče.

 

  • Kolik závažných úrazů u vás ročně ošetříte?

Pokud bychom vzali výkony, co by patřily do traumacentra „dvojky“, pak se jedná o zhruba 300 operací ročně. Řešíme převážně zlomeniny velkých kloubů, pánve, některé úrazy hrudníku a další. Čistě teoreticky by k nám takové úrazy podle věstníku vůbec nepatřily, protože by u nás ani neměly skončit. Nicméně i za současného systému má záchranná služba určitou možnost k nám tyto pacienty dovézt – záleží vždy na zvážení zasahující posádky, která rozhoduje, kam bude zraněné směřovat, kde jim bude poskytnuta adekvátní péče, a část z nich je u nás samozřejmě i definitivně ošetřena. Paradoxně se stává, že když někdo z našeho regionu přemýšlí o transportu do Plzně, tak mu s vlídnou tváří sdělí, že u nás je taky traumacentrum – ale to je i proto, že vědí, jakou péči umíme a jsme schopni poskytnout.

 

  • Řešili jste nějaké kuriózní poranění?

Spíše řešíme medicínsky zajímavá témata – například pády z rogala nebo bodná poranění, která zasahují důležité orgány. Takže obdobně jako kolegové prezentují na nejrůznějších kongresech své databáze „krásných snímků“, jak z někoho čouhá zapíchnutý nůž nebo větev, i my máme takový menší soubor.

 

  • Dobrá medicína se dá evidentně dělat i v menší nemocnici.

Určitě. Všem medikům, kteří k nám již standardně docházejí na předstátnicové stáže, říkám, že dobrá medicína se nedělá jen v centrech a ve fakultních nemocnicích. Na druhé straně ani nálepka fakultní automaticky neznamená, že všechny kliniky a oddělení jsou výborné. Studenty nabádám, ať po škole začnou pracovat v oblastní nebo v krajské nemocnici – je to totiž ideální místo na začátek kariéry, protože se tam dostanou ke všemu, dostanou se k tomu brzo a budu vytrénovaní ažaž. A pokud po atestaci zváží, že se chtějí dál věnovat superspecializované péči nebo vědě, pak ať zamíří do fakultní nemocnice. Je jasné, že vždy bude část péče, která je natolik specifická, že nemá smysl ji poskytovat na „kraji“ dvakrát za rok. Opravdu dobré krajské pracoviště je si toho vědomo. Jeho úkolem je vytipovat vhodné pacienty a odeslat je na správné místo, kde mají potřebnou erudici a kde jim pomohou.

 

  • Jaký je vůbec zájem o traumatologii mezi mladými lékaři?

Naše zkušenosti ukazují, že absolventi se zajímají hlavně o operování kostí. Jak už jsem naznačil, traumatologie má ale podstatně širší záběr a řeší i závažná dutinová poranění, úrazy páteře, logistiku a péči o polytraumata a další. V současné chvíli je úrazová chirurgie bohužel oborem nástavbovým, takže je nejprve potřeba získat atestaci z chirurgie. Část traumacenter se proto potýká s nedostatkem traumatologů, protože cesta k plnému vzdělání je relativně dlouhá. Naše odborná společnost má aktuálně asi 270 aktivně působících členů a její snahou je dopracovat se k tomu, aby byla úrazová chirurgie opět základním oborem.

 

  • Doposud jsme se bavili o centrech pro dospělé. Jaká je situace v případě dětské traumatologické péče?

Síť traumacenter pro děti, kterou tvoří osm pracovišť, je nyní dostatečná – i s přihlédnutím k faktu, že část adolescentních pacientů posléze směřuje do center pro dospělé. Dětští traumatologové aktuálně pracují na podobě funkčního kursu, který by trval zhruba rok a jenž by pomohl dovzdělat se v dané specializaci například dětským chirurgům, úrazovým chirurgům či traumatologům pro dospělé. Naše odborná společnost to vnímá jako potřebnou věc a určitě ji podpoří, protože by asi úplně nemělo smysl zavádět celý nástavbový obor dětské traumatologie.

 

Podle MUDr. Märze by traumacentra II. typu mohla vzniknout v jihlavské, karlovarské a pardubické nemocnici a dále v Úrazové nemocnici v Brně, Městské nemocnici Ostrava a případně v pražské Fakultní nemocnici Bulovka

 

Centra vysoce specializované traumatologické péče pro dospělé

 

Hl. m. Praha a Středočeský kraj

* Fakultní nemocnice v Motole

* Fakultní nemocnice Královské Vinohrady

* Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha

Plzeňský a Karlovarský kraj

* Fakultní nemocnice Plzeň

Jihočeský kraj

* Nemocnice České Budějovice, a. s.

Ústecký kraj

* Krajská zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.

Liberecký kraj

* Krajská nemocnice Liberec, a. s.

Královéhradecký kraj

* Fakultní nemocnice Hradec Králové

Moravskoslezský kraj

* Fakultní nemocnice Ostrava

Olomoucký kraj

* Fakultní nemocnice Olomouc

Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina

* Fakultní nemocnice Brno

Zlínský kraj

* Krajská nemocnice T. Bati, a. s.

Zdroj: www.csuch.cz

 

Vybrané typy těžkých úrazů ošetřované v traumacentrech pro dospělé

* Polytrauma

* Kraniocerebrální poranění s přetrvávající poruchou vědomí a závažnou neurologickou symptomatologií

* Závažné maxilofaciální poranění, především s postižením očnice, obturací horních cest dýchacích a poruchou skusu

* Poranění krčních cév, průdušnice a brachiálního plexu

* Sériová zlomenina žeber s nestabilitou hrudní stěny, závažné krvácení do hrudníku a mediastina, velkých bronchů

* Závažná poranění nitrobřišních a retroperitoneálních orgánů, zejména dilacerace jater

* Dislokované zlomeniny pánevního kruhu

* Sdružené poranění s dislokovanou zlomeninou acetabula

* Sdružené poranění se závažnými nitrokloubními zlomeninami postihující velké klouby

* Zlomeniny dlouhých kostí sdružené s cévním a nervovým poraněním

* Rozsáhlé devastace měkkých tkání a končetinová amputační poranění vyžadující kooperaci traumatologa a mikrochirurga

* Závažná poranění obratlů, poranění míchy

* Střelná, bodná a střepinová poranění spojená s ohrožením vitálních funkcí

Zdroj: Věstník MZ ČR 1/2021

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Motivace pro praktiky

29. 11. 2021

Posílení a rozšíření kompetencí praktických lékařů je spojeno s motivací poskytovat pacientům tu nejlepší péči. Padla proto některá preskripční…