Dělat dobrou práci pro pacienty by nemělo být kontraproduktivní
Při reformě zákonů „o lékařích“ a „o nelékařských povoláních“ se u každého zpřísnění měla klást otázka, zda je kvalita zdravotníků natolik nízká, že vyžaduje delší povinnou praxi či vyšší vzdělání. Mělo být zváženo, zda jsou desítky specializačních oborů pro pacienta a daňového poplatníka větší přínos než méně oborů a snadná prostupnost mezi nimi. Třeba advokáti mají jediný „atestační obor“ (zákon o advokacii v § 3 říká, že „advokáti poskytují právní služby ve všech věcech“), přitom to nijak nebrání specializaci – trestní specialisté si nefušují do řemesla se specialisty na leasing čtyřmotorových letadel. Mělo být hodnoceno, kdo nese finanční tíži vzdělávání, v jakém rozsahu se výcvik falšuje a jaký vliv má nepřátelský kvalifikační systém na míru emigrace mladých zdravotníků. Nic z toho se však neodpracovalo, proto nemůžeme naplno využívat potenciál zdravotníků, které máme – bráníme si v tom vlastními právními předpisy.
Dalším zdrojem problémů je neefektivní síť poskytovatelů. Zdravotníci jsou jinde, než kde by je občané nejvíce potřebovali. Problém začíná u chybějící koncepce státních nemocnic, koncentrovaných zejména v Praze a v Brně. Personální audity by patrně odhalily míru diskrepance mezi tím, kdo je formálně zaměstnán a kdo se skutečně zdržuje na pracovišti, tedy rozsah melouchaření v navazujícím privátním sektoru. Taktéž není řešeno, zda je efektivní držet rozsáhlou síť ambulantní specializované péče, která nepřispívá k zajištění komplexní péče včetně nocí a víkendů. Přitom jsem přesvědčen, že i nástroji úhradových pobídek, bez zavádění „umístěnek“, by bylo možno dosáhnout efektivnějšího využití stávající zdravotnické pracovní síly.
Za nejzbytečnější překážku považuji byrokracii. Většina formulářů, výkazů, potvrzení atd., které dnes zdravotníci vypisují, nemá z pohledu pacienta ani daňového poplatníka žádný přínos. Příkladem jsou informované souhlasy, kde zákon až na výjimky písemnou formu nevyžaduje – jde o „papírování“ převážně vytvářené neprávníky, kteří neznají nauku o právních úkonech, což jim ovšem nebrání otevřít si firmu na akreditace a prodávat ty zaručeně nejlepší souhlasové formuláře. Nevyužívají se možnosti automatického převodu hlasu na text, což už dnes umí Google i zadarmo. Z té části administrativy, která potřebná je, by bylo možno podstatnou část delegovat na nezdravotníky. Pokud lékař při návštěvě pacienta stráví více času psaním do počítače než vyšetřováním, je to špatně. Pokud by se podařilo podstatným omezením byrokracie získat zpět aspoň 20 procent pracovní kapacity stávajících zdravotníků, mělo by to stejný personální efekt, jako kdybychom vycvičili tisíce nových zdravotníků. Zapotřebí je probrat zdravotnickou i jinou legislativu (dopravní, školskou…) a u každého potvrzení či výpisu zhodnotit, zda přináší občanům takové přidané bezpečí, aby to vyvážilo hodnotu času, kterou nad jejich vypisováním zdravotníci stráví.
Všechny tyto příčiny jsou „jen“ právní a organizační, lze je snadno odstranit, ale vyžadovalo by to kompetentní vládnutí, zodpovědnou tvorbu legislativy, případně kvalitní manažerské řízení konkrétní nemocnice. Moje prognóza je však černá, do konce volebního období k systémové nápravě na úrovni zákonů už nedojde, nestihne se to. Dobrá zpráva pro zdravotníky – personální krize zlepší jejich vyjednávací postavení.
A kdy je ta chvíle, kdy obětavost zbylých začíná být kontraproduktivní a vlastně jen problémy prohlubuje? Z pohledu pacienta „obětavost zbylých“ rozhodně kontraproduktivní není. Nejen kvůli etice. Systém zdravotnictví se všemi svými institucemi a úhradovými mechanismy je jen nástroj pro zprostředkování, aby nemocní získali přístup k léčbě a zdravotníci dostali zaplaceno za svou práci. Pokud zdegeneruje a tuto funkci přestane plnit, bude nahrazen; poptávka po léčbě a ochota za ni platit ale přetrvá za libovolného režimu. Takže dělat dobrou práci pro pacienty by nemělo být kontraproduktivní ani z pohledu zdravotníka, aspoň v dlouhodobé perspektivě.
Zdroj: MT