Byl profesor Alois Alzheimer plagiátor?

Oskar Fischer napsal na jedenácti stránkách Monatschrift der Psychiatrie und Neurologie (1907) o "pravidelně nalézaných" histologických změnách kůry mozkové u senilní demence.

Popisuje plaky a vřeténka a další změny charakteristické pro Alzheimerovu nemoc. Srovnal nálezy na mozcích dvanácti ze šestnácti nemocných trpících senilní demencí s nálezy u desíti zemřelých, kteří demencí netrpěli. Alzheimer ve stejném roce publikuje dvoustránkový přepis své přednášky o histologickém nálezu na mozku jediné pacientky, Augusty D.

Když jsem se učil psychiatrii, patřila Alzheimerova nemoc k presenilním demencím. Bylo to vzácné onemocnění počínající mezi čtyřicátým a šedesátým rokem věku. Nemoc vedla rychle k demenci projevující se vedle rychlé devastace paměti fatickými poruchami. Nemocní umírali do dvou až čtyř let ve vegetativním stavu zbaveni hlavních atributů lidské psychiky. Abych obstál při rigorózu a pak při atestaci z psychiatrie, musel jsem vědět, že na rozdíl od Pickovy nemoci postihuje atrofie stejnoměrně celou kůru mozkovou.

Senilní demence byla naproti tomu častá. Začínala později a měla mít pomalejší průběh než "presenilní" Alzheimerova nemoc. Nebývalo snadné odlišit ji od arteriosklerotické demence, pro jejíž průběh byly typické opakované cévní mozkové příhody (ne vždycky právě "malé"), které zhoršují stav nemocného náhle, ve skocích a dočasně se mohou i po takové příhodě lepšit. Trochu jsem zazlíval doc. Josefu Prokůpkovi, svému šéfovi na psychiatrické katedře tehdejšího Ústavu pro doškolování lékařů, že na diferenciální diagnostice mezi arteriosklerotickou a senilní demencí tak "rajtuje", když se v podstatě proti nim nedá nic dělat bez ohledu na to, co je příčinou demence.

Dnes pokládáme "presenilní" Alzheimerovu demenci za jednu z forem toho, čemu jsme říkali senilní demence. Je zde také shoda na tom, že také u Alzheimerovy nemoci lze najít skoro vždy změny na cévách, zvláště vlásečnicích zásobujících kůru mozkovou, a amyloid s plakami a vřeténky u demencí, které bychom podle průběhu označili za arteriosklerotické.

Téměř ke všem důležitým objevům významných článků patogeneze duševních poruch přispěla klinická psychofarmakologie. I zde se vyšlo ze zkušenosti, že skopolamin, užívaný jako antiemetikum a lék proti mořské nemoci, může vést k poruchám paměti a deliriu, když se podá ve vyšších dávkách. Když se ukázalo, že tyto účinky jsou způsobeny jeho anticholinergním působením, byla nasnadě hypotéza, že posílení acetylcholinergní neurotransmise bude mít příznivý vliv na paměť.

Samotný acetylcholin se rychle rozkládá a podán ve vyšší dávce intravenózně, vede ke kratičkému prožitku hrůzné úzkosti následované bezvědomím a epileptickým paroxysmem. V předpsychofarmakologické éře psychiatrické terapie, někdy označované jako "seismická", využil Fiamberti tohoto účinku k léčbě melancholie a schizofrenie. Mírnějšího a prodlouženého cholinergního účinku se dá dosáhnout inhibicí acetylcholinesterázy, která odbourává acetylcholin.

Toho lze krátkodobě docílit fysostigminem a dlouhodobě kognitivy, která zpomalují progresi Alzheimerovy nemoci. Kromě inhibitorů acetylcholinesterázy k nim patří jen memantin, který reguluje neurotransmisi glutamátu.

