Čarodějnice čínské, prosperující

Odpovídají za onemocnění a umírání lidí i dobytka, za zničenou úrodu, za smrt. Někde se lidé mohli vykoupit nebo užít ochranný lék.

Starý zákon je přísný: „Čarodějnici nedáš živu býti.“ (Ex 22:18)

Čarodějnicemi byly obvykle starší ženy, nicméně označení mohlo se všemi důsledky potkat kohokoli. V Evropě zejména po roce 1484, v němž papež Inocenc VIII. vydal bulu Summis desiderantes affectibus (V našem toužebném přání). Byla to první bula vydaná tiskem. O dva roky později následovalo Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera. Bula s knihou pomohly spustit takový hon na čarodějnice, že důsledky zděsily papeže a řadu církevních hodnostářů, což nebylo moc platné. V Evropě a USA štvanice trvala víc než dvě století, v Africe trvá dodnes, v Melanésii a Papui Nové Guineji ožila.

Zajímavé jsou soudobé čarodějnice čínské. Docela dobře prosperují, protože si pomáhají. Přišlo se na ně v průběhu výzkumu lidských kooperativních sítí ve venkovské populaci jihozápadní Číny v r. 2012. Vědci zjistili, že se některým lidem říká v anglickém přepisu zhu, zhubo (česky to zní podobně jako žu). Ocejchované domácnosti znali ve vesnicích všichni. Cejch se dědil. Pojem zhu označuje čarodějnictví nebo podání jedu. Odkud se označení vzalo, lidé včetně cejchovaných nevěděli.

Etnografové prozkoumali asi 800 domácností v několika vesnicích v S'‑čchuanu. Demografická data určila příbuzenské vztahy. V této populaci totiž otcové často s dětmi nežijí, jsou v jiné domácnosti. Součástí výzkumu byla jednoduchá ekonomická hra. Jedinci z některých domácností dostali od vědců peníze s tím, aby je darovali až třem lidem v jiných místních domácnostech. V průběhu setby a sklizně se zjišťovalo, kdo komu pomáhá na poli. To umožnilo určit vztahy mezi domácnostmi: biologické příbuzenství, zda má někdo v domácnosti sexuálního partnera v jiné domácnosti, kdo obdaruje příslušníka jiné domácnosti a kdo komu pomáhá na poli. Následná otázka byla, která domácnost je ve vesnici známa coby zhu. Bylo to celkem 13,7 procenta domácností.

Jednoduché měřítko spolupráce ve vesnici byla nabídka 10 juanů (cca 33 Kč) každému vesničanovi s tím, že si je mohou rozdělit mezi sebe a anonymního jedince ve stejné vesnici.

Všechna měřítka sociálního propojení ukázala, že ocejchované domácnosti jsou poněkud (nikoli však úplně) vyloučené. Ocejchované domácnosti totiž tvořily malé sítě, které měly nejvýše deset členů, nebo tvořily dvojice. Nebyly nutně ve vzájemném sousedství. Jestliže jim někdo pomáhal nebo něco daroval, šlo většinou o lidi z jiných čarodějnických domácností. Ještě výraznější byla tato situace v reprodukčním chování. Jen velmi málo lidí z těchto domácností mělo děti s lidmi z domácností, které čarodějnické nebyly, totéž platilo o sexuálních vztazích, jejichž výsledkem děti nebyly.

Jinak řečeno: čarodějnické domácnosti se v populaci udržely proto, že si vzájemně pomáhaly. Zajímavé je, že nebyly chudé, naopak, byly poněkud bohatší, než byl vesnický průměr.

Příslušníci čarodějnických i nečarodějnických domácností rodnou vesnici opouštěli vzácně. Doma zůstávalo 82,6 procenta lidí z čarodějnických a 82,3 procenta z nečarodějnických domácností. Téměř všechny ženské hlavy čarodějnických domácností měly děti, bez ohledu na to, že vládní nařízení z 80. let omezilo fertilitu na tři porody na jednu ženu. Reprodukční úspěch žen z čarodějnických domácnosti byl nižší než průměr. Reprodukční úspěch mužů z těchto domácností byl stejný jako z domácností neocejchovaných.

