Budeme spolu navěky šťastni. Nebo ne?

Pojem kvalita romantického vztahu označuje osobní prožívání takového vztahu jako spíše dobrého nebo spíše nedobrého. Co všechno ovlivňuje intimní vztah dospělých lidí a jeho vývoj v čase? Proč se někteří lidé cítí ve vztahu šťastně a pak se jejich hodnocení vztahu v průběhu doby mění? Dokážete předpovědět, jaký bude váš vztah? Jak se bude v dalších letech vyvíjet?

Někdy je věc problematická, což se dozvíte od dvou dam, které si vyprávěly o té třetí: „Slyšelas, že se její manžel vždy rozpláče, jakmile mu řekne, že spolu budou šťastni do smrti?“ Druhá dáma: „Když se na ni kouknu, řekla bych, že brečí právě z toho důvodu.“

Při studiu otázky, na čem všem záleží kvalita a vývoj romantického vztahu, našel výzkum trvající desítky let ohromný počet příčin, vlivů a stavů, které chápe jako proměnné veličiny. Roztřídil je do dvou skupin.

První skupina jsou proměnné veličiny týkající se jedinců, například věkový rozdíl, struktura osobnosti, která má v pěti hlavních skupinách třicet fazet, každou od nuly do sta. Zkuste spočítat všechny kombinace. A také styl vazby v raném dětství, ten může být bezpečný neboli jistý, úzkostný, vyhýbavý a dezorientovaný, a přenáší se do dospělosti, v níž bývá úzkostný, vyhýbavý a u části šťastlivců bezpečný. Kromě nich má vliv stupeň vzdělání od základního po vědeckou hodnost. Rozličná míra empatie a agrese. Různá výše příjmu. Celé spektrum inteligence. Politická orientace konzervativní nebo liberální. Rasa a etnicita. Religiozita od ateistů přes církve velké, střední a malé až k sektám. A sebeúcta od zbytečně nízké po příliš vysokou.

Druhou skupinou jsou proměnné veličiny týkající se vztahu, například hodnocení partnerů, konflikty a jejich zvládání. Společné, vlastní nebo partnerovy děti. V rodině vysoce tolerantních muzikantů, kteří si přivedli děti z minulých vztahů, v průběhu velkého tartasu zaznělo k manželovi: „Tvoje děti a moje děti se rvou s našimi dětmi. Udělej s tím něco.“

Následuje oddanost vůči partnerovi a kvalita sexuálního života. Míra vzájemné podpory a spolupráce. Ochota obětovat se pro druhého. Délka trvání vztahu. Míra, ve které jsou lidé schopni a ochotni do vztahu investovat. Násilí vůči intimnímu partnerovi…

Obě skupiny proměnných společně tvoří nějakou kvalitu vztahu. Počet možných kombinací, nadto proměnlivých v čase, je těžko představitelný. Kvalita vztahu se promítá do tělesného a duševního zdraví členů dvojice, výkonu v zaměstnání, kvality života jejich dětí, ale i do úmrtnosti, neboť nedobrý vztah může vysoce stresovat.

Je možné ze zjištěných veličin něco vyvodit a chovat se podle toho? Například jak nebýt paní Bovaryová, mladý Werther, Ofélie, lady Macbeth Mcenského újezdu, Julien Sorel, Abélard, Iásón, Heloise, Médeia, Julie Kapuletová a jistý Romeo z rodu Monteků, vzpomenu‑li na klasiky?

Studie, o které budu vyprávět, si položila dvě otázky:

• Jak velký rozptyl proměnných veličin lze předpovědět?
• Které proměnné veličiny předpovídají kvalitu vztahu nejlépe?

Studie je obrovská. Sloučila práci 86 vědců. Zpracovala 43 dlouhodobých projektů podložených 39 granty z univerzit mnoha států světa a vyšetřila 11 196 dvojic. Dvojice byly testovány průměrně ve čtyřech časových odstupech v rozmezí od dvou do 48 měsíců. Výsledků byl těžko zvládnutelný počet. K analýze byla proto užita umělá inteligence, která takovou pyramidu informací zpracuje lépe než lidé. Zjistila, že:

