Přeskočit na obsah

Fórum: Rok s covidem

brýle,stetoskop
Foto: shutterstock.com

Prudký nárůst hospitalizovaných s COVID‑19 a nedostatek zdravotnického personálu vedou k situaci, kdy se kapacita intenzivní péče blíží vyčerpání. Celkem za 12 měsíců potvrdily laboratoře přes 1,47 milionu nakažených a na covid zemřelo téměř 25 000 lidí. Aktuální počty hospitalizovaných se pohybují kolem 8 000 a jen velmi zvolna klesají. Zeptali jsme se zdravotníků, na jejichž bedrech leží hlavní boj, lékařů z nemocnic i praxí, včetně sester: Co vás za ten rok s covidem nejvíce překvapilo, ať už pozitivně, nebo negativně?

 

  • Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc., FCMA,

přednosta Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. LF UK, exnáměstek MZ, exděkan 1. LF UK

Epidemie svým rozsahem, ovlivněním všech oblastí lidských činností a správy věcí veřejných napříč státy, zásahem profesních i sociálních skupin a individuálních osudů překvapila mnohé z nás. Jakkoli jsme její obecnou „možnost“ mohli anticipovat jak na základě vědeckých poznatků, tak sci‑fi filmů, řadili jsme ji do kategorie „to by se někdy mohlo stát“, ale ještě na přelomu let 2019/2020 jsme si říkali, že pár případů v Číně je taková nějaká exotika a k nám to je daleko, máme své hygienické standardy a vůbec máme svých jiných starostí dost. Na jaře 2020 sice někteří ještě pilně rozesílali žertovné básničky o covidu a tabulky ukazující, jak je těch pacientů málo, míchali epidemiologická data infekčních nemocí s neinfekčními, předváděli, že už si úplně nepamatují, co je exponenciální funkce a jak kriticky vybírat informační zdroje, a vtipkovali o chřipce s PR. S rozvojem epidemie a náporem na naše zdravotnictví (a před našimi zdravotníky klobouk dolů) někteří zaměňovali důsledky opatření (někdy fakt dost nešťastných) s důsledky epidemie. Mezi výkřiky „neumírá se na covid, ale s covidem“ a – jistě pravdivým – „jsou i jiné nemoci“ přehlédli nárůst nadúmrtí (s nímž nekoreluje počet dopravních nehod ani stesk z lockdownu) a pozapomněli poradit, jak vše stíhat jako dříve, když se na nemocnice valí tisíce „covidů“. Popírání a vzdor patří k vyrovnávání se s realitou. Schopnost a rychlost dosažení náhledu faktického stavu a jeho akceptace je individuální, přičemž někteří prohlédnuvší se prezentace změny svého názoru zdržují, jiní nikoli.

Vyšší komunikační liga se odehrává v diskusích pod články na síti. Ty se zcela bez rukavic odehrávají na úrovni „nejsi náš, tak drž ústa“ a jedou spiklenecké teorie, čipování, nákaza covidem z očkování a další témata mezioborových specialistů Vysoké školy života. Osobně jsem si oblíbil mezioborovou problematiku materiálových specialistů, imunologů, epidemiologů a politologů výše zmíněného učiliště na téma „neúčinnost roušek a jejich škodlivost pro imunitu aneb náhubky demokracie“. Trošku mě mrzí, že určitá východiska tohoto surrealismu poskytla i některá nešťastná a některá až excentrická prohlášení našich zdravotnických či akademických, ve vztahu k problematice epidemie tu více, tu méně kompetentních kolegů. A je smutné, jak jsou tyto iracionální diskuse nadopovány zlobou a nenávistí.

V těch výše zmíněných sci‑fi filmech se lidstvo vystavené katastrofě semkne a vítězí. Snad tomu tak bude i teď. To teprve bude překvapení!