Cejchování postihuje ženy často až v dospělosti. Střední index genealogické příbuznosti je přibližně 1,3× vyšší v ocejchovaných než v neocejchovaných rodokmenech. Vzájemně kooperující skupiny nebo subpopulace tedy mohou vzniknout díky třídění na základě zcela arbitrárního kulturního označení.

Míra spolupráce v usedlých skupinách, v nichž je vzájemné spříznění vysoké a četnost přechodu žen do jiných oblastí nízká, je rovněž nízká. Soutěž mezi domácnostmi tedy může být vysoká. Z toho důvodu se častěji objevují pokusy poškodit reputaci konkurující domácnosti cejchem.

Ve zkoumané čínské oblasti byly cejchovány častěji rodiny poněkud bohatší a vedené ženami, což naznačuje žárlivost a zlomyslnost cílenou zvláště na ženy. Čarodějnická pověst také může chránit skupinu před průnikem lidí z jiných oblastí.

Někteří vesničané se ocejchovaných báli a nenavštěvovali je. Jiní říkali, že tomu nevěří. Riskují, že se stanou také předmětem ostrakizace, takže lidé, kteří cejchované netrestají, se mohou stát objektem trestání sami. To může vysvětlovat, proč hluboce zakořeněné kulturně podmíněné předsudky mohou žít tak vytrvale a odolávat modernizačnímu tlaku.

Co je důvodem stigmatizace domácností zhu, není jasné. Předpokládá se, že je důsledkem nějakého druhu soutěže. Podobná studie z Afriky ukazuje, že vzájemná důvěra lidí ve společnosti s hlubokou víru v čarodějnictví je nízká.

Víra v čarodějnictví spolupráci mezi domácnostmi podlamuje, nepodporuje ji. Přes veškerou snahu o modernizaci víra v čáry v Africe přetrvává. Víra v čarodějnictví žije a daří se jí dobře. Nejde jen o Čínu.

Gerald B. Gardner (1884–1964), zakladatel novopohanského hnutí Wicca, popsal, jak se 31. 7. 1940 shromáždily na doverském útesu čarodějnice a zaříkávaly Hitlera, jehož armáda se chystala k invazi: „Moře nepřekročíš.“ Poskakovaly tam nahaté a k tomu pěly skoro celou noc. Jedna nastydla, dostala zápal plic a umřela. Čarování může být riskantní.

Nečekané volební vítězství Donalda Trumpa ve volbách r. 2016 podnítilo mohutnou magickou a čarodějnickou aktivitu amerických čarodějnic, moderních pohanů, lidí praktikujících neošamanismus, ale i haitské vúdú a santeríu, směs katolicismu a kultu západoafrických Jorubů, která vznikla na Kubě mezi 16.–19. stoletím, jakož i provozovatelů magie. Vzájemné spojení jim umožňoval Facebook a Twitter. Čarodějnická aktivita bylo výrazem odporu vůči prezidentu Trumpovi a jeho administrativě.

V současné subsaharské Africe se k čarodějnictví přiznávají děti, v Ghaně a Nigérii na stadiónech plných diváků, že svými kouzly způsobily nehody, onemocnění a úmrtí. Chování dětí se považuje za projev chronického stresu z nepředstavitelné bídy v kultuře, která víru v čarodějnictví neopustila. Příkladem je studie ze Sierry Leone. Přibližně 84 procent zdejších dětí je deprivovaných nejméně v jednom směru: bydlení, škola, voda, základní sanitární opatření, výživa, zdraví, přestože válka skončila r. 2002.

V Melanésii se šíří pentekostalismus, podoba evangelikálního protestantismu. Výsledkem interakce s místní kulturou je dehumanizující a brutální zacházení s lidmi obviněnými z čarodějnictví.

V otřesně působící obrazové publikaci Crying Meri z r. 2012 o násilí páchaném na ženách je fotografie nahé ženy se zavázanýma očima obviněné z čarodějnictví v Papui Nové Guineji. Na pravém boku má hluboké poranění mačetou. Byla zbita a pálena žhavým železem, dav ji přivázal ke stromům. Měla být upálena, zachránila ji skupina katolíků. Uprchla a skryla se. Soudně stíhán nebyl nikdo. Zdejší pachatelé se nejbrutálnějším násilím na ženách a dětech chlubí.

Zdroj: MT