Fórum: Je plošný růst tarifů potřebný?

Před vydáním úhradové vyhlášky pro rok 2022 a před rozhodnutím o vládním nařízení o platových tabulkách ve zdravotnictví se znovu otevřela debata o odměňování ve zdravotnictví. Zatímco odbory žádaly plošné navýšení platových tarifů v nemocnicích u lékařů o deset procent, zástupci samostatných ambulancí by v současné situaci za adekvátní považovali navýšení tarifů o inflaci. Pokud vláda přidá na platech v nemocnicích, žádají soukromí lékaři obdobný růst příjmů, aby mohli i oni sestrám přidat. Prohlášení Koalice soukromých lékařů a Hospodářské komory, že plošný desetiprocentní růst platů v nemocnicích není žádoucí, některé zaměstnance nemocnic pohoršilo. Zeptali jsme se proto: Je podle vás aktuálně potřeba zvyšovat plošně tabulkové platy ve zdravotnictví? Nebo je na čase nechat větší prostor pro diverzifikaci a individuální rozhodování o odměnách?

Bc. Dagmar Žitníková,

předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR

Mýtus, že plošné zvýšení tabulkových platů ohrožuje poskytování zdravotní péče a lidi je třeba odměnit individuálně, nabral v poslední době na obrátkách. Platům a odměňování zaměstnanců dnes, stejně jako nemoci COVID‑19, rozumí každý. Kdo se ovšem jen trochu více zajímá o problematiku odměňování, ten dobře ví, že když jednáme o zvýšení tarifů, tak řešíme zvýšení základního platu, tj. základní jistotu pro zaměstnance, která odráží náročnost práce a zkušenosti. V nemocnicích, podle posledního statistického šetření ÚZIS, tvoří tarif pouze něco okolo 50 procent z výdělku zdravotníků, a to i u sester. Zbylých 50 procent jsou příplatky, práce přesčas, osobní ohodnocení, prémie a odměny. A právě ty tři poslední zmíněné složky by měly být diverzifikační a motivační částkou. Tarify jsou běžné, a to jak u nás, tak v zahraničí. Chce někdo obviňovat Rakousko, Velkou Británii, Německo, nebo dokonce Spojené arabské emiráty, že když odměňují zdravotníky tarify, tak jedou podle postkomunistických relikvií? V zahraničí se platy ve zdravotnictví, a zvláště v nemocnicích, a jejich navyšování řeší jinak. Nejedná se s politiky, ale s organizacemi zaměstnavatelů. V České republice, v nemocnicích, organizace zaměstnavatelů, alespoň podle jejich vyjádření (AČMN, ASN, AN ČR), nemáme, a proto musíme řešit platy s politiky. Namátkou si závěrem ještě připomeňme tarify ve státní a veřejné sféře a také ve firmách. Škodovka má tarify, stavebnictví a lesnictví mají tarify, Česká pošta má tarify, každá nemocnice má tarify. „Tarify“ mají i soukromí poskytovatelé zdravotní péče, někteří na to ovšem zapomínají. Tarify jsou základním stabilizačním prvkem a bez nich by české zdravotnictví vypadalo úplně jinak. Stačí vzpomenout názor, že sestry mají být rády, že jsou v teple a mohou dojíst rohlík po pacientovi.

MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Naprostá většina českého zdravotnictví funguje již dnes bez tabulek. Ty se týkají jen státních zaměstnanců. A v tom vidím hned dva problémy.

První je v systému odměňování. Jako ambulantní specialista dostávám mzdu, která je svou výší závislá na výsledku dohodovacího řízení (DŘ), respektive podobě úhradové vyhlášky ministerstva zdravotnictví, na počtu a spokojenosti mnou ošetřených pacientů a na kvalitě mé práce. A tak jsou na tom i mí kolegové ve většině segmentů a s nimi spolupracující sestřičky a ostatní zdravotnický personál. Výše naší mzdy se neodvíjí jen od toho, že jsme přišli do práce a rozsvítili, není závislá na tlaku odborů, kvalitě vyspání předsedy vlády či ministra zdravotnictví ČR. A to považuji za správné.

Druhý problém je systémový. V současné době to funguje tak, že do DŘ nejsou zahrnuty peníze, které má vláda ČR připraveny pro oblast zdravotnictví do státního rozpočtu na další rok. Mimo to se vždy v DŘ jedná o menším množství finančních prostředků, než jaké mají pojišťovny připraveny, protože ony musejí na základě své letité zkušenosti dopředu počítat s tím, že po ukončení DŘ dostanou od ministerstva zdravotnictví či vlády příkaz financovat ještě něco dalšího, o čem během DŘ nevěděly. Přitom objem těchto prostředků je rozhodujícím osobám známý už během DŘ. Namístě je tedy podezření, že vláda vlastně nejdřív dá nebo nechá dát bokem část peněz, my se „popereme“ o ten zbytek v rámci DŘ, kde je nám argumentováno, že všechny segmenty mají právo na stejné procento navýšení, jen co ale toto jednání skončí, začne vládní a ministerská dotace hlavně těm „svým“ cestou navýšení tabulkových platů, dotací ze státního rozpočtu, fondů EU, přes rozhodnutí například přístrojových komisí a podobně. Z tohoto úhlu pohledu tedy vidím státem fixované tabulky jako jeden z faktorů, který křiví systém finančního fungování celého českého zdravotnictví.