 

  • PhDr. Martina Šochmanová, MBA,

náměstek ředitele pro ošetřovatelskou péči a kvalitu IKEM, prezidentka České asociace sester

Máme za sebou velmi náročný rok, který v mnohém předčil naše očekávání. V počátku jsem byla velmi příjemně překvapena projevy díků a podpory zdravotníkům od laické veřejnosti. Bylo to jistě velmi důležité pro všechny, kteří museli čelit nenadálé situaci, se kterou se nikdo předtím nesetkal. Dalším velmi pozitivním faktem bylo a je to, jak se zdravotníci postavili k řešení problému, který nikdo neznal. Museli a stále musejí se vyrovnávat se změnou pracoviště, s jinou skladbou pacientů, než na které byli všichni zvyklí. Jsem pyšná na své kolegyně a kolegy, jak skvěle to zvládají, přestože je to velmi vyčerpávající. Pozitivní také je, že narůstá zájem o práci ve zdravotnictví, po dlouhé době se zvýšil počet přihlášených ke studiu na zdravotnických školách.

Co je bezesporu negativně překvapující, že i po roce usilovné a těžké práce všech zdravotníků stále existují lidé, kteří covidové pandemii nevěří a chovají se nezodpovědně. Snaha o porušování nařízení, která nás jistě velmi omezují, je mnohdy až zarážející.

 Tomaschoff: rok s COVIDEM

  • Mgr. Jakub Dvořáček, MHA, LL.M.,

výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu

Překvapením byl od počátku přístup České republiky k řešení krize. Náš zdravotní systém je vyspělý a dobře fungující, očekával bych proto, že se k pandemii postavíme systematicky. Domníval jsem se, že bude včasně nastavena vakcinační strategie, zodpovězeny otázky související s distribucí, logistikou a aplikací očkovacích látek a bude připravena strategická komunikační kampaň zaměřená na laickou i odbornou veřejnost. Bohužel se tak nestalo.

Například v oblasti komunikace stát selhává, informace jsou chaotické, často v rozporu se zákonem stanovenými mantinely. Naši čelní představitelé do médií hovoří o neregistrovaných léčivých přípravcích nebo průběžných výsledcích klinického hodnocení, které nejsou součástí SPC. Pokud je cílem, aby naše pravidla byla nastavena obdobně, jako je tomu v USA, budeme muset s pacienty dlouhodobě pracovat a pomoci jim se v odborných informacích vyznat a správně je interpretovat. Pokládám za nerozumné, že stát nechává pacienty tápat a zbytečně v nich vyvolává plané naděje. Svou roli zde hrají i některá média, jež informace bez hlubší znalosti kontextu předávají dál.

Příjemně mě naopak překvapil postoj Ministerstva zdravotnictví ČR a Státního ústavu pro kontrolu léčiv v otázce neregistrovaných očkovacích látek. Vytrvale se jim daří odolávat tlaku na obcházení pravidel nastavených Evropskou komisí a Evropskou lékovou agenturou na vstup a registraci vakcín, za což jsem velmi rád. V neposlední řadě si velice vážím nasazení zdravotníků i přístupu praktických lékařů a lékařů v očkovacích centrech.

 

  • MUDr. Petr Smejkal,

hlavní epidemiolog IKEM, člen Rady vlády pro zdravotní rizika, vedoucí expertního týmu Mezioborové skupiny pro epidemické situace

Nejvíc, ať už pozitivně, či negativně, mě překvapili lidé. Netušil jsem, kolik dobrého, ale i kolik sobectví se v lidech skrývá. Jako každá krize, i tato s koronavirem ukázala, čeho jsme schopni, že jsou lidé nezištně dávající a jiní, kteří se projevili jako velcí sobci. Zdravotnictví to dalo a snad i nadále dá, ale to, že dvakrát bylo na hraně kolapsu, není důvod zkoušet to potřetí.

