Fórum MT: Dítě v nemocnici – jak omezit konflikty?

Podle spolku Juno Moneta některé nemocnice nerespektují právo dítěte na nepřetržitý kontakt, jak to garantuje Listina základních práv a svobod, zákon o zdravotních službách a Charta práv dětských pacientů. Nepřetržitý kontakt žádají rodiče na standardním oddělení, kde to je běžně možné, ale i na JIP či operačních sálech např. při podávání celkové anestezie. Zeptali jsme se pediatrů, nemocnic a právníků: Kde má hranice právo dítěte, aby ho doprovázel v nemocnici rodič? Je reálné, aby mohli být rodiče u dětí i na jednotkách intenzivní péče, nebo to někdy jde, jindy ne? Co tomu brání? Bude do budoucna potřeba něco změnit?

• Prof. MUDr. Jan Lebl, CSc., FCMA,

přednosta Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, místopředseda České pediatrické společnosti ČLS JEP

Pokud to lze, dítě má při hospitalizaci doprovázet rodič. Rodič je pro dítě psychickou oporou a jeho přítomnost redukuje stres z hospitalizace. Věkovou hranici dítěte pro hospitalizaci spolu s rodičem je obtížné taxativně určit – záleží na závažnosti zdravotního stavu a dalších okolnostech. Na naší Pediatrické klinice se pokoušíme rodičům vycházet maximálně vstříc. Hospitalizaci s dítětem si rodič nemůže vynutit, měl by o ní rozhodnout lékař. Přítomnost rodiče není vhodná, pokud pro vlastní dítě nebo pro jiné dětské pacienty zvyšuje riziko: na operačním sále, při invazivních vyšetřeních, na jednotce intenzivní péče typu „open space“. Ve sporných situacích má v pediatrii přednost bezpečí dítěte a ostatních dětí před zájmem rodiče.

• Doc. MUDr. Jan Blatný, Ph.D.,

zdravotnický náměstek Dětské nemocnice FN Brno, primář Oddělení dětské hematologie

Právo dítěte na to, aby bylo se svým rodičem, je v principu správné a opodstatněné. A to i v nemocnici. Je třeba ale mít na paměti, že právo jednoho člověka nesmí omezovat práva jiného. Pak by se jednalo o sobecký přístup. Tam, kde to podmínky jednotlivých oddělení umožní, se jistě všichni zdravotníci snaží vyjít dětem a rodičům vstříc. Tam, kde to ale podmínky (ať už stavební, hygienické, epidemiologické, či jiné) neumožňují (nebo to neumožňují tak, aby byla zachována práva a bezpečí všech), tam je třeba ze strany zdravotníků citlivě rodičům situaci vysvětlit a rodiče by stejně citlivě a vstřícně měli taková omezení přijmout. Jako ve většině případů, kdy dochází k nedorozuměním, je to jen o komunikaci mezi lidmi a vzájemné snaze vyjít si vstříc. Není to tak dávno, co trvalý pobyt rodiče s dítětem nebyl vůbec myslitelný. V posledních dvaceti letech se situace dramaticky zlepšila. Všichni si přejeme, aby se lepšila i nadále, ale v současné době zkrátka v našich nemocnicích nejsme schopni zajistit trvalý pobyt s dítětem všem rodičům, kteří by si to přáli, na všech odděleních, kde jsou jejich děti hospitalizovány.

• MUDr. Hynek Canibal,

primář Dětského oddělení Nemocnice s poliklinikou Havířov, p. o.

Jsem dlouhodobě přesvědčen, že problematika přítomnosti rodiče/zákonného zástupce u dítěte v nemocnici není žádný problém, ba právě naopak považuji přítomnost takové osoby za vysoce žádoucí. Benefit vidím pro oba, ale hlavně pro hospitalizované dítě. Jak jsem již uvedl ve svých komentářích, mrzí mě, že u nás stále vedeme tuto podle mne zcela zbytečnou diskusi. Podle mě nejde jen o právní aspekt, tedy to, že rodič má právo být se svým dítětem, ale jde především o medicínský aspekt, kdy benefit dítěte z přítomnosti rodiče je zcela jednoznačný. To dlouhodobě ukazují naše zkušenosti a medicína založená na důkazech. Důležité je, aby family and patient centered care akceptovala odborná veřejnost jako běžnou součást naší práce, brala rodiče jako partnera. Ve výjimečných situacích, např. akutní zhoršení jiného dítěte, které leží vedle, je nutno, aby rodiče na výzvu personálu např. JIP opustili, ale jsem přesvědčen, že v naprosté většině případů rodič i na ARO/JIP u dítěte nevadí nikomu a ničemu. Tento model péče je ve světě zcela běžnou praxí, pojďme ji následovat i u nás.