• individuální proměnné veličiny nejlépe předpovídající kvalitu vztahu jsou vnímaná oddanost druhých členů dvojice, intimita, hodnocení, láska, vášeň, sexuální uspokojení vlastní, vnímané sexuální uspokojení druhých členů dvojice, konflikty, vnímaná schopnost druhého člena dvojice odpovídat na mé podněty, důvěra, investování do druhého člena dvojice, ochota směňovat, styl dospělé vazby plynoucí ze stylu vazby k matce nebo člověku, jenž ji nahrazoval v raném dětství, délka, po kterou vztah trvá, četnost pohlavního styku, empatie, děti, násilí vůči intimnímu partnerovi;
• proměnné veličiny plynoucí z rozdílů mezi jedinci, které nejlépe předpovídaly kvalitu vztahu, jsou pocit uspokojení ze života, deprese, úzkostný a vyhýbavý styl vazby dospělých lidí, věk, úzkost, sebeúcta, religiozita a církevní příslušnost, míra stresu, z rozměrů osobnosti pak přívětivost, svědomitost, záporná emocionalita, otevřenost, extraverze, dále výše příjmu, užívání alkoholu, vztah rodičů, politická orientace, vzdělání, agresivita, zaměstnanost, gender, rasa a etnicita.

Ve vztahu dvojice rozlišila studie první osobu, nazvala ji actor, a druhou osobu, kterou označila pojmem partner. Měření totiž rozlišovalo předpověď spokojenosti plynoucí z toho, co jedinec uvádí sám o sobě, to byl actor, a předpověď jejich spokojenosti z toho, co o vztahu uvádí druhý člen dvojice, což byl partner.

Proměnné, které uváděl actor, předpovídaly základní míru uspokojení třikrát lépe než proměnné, které uváděl partner (45 % vs. 15 %). Ještě horší je, že proměnné postihující osobní vnímání a prožívání vztahu do 45 procent rozptylu na začátku testovaného období dosáhly na jeho konci pouhých 18 procent, takže 82 procent nepostihly. Všechna další statistická kouzla, a že jich bylo, výsledek nevylepšila.

Obrovská práce a nasazení umělé inteligence zjistily, že můžete poctivě vyplnit neuvěřitelnou hromadu dotazníků a pravdivě odpovědět na všechny otázky, jichž je jako stébel v kupce sena, nicméně kvalitu vztahu nejlépe, nicméně s pravděpodobností méně než 50 procent, odhadne to, jak jej vnímáte a prožíváte vy sami.

Problém je, že i tohle může být nebetyčná kupa sebeklamů. Což je ještě větší bída, na kterou se přichází pozdě, důsledky jsou katastrofální, pokud se v sebeklamech raději vědomě neudržujeme sami, což není nic vzácného. Skutečnost může být víc než hořká, prozření bývá velmi bolestné, cítíme to, tak raději ne: „Lži mi, lži mi, je to tak sladké…“

Výsledky studie platí jen pro průmyslově rozvinutý svět. Vyšetřovaní lidé pocházeli z USA, Kanady, Švýcarska, Nového Zélandu, Nizozemska a Izraele. Jak to vypadá v jiných kulturních okruzích, známo zatím není. Nicméně…

Před třiceti lety jsem ověřoval hypotézu, která tvrdila, že po devadesátém roce věku Alzheimerova nemoc nepřibývá. Protože tito lidé bývají poměrně zdraví, je zdravotnická dokumentace tenká, také sotva jedna stránka. K lékaři tito lidé často vůbec nechodili. Povídal jsem si proto s pozůstalými, abych si doplnil, kdo tito lidé byli, jací byli jejich rodiče, odkud přišli, jak žili a stonali. Pozůstalí byli ochotní a hrdí na to, že mají předka, jenž se dožil ve zdraví tak vysokého věku, a vyprávěli. Někdy byly vztahy v rodinách tak složité, že jsem si je musel kreslit jako síť.

V některých rodinách vystupoval předek, který je ovlivnil na tři generace dopředu, byla to častěji vysoce autoritativní žena než muž. Alzheimerova nemoc skutečně po devadesátce sice v nějaké podobě postihuje až polovinu této populace, ale už moc nepřibývá. Významnější než tohle zjištění byly ústní dějiny českých rodin za posledních sto let. Vysoký podíl lidí, o nichž je řeč, se narodil mimo Prahu, do města přišli později. Z toho, co mi pozůstalí vyprávěli, mám dojem, že nejdůležitější veličinou určující kvalitu vztahu je kromě velmi vlivného a neznámého genetického pozadí styl vazby k matce v raném dětství a styl vazby dospělých. Jestliže je styl vazby u obou členů dvojice bezpečný, bývá vztah vysoce odolný. A kromě toho nepředpověditelný soubor náhod a nehod, které ukážou, co v kom je. Můj vzorek je však malý, asi stovka rodin, takže se mohu mýlit.

Zdroj: MT