 

  • Prof. MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA, FCMA,

ředitel FNKV, přednosta Dermatovenerologické kliniky 3. LF UK a FNKV

Asi nejvíc mě překvapil rozsah nutných opatření při pandemii. Ale to asi každého. Spíše mě víc věcí nepřekvapilo. Třeba že jarní nedostatek roušek byl kompenzován jejich podzimním odpíráním. Čeho je málo, o to je u nás extrémní zájem, čeho je dostatek, to odmítáme…

 

  • MUDr. Lukáš Velev, MHA,

chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.

Bylo by toho hodně, tak zkusím jen to nejdůležitější.

Začnu tím pozitivním. Za mne obrovské nasazení, odvaha a výdrž zdravotníků, ale v podstatě všech, kteří se na péči o nemocné podíleli a podílejí. Robustnost českých nemocnic, které zvládají léčit, testovat a nyní i očkovat. Na hraně zahlcení. Naštěstí se je nepodařilo „rozprivatizovat“. Na jaře 2020 i obrovská vlna celonárodní solidarity. Ta už se bohužel neopakovala a neopakuje.

Negativně. Jak nepřipraveni jsme byli na podobnou událost jako stát. Katastrofická situace státní hygienické služby po jejím úspěšném vydrancování (reformě) pány Julínkem a zejména Šnajdrem. Je třeba to připomenout! A také to, jak se z národní tragédie stalo nechutné politické divadlo. Místo věcných řešení chaos a sebeprezentace a přetahování se o vliv v médiích. A neukázněnost, nezodpovědnost a sobeckost lidí.

 

  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Musím velmi nerad přiznat, že nejvíce mne překvapil sám koronavirus. V době, kdy se objevily první zprávy z Číny, jsem nevěřil, že může dojít k pandemickému šíření, ani že počty těžkých pacientů, a dokonce zemřelých dosáhnou v naší zemi (i jinde) takových rozměrů. V pozitivním slova smyslu mne překvapilo „národní vzedmutí“ a sjednocení v rámci „první vlny“. Po pravdě mne příliš nepřekvapilo, že tato pozitivní situace dlouho nevydržela. Nečekal jsem ale pak takovou polarizaci a vyostření názorů ve společnosti, ke kterému dochází v současnosti.

Velmi mě překvapilo množství „expertů“ na epidemiologii, vakcinologii a virologii, kteří měli potřebu se vyjadřovat k velmi specifickým tématům, navzdory tomu, že jejich odborný background byl od těchto témat na hony vzdálen. Nepřekvapilo mě to, že těmto názorům dávala často média hodně prostoru, a naopak překvapilo, jak někteří velmi rozumní a vzdělaní lidé podlehli naprosto nesmyslným představám, zjevným bludům a konspiračním teoriím. (Vrcholná byla teorie čipování při vakcinaci.)

Nepřekvapil mne opravdu neskutečný výkon českých zdravotníků, kteří se především zasloužili o to, že (při vší hrůze) není situace ještě horší. Překvapilo mě, že si toho všimlo poměrně hodně velké procento populace (mnozí pak pomáhali, jak mohli). Negativně mě překvapilo chování některých, kteří dávali najevo svou nadřazenost nad běžnými lidmi nejen svým chováním, ale i tím, že toto chování museli navíc medializovat. (A tím aspoň trochu naštvat ty, kteří „padali na ústa“ a pomalu už neměli kde brát.)

Překvapilo mě, že navzdory dramatické situaci v nemocnicích pokračovaly „návštěvy“ akreditačních komisí (nestěžuji si, dopadla dobře) nebo revize. Ale kvalita se musí hlídat, i když blesk stíhá blesk a pro hřmění není slyšet.

