COVID-19 přinesl třikrát více depresí a myšlenek na sebevraždu
Epidemie nemoci COVID-19 výrazně zasahuje i do péče o duševně nemocné pacienty. Psychiatři sice mohou lidem pomáhat i na dálku, v některých situacích je ale osobní kontakt nenahraditelný, uvedl předseda České psychiatrické společnosti Pavel Mohr. Upozornil také, že nejistota a obavy spojené s epidemií nemoci COVID-19 způsobily zvýšený výskyt duševních nemocí v Česku. Potvrdila to studie Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ) z letošního jara, podle níž se během března a dubna ztrojnásobil počet depresí a lidé také častěji pomýšleli na sebevraždu. Stejné šetření chce NÚDZ zopakovat i nyní. Profesor Mohr je přesvědčený, že potřeba krizové psychiatrické a psychologické péče bude s rostoucí závažností epidemické situace stoupat.
Jak se do péče o duševně nemocné pacienty promítla epidemie COVID-19?
Rozdělil bych to na dvě fáze, protože situace byla jiná na jaře a nyní. Na jaře došlo k výraznému omezení péče zejména v denních stacionářích. Pocítili jsme to hodně, pacienti nemohli nikam docházet. Teď na podzim k tomu, naštěstí, zatím ještě nedošlo. Samozřejmě ale je potřeba dodržovat všechna protiepidemická a hygienická opatření tak, aby se zamezilo šíření viru mezi pacienty, mezi personálem.
Na jaře byly sice zavřené stacionáře, ale Centra duševního zdraví vlastně fungovala. Fungovaly zejména ambulantní a terénní služby. Psychiatrickým ambulancím na jaře velmi pomohlo zavedení distanční péče, která umožňovala akutní intervence a pravidelné kontroly na dálku, přes telefon přes Skype, Facetime a další aplikace, to se povedlo.
Bohužel, distanční péči v tomto rozsahu pojišťovny umožnily jen do konce června. Teď sice pojišťovny zavádějí nové kódy distanční péče, ale v mnohem menší míře. Jsou omezené, a ne vždy úplně pokryjí potřeby psychiatrických pacientů. Například u VZP ten kód je vázán pouze na pacienty, kteří se nemohou dostavit ke kontrole, protože jsou v karanténě, nebo protože mají příznaky infekčního onemocnění, nově i z jiných objektivních důvodů. Ovšem tyto kódy nejsou použitelné pro psychoterapii, která hraje významnou roli. Navíc celá řada psychiatrických pacientů se zkrátka bojí návštěvy, omezují kontakty, které považují za zbytné. Hrozí tu riziko, že mezitím může dojít ke zhoršení psychického stavu. Toto je něco, co jako Psychiatrická společnost rozporujeme a vznášíme námitky k těmto kódům, s tím, že bychom tuto péči chtěli znovu rozšířit tak, abychom byli připraveni na nárůst potřeb. Protože cítíme, že potřeby krizové psychiatrické a psychologické péče budou spíš stoupat.
U péče o psychicky nemocné pacienty máme do jisté míry výhodu v tom, že není potřeba fyzický kontakt, nemusíme se pacienta dotýkat, vyšetřit ho somaticky. Celou řadu problémů můžeme vyřešit, když pacienta vidíme přes obrazovku, nebo když spolu mluvíme po telefonu. Prostřednictvím telemedicíny tak můžeme poskytnout péči, která je téměř adekvátní osobní návštěvě, byť to není zcela rovnocenné. Osvědčily se také elektronické recepty, takže není problém posílat pacientům recept v případě, že ho potřebují. Ale jsou případy, kdy ta osobní návštěva je zcela nezbytná.
Ovlivnila epidemie i výskyt duševních onemocnění? Má k tomu Národní ústav pro duševní zdraví nějaká data?
V NÚDZ jsme v březnu a dubnu, kdy byla na vrcholu pandemie a karanténní opatření, provedli reprezentativní průzkum – obdobný proběhl také v roce 2017. Na vzorku více než 3000 respondentů, kteří byli stratifikování podle pohlaví, věku a místa bydliště, se povedlo doložit, že v té době došlo k nárůstu duševních nemocí jako takových. Ten počet stoupl z asi zhruba dvaceti procent v roce 2017 na třicet procent v roce 2020. Nejvíce narostl počet depresí, asi třikrát, úzkostných poruch asi na dvojnásobek. Významně se taky zvýšilo nárazové jednorázové pití alkoholu – byl tam významný nárůst „drinků“, které pacienti vypijí během jedno sezení.
