Přeskočit na obsah

Elektronizace je úžasná pomoc a posun kupředu

  • Rozvoj digitálních technologií v medicíně, a v radiologii obzvlášť, je v posledních letech překotný. Baví vás to sledovat?

Samozřejmě. Baví mě ho nejen sledovat, ale i užívat. Vezměte si, jak je hezké, když pošlete pacienta na vyšetření a můžete sedět u vlastního počítače, dívat se, jak tam jednotlivé CT řezy naskakují, konzultovat s kolegy… Nezapomeňte, že se zobrazovacími technikami živím, jako radioterapeuti jsme byli první, kteří je začali užívat. Takže pro nás je to velký koníček.

 

  • V radiologii se víc než v jiných oborech uplatňuje umělá inteligence, ať v oblasti diagnostiky, když analyzuje snímky, a poskytuje tak podporu lékaři, nebo například jako asistent při konturování struktur pro ozařování, existují nástroje AI pro vylepšení obrazu snímku. Kde vy vidíte konkrétní výhody umělé inteligence a dalších pokročilých digitálních technologií v radiologii?

Otázka je postavená trochu zamotaně. Většinou lidé nerozlišují mezi radiodiagnostikou a radioterapií. Radiologie je obecný pojem a spíše se přiřazuje k té diagnostice. U nás je to velice jednoduché: je to stejné jako s letadly. Když spadne letadlo, na 95 procent se jedná o chybu lidského faktoru. Pokud se vytvoří nějaká chyba při ozařování, je to také na 99 procent chyba lidského faktoru. My se snažíme tímto způsobem lidskou chybu maximálně minimalizovat, využíváme všech možností automatické konturace, denzity tkání, identifikace pacientů, možnosti zasažení procesu ozařování… To využíváme denně a je to nejen o posouvání přesnosti, protože my dnes pracujeme s přesností submilimetrovou. I když mnohdy není zapotřebí ozařovat pacienta například na oblast pánve s přesností pod jeden milimetr, automaticky to děláme, protože staré techniky, které se používaly – a třeba by někdy byly i jednodušší a stačily by –, už neprovádíme, už je neumíme.

 

 

  • Myslíte, že do českých nemocnic široce nastoupí umělá inteligence v dohledné době?

Nejprve musíme definovat, co to je „česká nemocnice“. Pokud budeme vycházet z nemocnic, jak je známe, to znamená z krajských, přímo řízených nemocnic, věřím tomu, že to bude co nevidět. Ale jak víme, kvalitu systému vždy určuje ten nejnižší stupeň. Když si vezmete, že je nás v České republice 10 milionů obyvatel, což je takové početnější americké město, a každá druhá nemocnice má svůj informační systém, naskýtá se otázka, jestli by to opravdu nemělo být řízeno centrálně. Všichni by využívali stejných technologií a byli bychom tímto způsobem schopni sdílet data o pacientech, vše konzultovat a stále se neptat, jaký má kdo systém a jestli je kompatibilní s tím naším.

 

 

  • V klinické medicíně i výzkumu se hodně skloňuje otázka využití reálných klinických dat. Už jen proto, že práce s big data začíná být díky cloudovým službám poměrně dostupná. Má práce s klinickými daty velký potenciál? Vidíte v oblasti využití klinických dat přímo v praxi nějaké konkrétní úkoly a podněty pro programátory nebo technologické firmy?

Neexistují žádná klinická data, která by nebyla reálná, to si zásadně odporuje. Spíš bych odpověděl na něco jiného, a to je práce s reálnou klinickou praxí. Nejsme schopni iniciovat velké tisícihlavé studie na zkoušení léčebných postupů, léků a podobně. Vlastně zpětně musíme brát informace z oné reálné klinické praxe. Je to proto, že je zde personalizovaná agnostická medicína, kdy neléčíme pacienty podle toho, jaké mají číslo diagnózy, ale jaká je u nich genetická porucha, mutace a podobně. Léčíme v podstatě toto genetické postižení a nevíme, jak to bude u jednotlivých nádorů fungovat. Může to fungovat dobře, stejně, o něco hůř… To jsou ta naše data z reálné klinické praxe, která bychom velice rádi využívali, protože jinak už se k bližšímu poznání dnes nedostaneme. Každý pacient je individualitou a ty studie, kdy jsme vymysleli molekulu A a dali jsme ji 5 000 pacientů, jedni měli molekulu A a druzí molekulu B… To už je dnes pryč, tímto způsobem se již nikdy dál nedostaneme.