Závěrem bych ale rád upřesnil, že všem kvalitním a hodně pracujícím přeji co nejvyšší výdělky a že zároveň vím o tom, že ve fakultních nemocnicích pracuje řada lidí, jejichž míra zatížení a specializace si žádají i vysoce nadstandardní odměny. Myslím ale, že jich není tolik, aby kvůli nim musely existovat platové tabulky, respektive že i pro ně znamenají spíše nevýhodu.

MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Zdravotní péče je až na drobné výjimky veřejnou službou, jejíž poskytování se řídí celou řadou velmi specifických pravidel. Jedním z nich je skutečnost, že si poskytovatelé zdravotních služeb nemohou tržním způsobem určovat své ceny. Není tak splněna jedna ze základních podmínek pro férové vyjednávání zaměstnanců a zaměstnavatelů o mzdách. Dobře vědomi jsou si toho ředitelé nemocnic, kteří se brání jednat s odborovými organizacemi o kolektivní smlouvě vyššího typu.

Úhrady zdravotní péče stanoví právní předpisy, zejména vyhláška, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, a tzv. úhradová vyhláška. Již s ohledem na tento mechanismus jsou pro resort zdravotnictví vhodné právě tarifní tabulky, které zajišťují spravedlnost v odměňování, kdy za obdobnou práci pobírají zaměstnanci s identickou kvalifikací a funkčním zařazením stejný základní plat. Vyšší pracovní nasazení či lepší výsledky práce umožňuje tarifní systém ocenit odměnami. Ten systém je funkční nejenom u nás, ale třeba i v sousedním Německu.

Zvyšování tarifních platů je nezbytným předpokladem udržení kvalitních pracovníků, které naše zdravotnictví potřebuje. Růst platových tarifů má pochopitelně význam i pro ty zdravotníky, kteří pobírají za práci mzdu. Mzdy v soukromém sektoru včetně regionálních nemocnic zaostávají za tarifními platy, které však slouží jako referenční hladina. Zvyšování platových tarifů tak sekundárně táhne za sebou nahoru i mzdy, a mají z něj tedy prospěch všichni zaměstnanci ve zdravotnictví. Kdyby nerostly tabulkové platy, nerostly by ani mzdy. Za voláním po „větší diverzifikaci a individuálním rozhodování o odměnách“ se neskrývá nic jiného než přání platit zaměstnancům za práci co možná nejméně.

Pro zaměstnavatele je samozřejmě důležité, aby ruku v ruce s rozhodnutím o růstu platových tarifů šlo rozhodnutí o navyšování úhrad od zdravotních pojišťoven. A právě harmonické prosazení obou těchto legitimních požadavků je mým cílem v jednáních s předsedou vlády Ing. Babišem.

Vláda zásadním způsobem opakovaně navýšila platbu za státní pojištěnce, ekonomika funguje, nezaměstnanost zůstává nízká a z rostoucích platů a mezd se odvádí vyšší pojistné. Zdravotní pojišťovny peníze mají a požadavek, abychom část z nich investovali do zdravotníků, kteří drželi nad vodou ekonomiku i celou společnost v dobách, kdy politici epidemii nezvládali, je jen legitimní.

Ing. Michal Čarvaš, MBA,

předseda představenstva Nemocnice Prachatice, a. s., místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic

Jako ředitel menší nemocnice a člen vedení holdingu jihočeských nemocnic i Asociace českých a moravských nemocnic vnímám tlak zaměstnanců i odborů na růst platů a mezd. S ohledem na trh práce, podmínky v zahraničí i prokázané výsledky je tento požadavek oprávněný.

Jako ekonom vnímám tlak na zvýšení hodnoty ceny práce, protože mezní užitek z každé další hodiny volna je vyšší než mezní příjem z hodiny přesčas.

Rovněž vnímám z praxe i to, že řadě lékařů, sester i ostatních zaměstnanců vadí neustálé plošné přidávání všem stejně a mají oprávněný pocit, že by mělo dojít k diverzifikaci, protože ne každý má stejnou zásluhu na tom, že nemocnice a celé zdravotnictví funguje i v této těžké době tak dobře, jak funguje. Po letech opakovaného plošného přidávání by i vedení nemocnic rádo upravilo podmínky ohodnocení a promítlo skutečnosti, které se na trhu práce dějí. K tomu ale chybí prostor, pokud je opakovaně veškeré navýšení úhrad směřováno jednoznačně do zvýšení tabulkových platů a tarifních mezd.

Pokud k navýšení tabulek dojde, musí dojít i k navýšení úhrad v úhradové vyhlášce pro rok 2022, neboť její podoba aktuálně navržená i ta z dohodovacího řízení mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli pro tyto účely nemá dostatek prostředků. To vědí poskytovatelé, odbory, zdravotní pojišťovny a věřím, že i vláda.

MUDr. Martin Kočí,

předseda spolku Mladí lékaři

Z pohledu Mladých lékařů bych debatu rámcoval úplně jinak.

• Proč se nezvyšuje platová třída po kmeni? U systému dvou atestací tomu tak bylo.
• Proč je rozdíl v platových třídách po atestaci tak nízký? To v zahraničí nemá obdoby.
• Proč se nezvyšuje platová třída poté, co se lékař stane školitelem? Pak by byla vyšší motivace stát se školitelem.

O tomhle navrhujeme jako Spolek seriózně diskutovat.

Přetahování se mezi kolegy‑lékaři, které letos vzniklo, vnímáme jako poněkud nešťastné.

Zdroj: MT