Skončím tím, čím jsem začal. Stále mě překvapuje virus. Chová se naprosto nepředvídatelně. Já si sice dokážu představit racionální vysvětlení, ale přesto se to chápe těžko, proč devadesátník s polymorbiditou přežije horečnatý stav zcela bez problémů a zdravý sportovec středního věku umírá poté, co byl desátý den infekce docela v pořádku. Bohužel nás covid takhle překvapuje skoro denně. To je asi také důvod, proč se v hektické době střídají fáze nadšení pro nějakou léčbu s jejím následným odmítnutím.

 

  • Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc.,

děkan 2. LF UK, předseda Asociace děkanů lékařských fakult ČR

V uplynulém roce mě pozitivně překvapili studenti naší 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Velmi mě potěšilo, s jakým elánem a odvahou se rozhodlo více než 500 z nich dobrovolně pomáhat i s jakou vytrvalostí většina z nich dokázala skloubit náročné studium medicíny se službami v odběrových stanech, na covidových jednotkách a odděleních intenzivní péče. Radost mi udělalo i to, že se učitelé trpělivě a s invencí vyrovnali s nelehkým přechodem na distanční výuku, a zvlášť jsem ocenil dobrou spolupráci kolegia i pracovníků děkanátu při organizaci atypicky probíhajících přijímacích zkoušek. Negativně mě překvapil naprosto chaotický, nesystémový a populistický přístup vlády k řešení pandemie, a to zejména na podzim minulého roku. Na druhé straně pozitivně hodnotím, že současný ministr zdravotnictví i ministr školství vedou dialog s Asociací děkanů lékařských fakult a do určité míry zohlednili naše požadavky při vyhlášení vládního usnesení o nařízení pracovní povinnosti studentům všeobecného lékařství. Přál bych si, aby očkování proti COVID‑19 probíhalo svižněji a všichni učitelé i studenti lékařství vakcínu obdrželi co nejdříve. Je to nejen v jejich zájmu, ale je to i životně důležité pro jejich rodiny i pacienty, s kterými se při klinické výuce pravidelně setkávají.

 

  • MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Před rokem nás čínský virus zastihl zcela nepřipravené, ale vláda našla odvahu prakticky okamžitě přijmout účinná opatření, kterými krizi odvrátila, a my jsme tak jarní vlnu epidemie během celostátní karantény v podstatě sledovali pouze v televizi. Byli jsme nebývale úspěšní, s jistou mírou nadsázky „Best in covid“. Vždyť nám za celé první pololetí na nemoc zemřelo 347 pacientů, tedy méně než v současnosti za pouhé dva dny.

Česká republika měla šanci zařadit se mezi země, které dokázaly virus eliminovat, díky čemuž jejich ekonomika funguje a lidé mohou při dodržování protiepidemických opatření prakticky normálně žít. Udržení takového stavu samozřejmě vyžaduje velkou dávku opatrnosti a ochotu v případě potřeby okamžitě přijmou rázná opatření, aby se epidemie nerozhořela.

Již na jaře, kdy se nám tak dařilo, začali někteří „takyodborníci“ nabízet na první pohled lákavější cestu, jak se „naučit žít s virem“, což ve skutečnosti neznamená nic jiného než postupné promořování populace s cílem získat tzv. stádní, či chcete‑li kolektivní imunitu. Teze o tom, že je třeba ochránit zranitelné skupiny obyvatel a ostatní je možno nechat normálně pracovat, žít a bavit se, navzdory realitě někteří politici omílají dodnes. Dobře se to poslouchá, jen nám nikdy nevysvětlili, jak si představují v praxi to hermetické oddělení cca tří milionů osob od ostatní populace.

Během léta, které si všichni chtěli „hlavně užít“, jsme propadli falešnému pocitu bezpečí a sebeuspokojení, že jsme zvítězili a že jsme to zase jednou my šikovní Češi celému světu ukázali.

Letní přípravu jsme podcenili, varovné případy lokálních ohnisek epidemie ignorovali a po návratu z dovolených a dětí po prázdninách do školy to začalo. Politici, jejichž hlavní starostí bylo nenaštvat voliče před krajskými volbami, přistupovali k přijímání protiepidemických opatření liknavě. Tedy naprostý opak úspěšné jarní strategie.

