Fyzioterapie. Z nouze ctnost?

Koncem minulého tisíciletí začal v medicíně rychlý vědecký pokrok. Oblast motorického systému však nikdy neměla příliš lesklý punc vědeckosti, spíše naopak. Pohybový aparát byl většinou v hloubi povědomí lékařské obce považován za složitý, anatomicky dokonalý, ale relativně snadno popsatelný mechanismus sestávající z kostí, vaziva a “masa”. 

Že jde pouze o nosnou a efektorovou část celého pohybového systému si připouštíme pozvolna dodnes. Neurofyziologické poznatky mění již několik desítek let naší představu o odborném nakládání s pohybovým aparátem a vymývají zakořeněné “tyršovské” představy.

Význam neuromotorických a kineziologických principů si v minulém století uvědomilo a/nebo je mimoděk objevilo mnoho chytrých lidí. Byla mezi nimi hrstka lékařů a překvapivě velké množství nelékařů, ba dokonce nezdravotníků. Jak je to možné?

Pohyb stál vždy trochu pod horizontem pozornosti lékařů. Praktická intervence (kinezioterapie) byla přenechávána nižšímu zdravotnickému personálu - RHB sestrám, ale také masérům, lázeňským sestrám, a dokonce pomocnému personálu. Označení “rehabilitační PRACOVNÍK” hovoří za vše.

Přitom:

Variabilita a složitost pohybu, vyplývající z komplikovanosti řídících procesů CNS, nemůže být zjednodušována bez dopadu na správnost provedení terapie.

Ne/funkčnost pohybového aparátu významně ovlivňuje každý okamžik lidského života.

Pohyb bývá postižen i u onemocnění zdánlivě s pohybovým aparátem nesouvisejících.

Dopad onemocnění na funkční pohyb je překvapivě velký i po kvalitním lékařském zásahu.

Soustavná práce s tělem a jeho pohybem přináší až překvapivě dobré výsledky i u případů, kdy je klasická medicína “v koncích” svých současných možností.

Intuitivní přístup k neuromotorickému systému se ukázal úspěšným i u málo objasněných diagnóz. Šlo navíc většinou o iniciativu z řad zdravotních sester, strojních inženýrů, herců, a dokonce samotných pacientů, a tedy i naprostých laiků! Neobvyklost základů nově vznikajícího oboru, mu možná pomohla k překvapivým úspěchům a “slávě”, možná mu naopak spíše uškodila. Prudce vzrůstající potřeba kvalifikovaného personálu v této “bílé” části mapy péče o zdraví, vytvořila ctnost ze schopnosti pracovat jakkoliv systematicky v mlžných oblastech neznáma.

Z nouze vznikl obor, který je v rámci zdravotnictví výjimečný. Objevil se obor, kterému lékaři umožnili nahlédnout do řady tajů medicíny, přitom ale zmeškali možnost přijmout ho mezi své kmenové obory. Vznikl obor s “nízkou” výchozí pozicí, ale s odvážně vysokými cíli. Objevil se obor, který má již ve svém názvu přirozenost, selský rozum a přírodní síly. Obor, který má za zády znalosti z řady medicínských oborů, ale přitom nemá čas na plnou objektivizaci většiny svých postupů.

O to více času věnuje přímé práci s pacientem, přesto času paradoxně nikdy nemá dost. Objevila se disciplína balancující na hranicích možností pacientů, terapeutů i vědy. Zrodila se Fyzioterapie. Obor, na nějž někteří shlížejí shora, jiní trochu závidí prostor na přímou práci s pacientem nebo povzbuzující úspěšnost. Obor, který kořeny sahá až k Hippokratovi, ale v dnešní podobě hledá pevnější ukotvení ve vědeckých kruzích.

Fyzioterapie má silnou vazbu na rehabilitaci, čímž je ještě podtržen její význam. Snad není medicínského oboru, který by se nějak rehabilitace alespoň nedotýkal. Řada oborů na rehabilitaci dokonce velmi spoléhá ve smyslu konečných výsledků léčby a schopnosti zařazení pacientů zpět do plnohodnotného života.

Mgr. Tomáš Pelc, www.tribune.cz

iniciátor komunity info.fyzioterapeuti.cz

Zdroj: www.tribune.cz