Dcera Sargona Velikého

Bohyně pečovala o nejhlubší lidství, to jest o sex, válku, politickou moc a jako přívažek měla spravedlnost.

Enheduana žila v přibližném rozmezí let 2300–2225 př. n. l. Její jméno je složenina: En znamená Nejvyšší kněžka, nesmírně čestný a významný titul, Hedu je ornament, Ana jsou nebesa nebo bůh nebes, takže její skromný titul přibližně znamená Nejvyšší kněžka – Ozdoba Nebes.

Enheduana napsala 42 hymnů určených chrámům v Sumeru i Akkadu, celku se říká Sumerské chrámové hymny. Proslulá je další její báseň Velebení Inany, vznikla pravděpodobně v rozmezí let 2285–2250 př. n. l.:

„Inanino svaté srdce bylo usmířeno. Světlo jí bylo sladké, rozkoš se v ní rozlila, byla plna nejjemnější krásy.“

Enheduana neměla jednoduchý život. Z chrámu byla po smrti svého otce a za panování bratrova vyhnána. Co provedla, není známo, ale po nějaké době se směla vrátit. V básni Velebení je o tom zmínka. Enheduana byla teta Naram‑Sina, Sargonova vnuka, válečníka a panovníka, proslulého vítěznou stélou. Naram‑Sin se pojmenoval plachým titulem krále čtyř světových stran. Enheduadino dílo žilo dalších půl tisíce let. Vyprávím o ní proto, že Enheduana je nejstarší známou básnířkou. Z čehož plyne, že musela předcházet poezie přenášená od úst k ústům, protože nebylo známo písmo. Poezie hluboce ovlivňovala některé lidi zřejmě od nejstarších dob, to byla často zpívaná, ovlivňuje dodnes a je neurovědeckou popelkou.

Němečtí vědci proto našli milovníky básní. Podnětem bylo pět básní ze 17., 18. a 19. století nabízených experimentátory a záznamy tří až pěti básní, které si dobrovolníci volili sami. Básně recitovali profesionálové ze záznamu. U pokusných osob byla zaznamenávána tělesná neboli psychofyzická odpověď a činnost mozku.

Povaha emočního vlivu a estetické slasti, které poezie některým lidem dává, je na rozdíl od hudby téměř neznámá. Podobně jako při poslechu milované hudby probouzejí mohutnější příjemné emoce spouštěné básní tělesnou odpověď: objevuje se husí kůže, to je naježení prapůvodní srsti podmíněné stahem svalových vláken kolem chloupků, mění se srdeční činnost, bývá pocit mrazení v zádech a tvář dostane odlišný výraz.

Což se dá měřit.

Husí kůži zobrazí přiložená videokamera.

Mrazení v zádech mohou lidé oznámit stiskem knoflíku.

Záznam dvou protichůdně činných tvářových svalů, jednak svrašťovače obočí, jenž udělá kolmé vrásky na čele, tím spolutvoří ustaraný výraz, dále velkého lícního svalu, který zdvihá koutek úst nahoru a do stran, takže se podílí na tvorbě úsměvu, lze sejmout elektromyografickou jehlou. Nezáměrné stahy těchto svalů oznamují záporný a kladný afekt.

Mrazení v zádech bývá příjemné, měla by je tedy doprovázet činnost velkého tvářového svalu. U některých lidí je však mrazení v zádech vyvoláváno smutkem nebo strachem, takže by je měla doprovázet aktivita svrašťovače obočí.

Dobrovolníci určili ty básně, které pro ně byly natolik působivé, že je mrazilo. Husí kůži doložila videokamera přiložená k lýtku u 41 procent posluchačů. Výsledek byl stejný jako při poslechu hudby, záznamu filmové hudby a sledování srdceryvných filmových scén. Odpověď vyvolaly nejen básně, které si pokusné osoby volily, ale i ty, které probandi neznali a volili je experimentátoři.

Mrazení vyvolávané hudbou aktivuje hluboké, vývojově nejstarší části centrálního systému odměny. Že by mrazení vyvolané poezií mělo přístup ke stejné síti, i když aktivita svrašťovače obočí ohlašuje záporný afekt?

Vyšetření mozku funkční magnetickou rezonancí ukázalo, že v průběhu pocitu mrazení doprovázejícího prožitek poezie se aktivuje mohutná neuronová síť na obou stranách mozku. Je podobná aktivitě mozku dané mrazením při poslechu hudby, nicméně se ve třech místech odlišuje.

Snímání elektrické kožní aktivity prozradilo dynamiku pocitu mrazení v průběhu poslechu básní. Má dvě fáze – očekávání, pak je nepatrná přestávka, následuje prožívání. Očekávání aktivuje jeden uzel sítě odměny, jeho aktivita pak klesne, prožívání aktivuje odlišný uzel stejné sítě.

Velký význam má poetický jazyk. Posiluje emoční váhu sdělení, záleží tedy na struktuře důrazů. Největší vliv by tedy měly mít konce slok nebo konec celé básně. Vědci proto určili, která slova probouzela mrazení, a to ve všech užitých básních. Zjistili, že se mrazení objevovalo ke konci básně, na konci slok, vznikajících spojením jednotlivých veršů a tvořících myšlenkový celek, a na konci jednotlivých veršů. Na rozdíl od popisu nebo prostého vyprávění je mrazení probouzeno sociálním poznáváním a emocemi, které se ve velké poezii skrývají.

Nezapomenu na Píseň o lásce a smrti korneta Krištofa Rilka. Myslím, že ji přednesl pan Miroslav Kovářík. Bylo mi osmnáct let, na představení jsem se dostal proto, že mne tam vzal kamarád, který chtěl být básníkem, ale stal se důlním inženýrem. Neměl jsem ponětí, o co půjde. „Cválá, cválá, cválá…“ začínaly verše. Je to šedesát let a co se se mnou dělo, mne překvapilo natolik, že si to pamatuji dodnes. Básničky mi ve škole totiž nic neříkaly a dotaz, co chtěl básník říci, byl ničivý. Vidíte, a začínám tomu rozumět až teď.

Zdroj: MT