Počty nemocných se zvyšovaly, nemocnice se zaplňovaly a lidé umírali. Smrt kosila zejména obyvatele domovů pro seniory. Většině lidí to však nevadilo. Mluvili o svobodě, ale ve skutečnosti jen sobecky hájili své vlastní pohodlí. Říkali ekonomika, ale šlo jim jen o primitivní konzum. Oháněli se prosperitou, ale ve skutečnosti hájili jen svůj vlastní zisk. Jarní solidarita a pocit sounáležitosti se vytratily. Zvítězilo sobectví.

Promořování se stalo veřejně nepřiznanou oficiální doktrínou poté, když jeho zastánci převzali do svých rukou řízení boje s epidemií. Snaha získat tzv. stádní imunitu za cenu toho, že obrovské množství našich spoluobčanů zbytečně zemře, byla eticky vadná od samého počátku, ale poslední zbytky legitimity ztratila poté, co se objevily první účinné vakcíny. Od té chvíle je totiž konečné vítězství nad covidem jen otázkou času a sebeovládání.

Vražedná strategie nás stála třicet tisíc mrtvých. Kultura neexistuje, děti, jejichž budoucností se „promořovači“ s oblibou zaklínají, stejně nechodí měsíce do školy, služby nefungují, ekonomika krvácí, společnost chudne a stát se zadlužuje. Prosperují už jen ty montovny, okolo kterých, čert ví proč, naše vláda našlapuje po špičkách.

Cílem vládních „promořovačů“ bylo udržet počty nemocných pod kritickou hranicí, kterou ještě zdravotnictví dokáže zvládat, byť v nouzovém režimu a za cenu poškozování zdraví tisíců dalších pacientů, které nemůžeme řádně léčit. Balancování nad propastí měl legitimizovat Protiepidemický systém (PES), který byl postupně deformován tak, aby toleroval stále větší a větší zátěž zdravotnictví. Jenomže po laně není možno chodit do nekonečna. Nakonec se každý hazardér zřítí do propasti.

Česká republika se stala covidem nejpostiženější zemí na světě. Máme největší množství nakažených na počet obyvatel a na čele jsme i v počtu mrtvých. Bez nadsázky „worst in covid“.

Nejsem povolán k tomu, abych soudil, a už vůbec nemám právo někomu odpouštět. Rozhřešení mohou dávat jen ty desítky tisíc pozůstalých, jimž covid sebral jejich blízké, které měli rádi. Avšak tvrdit, že za nejstrašnější katastrofu v naší novodobé historii nikdo nemůže, tak to už vyžaduje opravdu slušnou dávku cynismu. Čelíme přece stejnému viru jako naši úspěšnější sousedé a nemáme asi ani hloupější obyvatelstvo. Příčinou debaklu je chybně zvolená strategie a špatná rozhodnutí politiků, kteří ignorovali doporučení odborníků a zbaběle se snažili zavděčit náladám davu.

Epidemii stále nezvládáme. Vyspělá a bohatá země, kterou obývají vzdělaní a pracovití lidé, se ocitla na dně. Horor k neuvěření. Pokud jsme opravdu na dně, pak jedinou výhodu můžeme spatřovat v tom, že ze dna vedou již všechny cesty jenom vzhůru.

 

  • Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

Vadila mi improvizace místo použití struktur a procesů, které dělají stát státem. Bohužel, do práce odborníků pořád někdo zasahoval, i když neměl právní odpovědnost. To už se nesmí opakovat. Státní byrokracie musí pracovat podle předvídatelných návodů, které případně upravují odborné orgány, stanovené standardním způsobem. Ve stomatologii jsme vše široce diskutovali a korespondovali, hledali kompromis. Jakkoli to zní pomalu, posouvali jsme se v hodinách a ve dnech. Nevraceli jsme se pořád na začátek. Vůbec jsme nepřipustili chaos od lidí mimo oficiální struktury, také jsme jako jediní v EU nezastavili činnost a máme nejmenší škody na financích i pacientech.

