I na ostřím nože s Tebou budu tančit
Jsi stále tak krásná, jako v okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl. Třpytila jsi se v kapkách dubnového deště a voněla duhou. Ve tvých vlasech si hrály na schovávanou sluneční paprsky, země se probouzela v lenivém tempu a vlévala život do zelených pupenů, roztahovala se v korunách stromů, drala se do květů a nutila je se rozvinout a usmát se na slunce. Přesně tak, jako jsi se usmála Ty na mě. A já věděl, že mě pohltí žhavá láva, oko uragánu, nejhlubší propast. Z dalekého území se ozýval hlas „poletíš do výšin, budeš katapultován, pořádně se připoutej, roztáhni křídla a leť, ale dej si pozor, nemáš zpáteční jízdenku."
Vlasy se mi zježily vzrušením, všechny buňky v těle bláznivě skotačily radostí, plíce se nadmuly jako pár horkovzdušných balónů, krev se přelila odshora dolů a zase nazpět, zorničky se v úžasu rozšířily a vypálily celou krásu toho okamžiku do mozku a mé srdce, mé srdce se zvětšilo 365krát, přesně tolikrát, kolik je dní v roce. 365krát proto, abych tě mohl milovat každý den, znova a znova. 365krát proto, aby v něm bylo dostatek místa pro všechnu tu lásku. A tak se i stalo.
Vidím to jako dnes, vlály ti vlasy jako háďátka na hlavě medúzy, jazýčky kmitaly vzrušením z našeho setkání, samou láskou jsi začala mít škytavku. Milióny sladkých teček nám spadalo na šaty a my tančili s úsměvem vědomí nesmrtelnosti v reji života.
Má lásko, tolik let uteklo od tohoto okamžiku, ale stačí jen zavřít oči a jsem tam znovu, znovu v tom lítám, zas a zas, dokud mi paměť nevypoví službu. Říká se, že láska hory přenáší, já si však myslím, že láska jde dál, nezná hranice, území, dimenze, čas, doby, konvence. Rozpíná se vesmírem a září a září. Je to skála, o kterou se můžeš opřít v těžkých dobách, dá ti nasytit, když máš hlad, můžeš se v ní schoulit, když potřebuješ útěchu, je to koráb, který si razí cestu neznámem, šaty na míru, které z tebe dělají hvězdu večírku, přístav, do kterého si připlouváš odpočinout a nabrat sílu na další plavbu. Tolik jsme toho spolu prožili. Dny, které byly natřené světle modrou, noci do fialova, týdny ve zlaté, ale i období holubí šedi, hematitu a barvy čerstvě vyfáraného černého uhlí. Ale i uhlíkama se dá malovat slunce a tys měla ten dar vytvarovat, namalovat cokoliv z ničeho i čehokoliv. Nikdy jsem nezapochyboval, i v mlčení jsme si řekli vše podstatné i zbytečné. Slova se měnila ve vzducholodě a s nimi jsme cestovali do neznámých krajin, potápěli se na dna oceánů, dotýkali se oblak, proháněli se na ocasech komet, padali volným pádem. Pramínky mých vlasů ve tvých prstech, jako uspávač hadů sis s nimi pohrávala. „ Mám cukrovku", zaznělo z tvých úst s příchutí divokých ostružin. „Topím se v cukrové vatě, jsem naložená nasladko", hořce ses usmála. Smeč v ozvěně čtyř stěn, zvuk sypajícího se skla, záblesk mříží proběhl bělmem tvého oka, kterým jsi vždy tak požitkářsky koukala na svět.
„Úáááááááá", červené světlo - signál ohrožení rozvibroval mé srdeční komory. Přes hřívu tvých vlasů mustanga přeletěl šedý stín. Zmizel tak rychle, jak se objevil, ve mně už však zůstal. Usídlil se v koutě a ne a ne s ním hnout.
Kolotoč vyšetření,"držte si kloubouky, bude to jízda. Nastupuje se, pro velký úspěch dáme ještě jednu jízdu zdarma." Bílé pláště, domorodé nářečí, kterému jsme se museli naučit, bez slovníku a hezky za pochodu. Miliardy kapek rudých jako granátová jablka, upíři vlající po chodbách v bílých pláštích, jehly lesknoucí se v odpoledním slunci. Krystalky bílých prášků, pravidelné mřížky na piškvorkách zdraví. „Vážení, je tu vážení jídla, musíte si ho vážit. Zvažte, co si dáte k snídani, na svačinu, k obědu, k další svačině...Že nemáte hlad? Ještě přijde večeře...Vše musí být hezky pravidelné a vyvážené. Křivky v grafech jako seismické výkyvy. Ráno, v poledne, večer. A tak neustále dokola. Čas nám teď měří jídlo a počítá ho glykémie.
R.E.T.I.N.O.P.A.T.I.E, zní to jako terapie, končí to stejně jako melodie. Hysterie, parodie. Na které křižovatce jsme uhnuli špatně? Kdo převrátil směrovky? Měli jsme jít napravo místo nalevo? Změnilo by to něco? Bylo by to jiné? Kdo kam dal mapu? A kudy teď jít? Může za to chudák pradědeček námořník? Tetička z Rakouska a její nezřízený život? Tvá neustálá chuť na sladké? Cigarety kouřené potají v remízku?
Tolik otázek bez odpovědí. Rezonuje to v hlavě jako v kutálejícím se sudu, pořád se to zrychluje, točí a točí. „Nevystupuj lásko, vím, že to bolí, pavučiny na sítnici, ty zpropadení pavouci zahalující tvůj zrak do sarkofágu, ale musíš vydržet, lístek jsme si koupili oba a já tě na kolotoči samotnou nenechám." Z kolotoče se stala horská dráha, nemáš sílu se mnou věšet po ránu slunce na oblohu, já to teda zvládnu sám za nás za oba, odpočiň si v mechu, víly ti budou česat vlasy a lochtat ti víčka, aby se ti oči zase rozesmály. Přišly ke mně totiž v noci na osedlaných snech a pošeptaly mi do ucha tajemství, něco, co ty nevíš. A tak teď chodí k Tobě, lehounce našlapují, aby tě neprobudily, švitoří mezi sebou, smějí se schované za kapradím, zlatými penízky cinkají, perličky ti vetkávají do vlasů, tančí v rytmu tvého dechu. „Usměj se na mě má lásko, obtoč se znovu kolem mě jako liána, my to spolu přece zvládneme."
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/i-na-ostrim-noze-s-tebou-budu-tancit-25/