Ideální terapeut je ten, který umí řešit i své problémy

Rozhodnutí, že se se svým sexuálním problémem někomu svěří, obvykle v lidech zraje delší dobu a určitě jim není jedno, kdo je vyslechne. Jak je na tom Česká republika ve srovnání s jinými zeměmi, pokud jde o kvalitu odborné pomoci?

Troufám si říci, že velmi dobře. To, že jsou v České republice sexuologové, tedy lékaři, kteří se specializují na diagnostiku a léčbu sexuálních poruch, vůbec není samozřejmé. Ve smyslu samostatné lékařské specializace má tento obor jen několik zemí, vedle nás například sousední Slovensko, z kulturně vzdálenějších zemí například Argentina. V naprosté většině zemí světa, včetně Velké Británie a USA, se lékaři této problematice věnují na základě vlastního zájmu, bez jakékoli specializační zkoušky. U nás je to nástavbová atestace, kterou mohou absolvovat psychiatři, urologové či gynekologové. Ve světě se tomu, čemu my říkáme sexuologie, věnují zástupci jiných, velmi různých profesí – psychologové, psychoterapeuti, manželští poradci, sociální pracovníci.

Je těchto odborníků – sexuologů dostatek?

Řekl bych, že ano. V České republice je kolem sto sedmdesáti atestovaných lékařů – sexuologů, většina z nich ale nemá sexuologii jako své jediné zaměření. Sexuologem v tom užším pojetí u nás může být pouze lékař. Někdy jsou tak označováni i odborníci jiných profesí, to ale není úplně správně. Takže já například nejsem sexuolog, ale jsem sexuální psycholog.

Dokážou lékaři postihnout tu jemnou psychologickou stránku věci?

Právě k tomu by měli být sexuologové zvlášť připravováni, aby člověka viděli komplexně. Je asi přirozené, že urologové jsou centrováni spíše na varlata a penis než na psychiku, gynekologové zase dokonale znají jiné orgány. Psychiatři naopak mohou zanedbávat biologické faktory. Nejde ale oddělit to psychické od toho fyzického a sexuolog by měl být schopen obojí sladit. Proto lékaři v rámci přípravy absolvují i stáže v oborech, které nejsou primárně jejich specializací, gynekologové tak například stážují na psychiatrii.

Je pomoc sexuologa dostupná všude?

V zásadě ano, ale ne všude stejně. Existuje koncepce sexuologické péče, která například určuje, na kolik obyvatel by měla připadat jedna sexuologická ordinace. Tato koncepce ale nikdy nebyla naplněna, a tak je síť sexuologických pracovišť hodně nepravidelně rozložená. Jsou regiony, kde je přístup k této péči poměrně omezený, například západní Čechy nebo severní Morava, někde je ale možné si i svého sexuologa vybírat z mnoha odborníků. Lůžková sexuologická zařízení v podstatě neexistují, kromě speciálních pracovišť pro léčbu sexuálních deviantů, která jsou ve velkých psychiatrických léčebnách. Těchto lůžek je kolem stovky.

Existuje u nás něco jako sexuální trénink, kdy odborník vede pár při sexuální aktivitě?

Sexuální nácvik je často používaný způsob léčby, někdy i jediný, například u ženských sexuálních dysfunkcí, kde nám téměř zcela chybějí účinné léky. Velmi proto doufám, že farmaceutické firmy budou v budoucnu věnovat větší pozornost sexuálním dysfunkcím u žen.

K sexuálnímu nácviku je nutná spolupráce obou partnerů. V našich podmínkách je známé třeba cvičení navržené Mastersem a Johnsonovou, dvěma americkými výzkumníky. U nás je modifikoval profesor Stanislav Kratochvíl. Dříve dokonce na pracovišti profesora Kratochvíla existovalo lůžkové oddělení, kde se těmito postupy léčily páry se sexuální dysfunkcí v rámci několikatýdenní hospitalizace. Po roce 1989 však toto jedinečné oddělení zaniklo, především z ekonomických důvodů, protože pojišťovny nebyly ochotné hradit tento druh léčby. Dnes žádné zařízení tohoto druhu nemáme. Jen doufám, že se v budoucnu této příležitosti někdo chopí a založí privátní sexuologické sanatorium, ani z hlediska podnikatelského by to nemusel být prodělečný projekt.

U nás tedy taková možnost oficiálně není?

Není, ani se nic takového, pokud vím, nepřipravuje. Přece jen je tu velmi tenká hranice mezi sexuologií a pasáctvím.

Co je v sexuologii taková vděčná diagnóza?