 

  • Mgr. Aleš Krebs, Ph.D.,

prezident České lékárnické komory

Rok uplynulý od začátku epidemie byl velmi náročný pro všechny. Celá řada věcí a událostí, které vypadají na první pohled překvapivě, už v širším kontextu souvislostí tak překvapivá není a více než cokoli jiného vypovídají o schopnostech a charakterech jejich účastníků.

Jestli panovalo na začátku epidemie určité rozčarování z nepřipravenosti, která však mohla pramenit z velmi dlouhého období klidu, pak lze jen velmi těžko nechat bez povšimnutí absenci následné včasné přípravy některých velmi podstatných a předem známých prvků důležitých pro její zvládnutí. Za příklad lze vzít přípravu očkování v ČR. Stačí si vzpomenout na to, kdy byla zveřejněna očkovací strategie v nějaké použitelné verzi a jak je zajištěna cesta vakcín od výrobce až k pacientovi. Zde bych očekával, že s námi bude ministerstvo tuto problematiku intenzivně řešit již v letních měsících, protože se jedná skutečně o extrémně náročnou operaci. Bohužel k tomu nedošlo a důsledky této absence důkladné letní přípravy se promítly do zimního období. Přesto jsem přesvědčen, že se s tím zdravotníci opět dokáží vypořádat. Stejně jako s mnoha dalšími překážkami během celé epidemie. A za to jim všem patří velká úcta a poděkování.

V obecnější rovině působí velmi nepříznivě značná míra obcházení a nedodržování psaných i nepsaných pravidel v mnoha oblastech našeho života a pokusy o zneužívání situace k vlastnímu prospěchu na úkor ostatních. Z toho budeme mít bohužel ještě velmi těžkou hlavu.

Ale abych končil aspoň trochu pozitivně, potěšující pro mě naopak byla velká míra solidarity celé řady lidí, jejich schopnost nezištně pomáhat druhým. Právě o tyto často anonymní hrdiny všedního dne se může celá společnost opřít. Proto je důležité, aby byli vidět a mohli být inspirací i ostatním.

 

  • MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Musím říci, že u mě za ten rok převažují spíše překvapení negativní. Od začátku malá míra připravenosti státu i krajů na takovouto situaci včetně malých zásob potřebného materiálu a nedostatečných seznamů kontaktů na jednotlivé poskytovatele zdravotní péče a lékaře. A také pomalé a těžkopádné přípravy všeho, co bylo třeba. A to ať šlo o distribuci ochranných pomůcek na jaře 2020, nebo dnes o očkování. Na druhou stranu jsem byl příjemně překvapen, kolik úředníků KÚ a Magistrátu hl. m. Prahy a zdravotníků začalo hodně rychle, bez jasného nároku na odměnu za tuto práci, s velmi významnou intenzitou spolupracovat např. právě na té distribuci ochranných pomůcek. Za což zaslouží pochvalu i tehdejší ministr zdravotnictví a jeho náměstek dr. Vrubel, jejichž nasazení v tomto směru bylo neuvěřitelné. V neposlední míře mě příjemně překvapilo i to, jak trpěliví byli lékaři v těch frontách na pomůcky, které se rozdávaly ještě v době ne malých mrazů.