Také se na trojnásobek zvýšil počet lidí, kteří měli sebevražedné myšlenky. V tom výsledku samozřejmě nebyli lidé, kteří spáchali sebevraždu, ale ti, u kterých se zvýšila pravděpodobnost k sebevraždě jako takové. Také jsme v té studii viděli, že přítomnost duševního onemocnění a sebevražedných tendencí byla velmi významně spojená s obavami o zdraví a o ekonomickou budoucnost.
Ta data jsme nedávno publikovali v zahraničním odborném časopise, a protože jsou nesmírně cenná, tak bychom teď chtěli tu studii zopakovat. Doplňujeme tam nějaké otázky, chceme se podívat, jak se to vyvíjí v čase, jestli tam jsou nějaké změny a kterých konkrétních cílových skupin se to týká.
Ukázala tato studie i to, jestli se zhoršil stav duševně nemocných lidí, například jestli se ve vyšší míře objevovaly závažnější formy depresí?
Používali jsme standardní diagnostický dotazník, kdy algoritmem docházíte k diagnóze na základě přítomnosti příznaků. Ale tento algoritmus nezachycuje míru závažnosti. Tu můžeme nepřímo odhadovat na základě jiných příznaků – například suicidálních myšlenek, kterých bylo zhruba dvanáct procent, v roce 2017 to byla čtyři procenta. Deprese stouply ze čtyř procent v roce 2017 na 12 procent, to byl trojnásobek, úzkostné poruchy ze sedmi na přibližně 14 procent. Co se týká škály mírné deprese - závažné deprese, tu v této studii nepostihujeme.
Pokud bychom odhlédli od této konkrétní studie, roste výskyt závažných depresivních onemocnění v populaci?
Pokud odhlédneme od epidemické situace, tak obecně vidíme, že těch velkých duševních poruch jako je schizofrenie, bipolární porucha, těžká deprese, je v populaci zhruba pořád stejně. Důvodem je to, že tato onemocnění jsou podmíněna biologicky. Nicméně, některé trendy tady jsou. Stoupá počet úzkostných poruch, stoupá také počet depresí, kde jsou zahrnuty i ty mírnější, nebo středně závažné, které můžeme dávat do souvislosti s nějakými zevními faktory - stresory, které působí na člověka, který má nějakou predispozici. Také pokud dojde ke kumulaci stresových faktorů, tak se to může projevit jako depresivní onemocnění.
Jak tento nárůst vysvětlit?
Vysvětlení je několik. To nejjednodušší, zkratkovité, by bylo, že na nás stoupá tlak z okolí, společnosti, ze zaměstnání, ve vztazích, že okolní svět na nás vyvíjí takový tlak, který se může projevit depresivním onemocněním. Druhé je takové, že možná je lepší diagnostika, možná, že lidé už se třeba tolik neobávají chodit k psychiatrovi nebo k psychologovi, že je větší povědomí ve společnosti o duševních onemocněních obecně. Také se podařilo edukovat praktické lékaře a lékaře jiných odborností, kteří jsou schopni rozpoznat a diagnostikovat depresi. Pokud je to mírná nebo středně závažná, tak ji začnou léčit sami, nebo pacienta odešlou ke kolegovi psychiatrovi.
Český systém psychiatrické péče by měl projít zásadní reformou, zohledňuje tato reforma i to, aby praktičtí lékaři věnovali větší pozornost duševnímu zdraví pacientů například při pravidelných preventivních prohlídkách?
Jedna z tezí té reformy je edukovat odborníky jiných specializací, ať už v rámci destigmatizace, tak také v rámci včasné diagnostiky. To vychází ze zkušeností ze zahraničí. Například Maďarsko dlouhodobě patřilo mezi země s největší sebevražedností. Počet sebevražedných pokusů a dokonaných sebevražedných pokusů se tam podařilo zredukovat zavedením programu diagnostiky depresivního onemocnění, které je jedním z těch rizikových faktorů při sebevražedných tendencích. Tímto programem se podařilo edukovat praktické lékaře, aby byli připravení tato rizika zachytit.
Další věc se týká vzdělávání – je třeba se zaměřit na studenty lékařských fakult, protože jeden z těch problémů, se kterým se potýkáme a budeme se potýkat v rámci reformy, je zvýšená potřeba odborníků na duševní zdraví. Zatím psychiatrie nepatří mezi nejatraktivnější obory, těch zájemců je příliš málo. Naším cílem je, abychom zvýšili zájem mezi studenty lékařských fakult a oni si zvolili pro svou další specializaci třeba psychiatrii.
Zdroj: MT