Z hlediska terapeutické gratifikace jsou určitě nejvděčnějšími pacienty transsexuálové. U nich se výsledky terapie dostavují obvykle velmi rychle. Když začnou užívat hormonální přípravky, rychle u nich dochází k vytouženým tělesným i sociálním změnám. Po operaci, změně pohlaví, u naprosté většiny z nich zaznamenáváme výrazné zvýšení kvality života. Také u erektilních dysfunkcí nebo u předčasné ejakulace jsme dnes díky novým lékům schopni velmi účinně zasáhnout.

A co je nejméně vděčné?

Asi léčba sexuálních deviantů, a to v rámci ústavní léčby. Ta probíhá z nařízení soudu a alespoň zpočátku je pacienty vnímána jako trest a ne jako pomoc. Jejich spolupráce je velmi často formální. Tato situace je mimořádně náročná na psychiku terapeuta, který málokdy vidí bezprostřední výsledky své práce. Když pacient dostane pilulku na poruchu erekce, tak už při příští návštěvě je jako vyměněný, září a děkuje svému doktorovi. U deviantů je to záležitost měsíců a let.

Přijde někdy poděkovat deviant?

To je velmi vzácné. Já tomu rozumím, v rámci terapie jim bereme jejich sexualitu, jednu z nejdůležitějších radostí. Říkáme jim: Váš způsob sexuálního vzrušení není dobrý, vy zkrátka už nemůžete nadále provozovat svůj preferovaný sex. Nemůžeme očekávat, že po tomto sdělení nám budou zvlášť vděčni. Kdyby nás někdo chtěl zbavit našich preferovaných způsobů sexuálního uspokojení, v podstatě nám je zakázal, také bychom cítili mnohé emoce. Vděk by ale mezi nimi pravděpodobně nebyl.

Ve vašem oboru terapeut a pacient navazují vztah velmi specifický. Není možné to ze strany odborníka zneužívat?

Je to samozřejmě potenciálně velký problém. O sexuálním obtěžování můžeme hovořit tehdy, pokud je vztah mezi dvěma zúčastněnými asymetrický. Učitel a žačka. Šéf a podřízená. Lékař a pacient. V sexuologii je vztah mezi terapeutem a pacientem výrazně asymetrický už ze své podstaty. Vůbec nejde o podružné téma. V anonymních výzkumech mezi velkým množstvím amerických psychologů a psychiatrů bylo zjištěno, že šest až patnáct procent z nich přiznalo sexuální kontakty s pacienty.

Je to samo o sobě vždy špatné? I za těchto podmínek to nemuselo nikomu ubližovat. Skutečně musí platit, že sex s pacientem je tabu?

Podle mě je tato zásada prostě nepřekročitelná a je bezpodmínečně nutné ji dodržovat. Erotický vztah znemožňuje jakýkoli terapeutický zásah.

A co když se ti dva znovu setkají po letech, v úplně jiné životní situaci?

Ani pak ne. Přimlouval bych se za trvalý zákaz těchto sexuálních kontaktů. Není to nový vynález, tento zákaz je už v Hippokratově přísaze, kde je rozšířen i na manželku pacienta. I když je pravda, že v posledních verzích přísahy byly tyto body vynechány. Terapeuti, kteří mají sexuální kontakt se svými pacienty, respektive pacientkami, si své chování racionalizují zamilováním, láskou a podobně. Existuje ale určité procento pacientů, kteří se po podobných „zamilováních“ pokoušejí o sebevraždu.

Není to tím, že profesi sexuologa si vybírají lidé, které prostě sex baví? Ti, kterým nic neříká, se asi budou zajímat o něco jiného…

To je možné, že sexuologii vyhledávají lidé, které sex normálně baví. Je ale také možné, že ji vyhledávají ti, kteří se sexem mají problémy. A právě zde může být zdroj potíží. Jistě není náhodou, že mezi sexuology je nápadně vysoký podíl homosexuálů, ale možná i parafiliků.

To považujete za riziko?

Samo o sobě ne. Možná i naopak, díky vlastní zkušenosti mohou být tito odborníci v terapii i úspěšnější. Určitě však neplatí, že každý sexuolog má problematický sexuální život, stejně jako neplatí, že každý psychiatr má nějakou duševní chorobu.

Co je pro pacienta signálem toho, že něco není ve vztahu odborníkem v pořádku?

Asi to, když mu chování odborníka je prostě nepříjemné. Tou nejlepší prevencí zneužití je přitom informovanost veřejnosti o tom, na co lékař má a na co nemá právo. Pacient by měl například vědět, že může jakýkoli dotek odmítnout. Setkal jsem se s tím, že pacientka uváděla, že ji sexuolog klitoridálně dráždil během vyšetření. Jí to bylo nesmírně nepříjemné.