Když se vrátím k těm klinickým datům, samozřejmě, že produkujeme jako každá nemocnice obrovské množství dat, se kterými se musíme především naučit pracovat. Je zapotřebí nejen ta data tvořit, ale umět je využít. Je třeba opět přihlédnout k faktu, že je nás 10 milionů, takže jsme republika, která těžko udělá velkou klinickou studii. Ale naučíme‑li se pracovat centrálně s lokálními daty, dovedeme je využít. A třeba zjistíme, jako se zjistilo předtím, že využívání léku může mít zajímavé další účinky, a přijdeme na českou viagru.

 

 

  • Proč jste se rozhodl stát se členem poroty letošního ročníku soutěže Czech DIGI@MED Award?

Z velice jednoduchého důvodu: protože ten loňský úvodní ročník byl plný zajímavých projektů. Navíc ve skupině hodnotitelů, kteří se scházejí, je řada zajímavých osobností a člověk tam vyslechne mnoho zajímavých názorů. Kdybych to vzal hodně subjektivně, je to vlastní poučení, kudy se telemedicína může vyvíjet.

 

 

  • Profesor Feltl nám před rokem v rozhovoru o digitálních technologiích v medicíně řekl, že podle něj Evropě v této oblasti tak trochu ujíždí vlak. Cítíte to podobně?

Samozřejmě. Když se podíváme na Evropu, je nás málo. Na jedné straně máme Asii a na druhé Ameriku. Pokud se zamyslíme nad fungováním Evropské unie, přinesla nám jediné pozitivum, a tím je fakt, že můžeme volně cestovat. Ale když jsem hovořil o tom, že musíme mít stejnou platformu na sdílení dat v České republice, proč ji nemáme na evropské bázi? Vezměme si, že většinou to, co my tu vytvoříme a vymyslíme, se v Evropě vymyslí desetkrát, eventuálně dvacetkrát, a o týden dřív nebo o měsíc později v jiném kolektivu… Takže v Evropě, což je dáno historií, se opravdu pohybuje každý na tom svém písečku a nedokážeme najít společné momenty, přestože se o to snažíme. To platí i v jiných oblastech, například když se podíváte na vztah k migrační politice. Evropa v podstatě přešlapuje na místě a já její budoucnost nevidím dobře.

 

 

  • Elektronizace zdravotnictví by měla přinášet zjednodušení administrativy. Ne vždycky to tak ale je. Pomohly v tomhle směru v poslední době elektronické neschopenky, eRecept nebo něco jiného?

Medicína bývala vždy trochu konzervativním oborem, což má své historické důvody. Ale podívejme se do budoucna! Vždy vzniká odpor, pokud přijde pokyn nějaké centrální organizace, jako je ministerstvo. V české povaze je začít okamžitě protestovat. My jsme ale byli prvním pracovištěm, které se hned přihlásilo dobrovolně k eReceptu. Všichni „brblali“, jak to bude obtížné, a dnes by to už nikdo za nic nevyměnil. A když už jsme měli podpis na eRecept, říkali jsme si: „A proč bychom podepisovali jen recepty, vždyť my můžeme takto podepisovat žádanky, zprávy a všechno!“ Najednou jsme přestali nosit razítka, přestali jsme být umolousaní od propisovaček a všechno podepisujeme elektronicky. Kdybyste nyní udělali u nás na pracovišti mezi třiceti doktory průzkum veřejného mínění, kdo by se chtěl vrátit k papírovým receptům, už by nezvedl ruku ani ten nejstarší z nás. Stejné je to s eNeschopenkou. Dovedete si představit, jak by bez ní fungovala tato koronavirová epidemie? Nikdo si to nedovede představit! Ještě řadu měsíců by se to dávalo dohromady. Takže ten vývoj jde kupředu. Je zkrátka třeba nehledat důvody, proč to nejde, ale hledat důvody, proč to jde. Když přijdu do práce, nejprve vezmu svůj elektronický čip a teprve potom vycházím z kanceláře. Je to úžasná pomoc a posun kupředu.

 

  • S doktorem Finsterlem provozujete projekt online konzultací onkologické léčby Můj pacient, kde se lékaři mohou obrátit na specialisty a zkonzultovat konkrétní případ. Jak se tento projekt rozvíjí?