• Prof. MUDr. Věra Adámková, CSc.,

přednosta Pracoviště preventivní kardiologie IKEM, předsedkyně Výboru pro zdravotnictví PSP ČR

V případě nutnosti hospitalizace malých dětí je (je‑li to možné ze zdravotního hlediska) přítomnost příbuzné osoby (dle legislativy), dle mého názoru, velmi pozitivní. Dítě má možnost kontaktu, přítomnost rodiče/jiného příbuzného je uklidňuje, má i pozitivní efekt na celkový stav dítěte. Jednotka intenzivní péče podléhá jinému režimu než běžné lůžkové oddělení a v první řadě je nutné dbát na co nejlepší péči o pacienta. Je‑li to možné, jsem přesvědčena, že i zde může být umožněna návštěva rodiče/člena rodiny, závisí na posouzení konkrétního případu. Nejdůležitější je poskytnutí co nejlepší zdravotní péče, možnost kontaktu s členy rodiny je v naprosté většině pozitivním prvkem léčby.

• JUDr. Ing. Miloslav Ludvík, MBA,

ředitel Fakultní nemocnice v Motole, místopředseda Asociace nemocnic ČR

Ve FN v Motole děláme maximum pro to, aby hospitalizované děti byly s jedním ze svých rodičů prakticky neustále. U dětí do šesti let je přítomnost zákonného zástupce hrazena pojišťovnou. Co se týká jednotek intenzivní péče, tady je potřeba posuzovat to podle konkrétního pracoviště. Jsou JIP, kde to možné je a také to v podstatě nepřetržitě umožňujeme, ale pak jsou – typicky naše Kardiocentrum – jednotky intenzivní a resuscitační péče, a to je úplně jiná situace. Tam je potřeba myslet především na pacienta, a hlavně na všechny ostatní pacienty. Kromě toho, že jsou tam děti po velmi vážných operacích, je také nutné si uvědomit, že situace se u každého z nich může z minuty na minutu zhoršit, a pak je nesmírně důležité, aby personál neztrácel vzácné vteřiny organizováním „návštěv“. Tam je tedy přítomnost rodiče omezená, nikoli nemožná, ale o délce takové přítomnosti vždy rozhoduje lékař.

• MUDr. Alena Dernerová,

dětská neurologie Louny, senátorka

Před několika lety jsem pracovala na dětském oddělení, jehož součástí byly dvě jednotky intenzivní péče. Jedna byla součástí perinatologického centra, tedy pro novorozence, druhá pro kojence a větší děti. Již v té době maminky, které předčasně porodily nebo jejichž novorozenec potřeboval intenzivní péči, mohly být přítomny na těchto jednotkách. Často seděly celé hodiny u inkubátorů, a pokud to bylo možné a stav dítěte to umožňoval, měly je i v náručí. Je to důležité pro vývoj vztahu matky k dítěti, a navíc se maminka naučila zacházet s miminkem, které mnohdy vážilo pouze kilogram. Vše se ale dělo za přísných hygienických opatření. Co se týče intenzivní péče kojenců a větších dětí, pak dle mých zkušeností přítomnost matky či některého z rodičů byla v 99 procentech pro dítě přínosem. Samozřejmě existují momenty, kdy rodič musel opustit na určitou dobu prostor JIP, například pokud probíhala nějaká invazivní vyšetření či se zdravotní stav pacientů zhoršil a bylo nutné pracovat rychle, efektivně a přítomnost rodiče by v tomto případě vnášela do situace mnohdy nežádoucí emoce. Zdravotnický personál by pracoval ještě pod větším stresem. Také přítomnost rodiče přímo na operačním sále nevidím jako vhodnou. Určitě bych tyto tendence nepodpořila. Otázka věkové limitace jde ruku v ruce s mentální úrovní pacienta, protože pokud vezmu jako příklad adolescentního autistu, který je závislý na členech rodiny, pak je samozřejmě nezbytné, aby měl doprovod i v této věkové kategorii. Ve většině případů bývá rodič ubytován v rámci zařízení, málokdy spí přímo na pokoji s dítětem. Většina nemocnic respektuje právo dítěte na přítomnost rodiče a snaží se v rámci možností vyhovět.