Rozsáhlý výzkum navazující na poznatky o cestách, které vedou při Alzheimerově nemoci k tvorbě amyloidu, jehož množství roste a utlačuje nakonec funkční struktury mozku, a na pokusy o očkování proti jeho tvorbě vypadal zprvu nadějně, ale jeho výsledky zatím v praxi zklamávají. Jako off-label terapie se dosahuje často dramatických krátkodobých zlepšení intrathekálním podáváním etanerceptu, jenž inhibuje tumor nekrotizující faktor (TNF) alfa, který je u nás registrován jako imunospresivum pro léčbu těžké progredující artritidy, zvláště psoriatické. Ukazuje to na roli imunity a zánětu v patogenezi Alzheimerovy nemoci.

Nejen týdeník Time, nýbrž i recentní přehledy v prestižních vědeckých časopisech se shodují na tom, že v boji proti Alzheimerově nemoci je dnes především důležitá prevence. Ta vychází z výsledků výzkumu, který ukazuje, že těžších forem demence se vzdělaní a do vyššího věku aktivní lidé dožívají později než lidé méně vzdělaní a důchodci, kteří se věnují jen "zaslouženému odpočinku".

Vzdělaní mají víc vědomostí. Když jich začne ubývat, trvá to déle než u těch, jimž ubývají z menšího množství. Zbývá jich po dvou až třech letech průběhu nemoci víc, než když ke stejnému úbytku dochází tam, kde ani na počátku jich nebylo mnoho. K ožebračení žebráka dochází dříve než u bohatého. Snažím se také o zdravotní výchovu, která má vést ke snížení rizika metabolického syndromu v české populaci.

Toto úsilí však zatím nevede k výrazným změnám v životním stylu našich lidí. Mám, bohužel, životní zkušenost, že administrativní opatření, která ve svých důsledcích motivují lidi finančně, jsou účinnější. Budou-li lidé odcházet do důchodu později, donutí je to používat aktivně svých mozků déle a k rozvoji Alzheimerovy nemoci nebude přispívat atrofie ex inactivitate. Siru Nicholasi Wintonovi, který v roce 1939 odvezl vlakem z Československa do Anglie 669 židovských dětí a zachránil je před Osvětimí, je sto jedna let. Na otázku, jak se drží dodnes v dobré formě, odpověděl:"Nikdy nepřestávejte dělat, co děláte."

Medicína pomohla prodloužit život jedince ve srovnání se stavem před sto padesáti lety téměř na dvojnásobek. Jde o to, aby tento prodloužený život nebyl živořením. K tomu může přispět vyšší vzdělání. Stát by měl investovat do vědy, školství, lékařské péče a svými zákony finančně motivovat občany k aktivitě a zdravému životnímu stylu.

Lékaři a učitelé mají v naší společnosti vysokou autoritu, nesmějí však moc křičet, že jsou špatně placeni. Valnou část této autority ztrácejí, když se chovají jako všichni, pro které jsou peníze vždy až na prvním místě. Pokud jde o Alzheimerovu nemoc, jsou to právě lékaři a učitelé, kteří mohou přispět k prevenci rychlého, katastrofálního průběhu.

Alois Alzheimer pochopitelně od Oskara Fischera neopisoval. Že se ta nemoc jmenuje po něm, na tom má zásluhu jeho nadřízený, přednosta kliniky v Mnichově, Emil Kraepelin. Oskar Fischer zřejmě ani o ocenění své práce bojovat nechtěl. Byl tísněn svým židovstvím v době nástupu nacismu a nemohl očekávat velkou pomoc od Čechů, kteří bojovali o český štít pražské univerzity. Ostatně. Alzheimerova nemoc zní lépe než Fischerova nemoc.

Ptáte-li se "Je to Alzheimer?", je to srozumitelnější než otázka "Je to Fischer?". Lidé by nevěděli, máte-li na mysli lyže, nebo bývalého ministerského předsedu.

Svět není spravedlivý. Amerika se jmenuje Amerika, a ne Kolumbie.

Zdroj: Medical Tribune