 

  • Prof. MUDr. Věra Adámková, CSc.,

přednosta Pracoviště preventivní kardiologie IKEM, předsedkyně Výboru pro zdravotnictví PSP ČR

Stav od března 2020 je v našich životech zcela zvláštní, dosud jsme si neuměli představit, že bychom mohli podobná omezení našich činností zažít. Ale nemoci se neptají. Uběhlé měsíce mne utvrdily v tom, že Češi jsou velmi kreativní a pohotoví. Všichni se naučili nosit roušky (neberu v potaz některé osoby, které nechtějí a domnívají se, že tím koronavirus zaženou; věřte, že virus se demonstrace nebojí, naopak, děláte mu radost). Potvrdilo se mi rčení mých učitelů, že žádné rozhodnutí, i to, které je provedeno s nejlepším vědomím a svědomím, není nikdy přijato zcela.

Velmi mile mne překvapili mladí lidé, kteří již loni v jarních měsících aktivně pomáhali starším občanům nebo lidem, kteří žijí sami. Myslím, že vysoká míra informovanosti je dobře, ale ten, kdo informaci podává, by měl zvažovat, pro jakou skupinu obyvatel ta zpráva je, někdy docházelo až k přemíře nejasných informací a mnoho lidí, nejenom starých, nám opakovaně volalo, cože vlastně mají dělat. Jinak i přes naše české mručení lidé vědí hodně o nemoci, zajímají se i o možnosti léčby, jsou aktivní a samozřejmě, že se už těší na možnost provozovat nějaké své další aktivity. Přeji, aby se nám návrat k normálu zdařil, i když je jisté, že ještě musíme vydržet.

 

  • PhDr. Mgr. Robert Huneš,

prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, ředitel Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna, o. p. s.

Překvapilo mne, jak se rozdělená společnost opět rozdělila – nad očkováním proti COVID‑19. Lidí odmítajících očkování je spousta. Jsme promořeni předsudky, obavami, dezinformacemi. Jsou jich plné sociální sítě, tisk, televize.

Nad očkováním proti tetanu, žloutence, neštovicím, klíšťové encefalitidě aj. se prakticky nikdo nepozastavuje. Hexavakcína, zřejmě nejvíce zatěžující dětský organismus, je společenskou samozřejmostí. Přesto očkování proti COVID‑19 spustilo hysterii. Pár věcných poznámek.

1. Pokud by jakákoli firma dodala na trh neprověřenou či neběžně rizikovou vakcínu a projevilo se to u očkovanců závažnými problémy, tak si docela obyčejně podepíše ekonomický rozsudek smrti. Zkrachuje. To žádná farmaceutická firma nechce. Proto také nic takového na trh nedodá.

2. Odpovědnost vůči rodičům, prarodičům, těžce nemocným a dalším křehkým blízkým by měla rozumného člověka vést k očkování sebe sama právě proto, aby je nenakazil. Jako neočkovaný, a tím možný bezpříznakový přenašeč mohu nakazit starou maminku, která následkem toho může zemřít. To je příliš krutá daň za vyčkávací taktiku.

3. V USA bylo dosud naočkováno asi 45 milionů lidí a nezemřel v důsledku toho nikdo. Naopak na nákazu koronavirem zemřelo přes 500 000 Američanů. Výsledek tohoto utkání je 0 : 500 000 ve prospěch očkování.

Ano, máme volbu – nemusíme se nechat očkovat, na plošnou vakcinaci můžeme rezignovat. Tím si zvolíme i nadále to, co přes rok nechtěně prožíváme. Chceme v tom pokračovat?

 