Každým rokem máme mnohem více přístupů, jedná se přibližně o 100 000… Ta platforma je velice zajímavá v tom, že se tam konzultují nejen standardní případy, ale i ty vzácnější, u nichž není možné, aby s nimi daný lékař měl vlastní zkušenost. Máme případy rozdělené do základních diagnóz, kde se popíše kazuistika a experti se k tomu vyjádří, jestli by léčili stejně, nebo jinak. Není to o tom, že by radili, jak se má léčit, ale spíše pomůžou k zamyšlení ve větším kolektivu, nastíní, jestli ten postup je optimální, zda se s tím setkali, co by navrhovali učinit jinak. Nyní se snažíme otevřít novou cestu, což je otázka personalizované precizní agnostické medicíny, kdy chceme diskutovat případy, se kterými se každý setkáváme, ale těch nemocných je tak málo, že bude třeba léčbu konzultovat na takovémto větším fóru. Pomáhá nám to velmi dobře. Dnes komunikujeme i s praktickými lékaři, kteří jsou schopni zabezpečit onkologicky nemocné spoustou služeb, ale potřebují se na bazálních věcech domluvit. Takže projekt, byť je starší než deset let, se jednoznačně neustále rozvíjí.

 

 

  • Jak jste nastínil, od loňska je služba dostupná i praktikům, kteří převzali pacienty v remisi. Vědí o ní, využívají ji?

Jak už jsem naznačoval, tak ano. První krok byl, že Česká onkologická společnost vytvořila manuál pro praktiky, jak pracovat s onkologicky nemocnými pacienty: jak se chovat, jak vyšetřovat, jak pracovat s vyléčenými onkologickými pacienty. Tam vznikají praktické dotazy, protože pacienti někdy mají své představy, například že jim budete každé dva nebo tři měsíce nabírat krev na onkogenní markery u nádoru, kde je to zbytečné. S tím praktici nemají zkušenost, takže se nás obracejí. Ta komunikace probíhá oboustranně a všechny tři subjekty z toho profitují: pacienti mají dostupnou péči, dispenzarizaci mají takříkajíc za rohem v ulici, praktiční lékaři se dostanou zase k jiné medicíně než jen k virózám, a onkologové si mohou uvolnit ruce, protože čím více onkologických pacientů přežívá, tím více je jich dispenzarizovaných.

 

 

  • Jak je vlastně tato služba financována? Čistě od sponzorů?

Tato služba je financována čistě od sponzorů a je to tak, že máme vědecký board, 15 lékařů, vynikajících odborníků v jednotlivých diagnózách. Ten rozhoduje o fungování, má absolutní právo veta a nestará se o peníze. Nejsme tedy nikterak ovlivnitelní, když se nám něco nelíbí, řekneme, jak to má být. Ani nejsem schopen vyjmenovat přispěvovatele.

 

 

  • Jste také děkanem plzeňské lékařské fakulty. Máte ambici připravit mediky na digitální medicínu? Jde to vůbec, když se tato oblast mění před očima?

Máme na to simulační centrum, které rozvíjíme. V současné době nám funguje simulační centrum nejlépe na klinice anesteziologie. Systém výuky je prezentací jednotlivých život ohrožujících poruch a jejich léčby. Naším cílem je vybudovat nový kampus. Již se k tomu blížíme a dostavujeme jej, takže získáme prostory a pracoviště, které bude fungovat jako normální oddělení na interní klinice. Budou se sloužit 24hodinové služby, student tam nastoupí například na noční službu, během níž zažije a bude nucen řešit řadu případů. Jsme toho schopni v gynekologii, využíváme simulace v gastroenterologii, máme virtuální pitvy a virtuální pitevní stůl… Naše fakulta tedy rozvíjí možnosti digitální medicíny už řadu let a řekl bych, že velice úspěšně. Máme zde spoustu nadšenců, kteří se tím zabývají.

 

 

  • Pro někoho může postupovat zavádění eHealth u nás příliš rychle, pro jiného příliš pomalu. Jak to cítíte vy?

Když přichází něco nového, nemůže to být nikdy příliš rychlé – už včera bylo pozdě! Je to jediná cesta, kterou máme – a tím narážím na jiné problémy, jako je nedostatek lékařů a zdravotních sester… Když necháme tyto pracovníky dělat pouze to, co mají, ulehčíme jim práci – a eHealth jim tu práci ulehčí –, samozřejmě tím snížíme i tyto nedostatky pracovníků. Práce se pro ně stane mnohem zajímavější. Například pro sestru bude zajímavější dostat do iPadu rozpis chemoterapie, tam ho podepsat, naskenovat, zda se jedná o správného nemocného, než běhat s deseticentimetrovými stohy papírů, které padají na zem, hledat, která chemoterapie byla poslední, aby ji odškrtla a podala… eHealth v onkologii má jedinou šanci, jak se rozvíjet, a to je zavádět je co nejrychleji, byť to přináší finanční nároky, které teď bude velice obtížné sanovat. Jak jistě víte, COVID‑19 dopadl na české nemocnice, a i když je připravována kompenzace propadu, pro ředitele určitě ta následující situace nebude jednoduchá.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…