• MUDr. David Marx, Ph.D.,

proděkan pro studium a výuku 3. LF UK, pediatr, odborník na kvalitu

Domnívám se, že náš zákon o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.) velmi moderním, uživatelsky přátelským, a přitom bezpečným způsobem upravuje právo na přítomnost osoby blízké (nejen) u dítěte. V současné době je standardem ve všech rozvinutých (ale i v řadě rozvojových) zemích světa, že s dítětem je po dobu, kdy je mu poskytována zdravotní péče, rodič či jiná blízká osoba. Je nepochybné, že to dítěti prospívá, zklidňuje je to a zvyšuje pocit bezpečí – tím se též usnadňuje práce zdravotníků. Jsou pochopitelně situace, kdy by přítomnost rodiče byla problematická – např. v průběhu operačních výkonů či jiných rizikových činností, kdy vzniká riziko narušení výkonu (nesprávným chováním nezaškolené osoby – např. kontaminace sterilního pole, neúmyslným poškozením přístroje apod.) či poškození zdraví doprovázející osoby. Samotný pobyt dítěte jako pacienta na JIP by neměl být důvodem k znemožnění přítomnosti doprovázející osoby. Jistě je však možné tuto přítomnost regulovat vnitřním předpisem tak, aby bylo citlivě a v maximální míře naplněno jak právo dítěte nebýt v nemocnici osamocené, tak povinnost zdravotnického zařízení a jeho pracovníků poskytovat péči kvalitně a bezpečně. To zahrnuje jednak přiměřenou edukaci doprovázejících osob (režimová a hygienická opatření pracoviště) a jednak organizační záležitosti (např. dostupnost prostor pro přespání či odpočinek rodiče mimo vlastní JIP, ať už za úhradu, či bez ní). Přítomnost doprovázející osoby lze jistě omezit i časově, tato omezení by však vždy měla být konkrétně odůvodněná (např. zajištěním klidu pro ostatní pacienty), nikoli paušálně vyhlášená (à la návštěvy na JIP jen jedna hodina denně). Z vlastní zkušenosti z ČR i ze zahraničí dobře vím, že velká většina zdravotnických zařízení volí při řešení organizace doprovodů dětí racionální, bezpečné a věcně správné postupy, které jsou současně citlivé k potřebám dětí i jejich rodičů, takže to jistě možné je – ostatně „kde je vůle, tam je cesta“.

• MUDr. Pavel Vepřek,

pediatr, člen představenstva, Nemocnice Plzeňského kraje, a. s.

Přítomnost jednoho z rodičů v nemocnici spojuje dítě s normálním životem, nepochybně zvyšuje jeho duševní pohodu a dodává mu jistotu. Chod našich nemocnic se v posledních desetiletích této potřebě přizpůsobil, byť v každé je to nastaveno trochu jinak v závislosti na místních podmínkách. Nemyslím si, že potřebujeme pravidla upravující přítomnost rodiče u dítěte nějak unifikovat a závazně kodifikovat, protože do hry vstupuje příliš mnoho proměnných. Leitmotivem by měla být snaha, aby kontakt mezi rodiči a dítětem byl hospitalizací co nejméně narušen, vlastní nastavení by pak mělo odpovídat konkrétní situaci. Začátkem roku 1990 jsem vyjel na svoji první zahraniční stáž do nejlepší anglické dětské nemocnice na Great Ormond Street a jednou z hlavních inspirací, kterou jsem odtud odvezl, byla právě přítomnost jednoho z rodičů skoro u každého dítěte. Na běžném oddělení měl rodič k dispozici rozkládací křeslo vedle postele svého dítěte, ale jinak se o sebe staral sám. Stravoval se v nemocničním bufetu a hygienické potřeby uspokojoval stejně jako ostatní návštěvníci nemocnice. Na odděleních intenzivní péče rodiče nepřespávali, ale mohli posedět na židli, pokud to provoz umožňoval. Chod oddělení jejich přítomnost nijak nerušila, při vizitách a zákrocích automaticky odcházeli na chodbu a ani netahali za šosy procházející lékaře a nelámali z nich dodatečné informace. U nás hradí pobyt jedné doprovodné osoby dítěti do šesti let zdravotní pojišťovna, u starších je pak úhrada vázána na předchozí souhlas revizního lékaře. Jeho nevýhodou je praktická nemožnost střídání doprovodné osoby, což z pohledu nemocnice zas tak velkou nevýhodou není. Je celkem zřejmé, že se přítomnost rodiče u hospitalizovaného dítěte stává všední samozřejmostí a naše dětská oddělení se tomu jak stavebně, tak organizačně přizpůsobují.

Zdroj: MT