  • MUDr. Pavel Vepřek,

zakladatel iniciativy Zdravotnictví 2.0

Pandemie, kromě sebe samé, žádná velká překvapení nepřinesla. Pouze plně nasvítila stav, ve kterém se náš stát už delší dobu nalézá. Za neschopnost vygenerovat do jeho vedení důvěryhodné a koncepčně uvažující lidi platíme životy a svojí budoucností. Za málo profesionální ústřední státní správu platíme stejným platidlem. Zdravotnictví, které stále ještě nedokončilo přechod od státního do samosprávného pojišťovenského systému, ze sebe v místě kontaktu s pacientem vydává to nejlepší, ale klopýtá v organizaci, strategických krocích a řízení financí. Někdy koncem léta bude proočkováním rizikové skupiny obyvatelstva virus medicínsky zvládnut, ale sanace jeho následků a náprava dřívějších i současných hříchů bude extrémně obtížná. Mohu jenom doufat, že se pandemie stane budíčkem, který odstartuje dlouho odkládané a potřebné změny ve fungování našeho státu, potažmo ve zdravotnictví. S tím souvisí i naděje na existenci disentních skupin, které na přípravě jednotlivých kroků pracují. Pokud tomu tak není, tak mají nejvyšší čas začít. Historická zkušenost v tomto směru optimismus nečepuje, ale na odevzdané zahalení hlavy tógou to opravdu ještě není.

 

  • MUDr. Alena Dernerová,

dětská neuroložka, senátorka

Píši dle zadání jen o tom, co mě překvapilo, proto se nezmiňuji o samozřejmých důsledcích pandemie, např. ekonomických, sociálních atd.

Nejprve negativa:

Vzhledem k tomu, že se v březnu roku 2020 podařilo velmi rychle rozvoj epidemie zabrzdit, předpokládala jsem, že nebude mít tak dlouhého trvání.

Velmi mě překvapilo, že z premianta na jaře 2020 jsme nyní na opačném konci. Důvody asi znají experti v oborech přírodních věd a epidemiologové.

Chaos a nesystematické kroky naší vlády při zvládání epidemie nevedou k důvěře občanů a dalším problémem je, že ti, kteří nařízení vydávají, je sami nedodržují. Pak se nemůžeme divit, že lidé odmítají mnohá nařízení dodržovat.

Překvapením pro mě bylo a je, že na rozdíl od většiny evropských zemí české děti v podstatě rok nechodí do škol. To je velká chyba, která bude mít dalekosáhlé následky.

Už dlouho trvající omezení běžného a normálního života vyústí u mnoha lidí v různé psychické problémy. Překvapilo mě, že to je až v tak velké míře. Například proti roku 2017 úzkostné poruchy vzrostly z osmi na 13 procent v listopadu 2020, deprese ze čtyř na 12 procent! Dá se předpokládat, že čísla porostou. Přitom nám dlouhodobě chybějí psychologové a psychiatři.

Pozitiva:

Zdravotníci obecně chybějí a absolutně kritický stav vykazuje již zmíněná psychiatrie, takže doufám, že se konečně urychlí transformace psychiatrické péče.

Pozitivním překvapením pro mě bylo, že lidé začínají dodržovat hygienické zásady, ať už je to třeba mytí rukou.

Dalším pozitivním překvapením pro mě bylo, že během jednoho roku se vyvinula řada vakcín, mnohé z nich jsou jedinečné svým působením a dle sdělení vědců se tyto očkovací látky dají rychle upravit při mutacích viru.

 

  • MUDr. Martin Engel,

předseda LOK‑SČL

Většina věcí mne bohužel překvapila negativně. Pozitivně jen zvládnutí jarní vlny, kdy jsme byli připraveni na kalamitu pod dojmem obrázků z Bergama. Díky razantním opatřením byly dopady na ČR velmi malé.

Hodnocení dalšího období (od léta dosud) je spojeno převážně s chybami. Vesměs pozdní reakce na aktuální situaci, opatření převážně represivní, když už něco pozitivního – podpora lidí v karanténě, tak je proces zdlouhavý a podpora nedostatečná. Rovněž vynutitelnost dodržování opatření je velmi nízká. Negativně působila i vyhlášení populistického charakteru – nepodložené sliby o rozvolnění.

Celkově lze shrnout pandemii do tří bodů:

  • ztráta důvěry představitelům moci,
  • pozdní a nedostatečná podpora postižených zdravotně i ekonomicky,
  • blízkost parlamentních voleb, kdy místo společného postoje k vyvedení země z bezprecedentní krize jsme svědky politikaření.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…