Nevěděla ale, zda to náhodou není běžný postup, proto se nebránila. To přitom určitě běžný postup není, je dokonce oficiálně zakázán.

Následky sexuálního zneužití terapeutem mohou být pro pacienty skutečně závažné a dlouhodobé – a i pro jejich partnery. Pamatuji se na jednoho svého pacienta, který mi vyprávěl, jak čekal na svou manželku před sexuologickou ambulancí, kam se šla svěřit se svou poruchou orgasmu. Najednou z ordinace slyšel její sexuální vzdechy. Nevěděl však, jak se zachovat. Skutečně se posléze ukázalo, že tam terapeut s jeho ženou souložil. Klient se s tímto zážitkem nikdy nevyrovnal a během půl roku se rozvedl. Na základě několika podobných případů se výbor Sexuologické společnosti usnesl na tom, že podobné praktiky nejsou lege artis, ale i na tom, že kdokoli se dozví o zneužívání pacienta či pacientky jiným kolegou, je povinen to výboru ohlásit.

Hraje roli pohlaví terapeuta? Máte pocit, že se vám lépe navazuje terapeutický vztah s muži, nebo ženami?

U mě je to asi jedno. Měl jsem několik zkušeností, kdy se do mě pacientky „zamilovaly“. Vždy je potřeba s tím pracovat, mluvit o příčinách tohoto pocitu, protože se nejedná o pravé zamilování.

Proč nemohlo být pravé? Ta možnost se přece vyloučit nedá…

Pacientky se skutečně nezamilovávají do svých terapeutů jako do skutečných lidí, a to už jen proto, že o nich nic nevědí. Ten cit je záležitost přenosu. Přenášejí na něj pocity, které mají k jiným důležitým postavám ze svého života. Promítají do nich své vztahy k otcům, matkám, partnerům…V jednom případě se klientka v ambulanci dokonce svlékla do půli těla s naprosto jasnou erotickou výzvou. Nebyl jsem na to připraven. V té chvíli jsem si řekl, toto je důležitý moment terapie, určitě se k tomu vrátíme při příští konzultaci, kdy si to rozmyslím. To se ukázalo jako chyba, protože mezitím zastřelila svého partnera i sebe. Samozřejmě jsem se k tomu vracel a přemýšlel, co mělo být jinak. Vím ale zcela jistě, že kdybych s ní styk měl, využil její nabídky, a ona by pak udělala, co udělala, musel bych ve své profesi skončit. Nedovedl bych si to vysvětlit jinak než jako důsledek svého selhání.

To je hodně drsný příběh…

Ano, je. Ale u našich klientů musíme počítat i s něčím takovým.

Není na vaší profesi nejtěžší přejímání zodpovědnosti za vypracování posudků rozhodnutí, kdy je možné pachatele sexuálních trestných činů pustit zpátky do běžného života? Soud obvykle dá na názor znalce…

Každý soudní znalec má případy, při kterých si není jist, anebo kdy se dokonce zmýlil. Tomu se vyhnout nedá a v našem oboru, který není exaktní vědou, to platí dvojnásob. Musíme se spoléhat na vlastní zkušenost a na schopnost posoudit i to, co nám pacient není ochoten sdělit. Například se nám stává, že pacienti ve falopletysmografickém vyšetření, tedy při přístrojovém vyšetření sexuálních preferencí, vůbec nereagují, protože od svých spoluvězňů vědí, jak je „ošálit“.

Budí vás to ze sna?

Měl jsem v minulosti několik znaleckých posouzení, která se neukázala jako správná. Naštěstí nevím o žádném, které by vedlo k nějaké tragédii.

Bojíte se být s těmito lidmi sám?

Ne, nemám strach, nestalo se mi, že by na mě někdo zaútočil. I když zrovna teď dostávám výhružné dopisy od klienta, který je právě ve vězení. Vyhrožuje mi likvidací, hned jak bude propuštěn. To příjemné není, ale žít se s tím dá. Sdělil jsem už svému okolí, o koho se jedná, kdyby se mi snad mělo něco stát. To je vše, co s tím mohu dělat.

Mluvili jsme o tom, co vše sexuologie může nabídnout, vidíte někde, že má ještě dluh?

Například v pomoci handicapovaným, třeba lidem odkázaným na vozík. Odborníků, kteří se této specifické oblasti věnují, není dostatek. Chybí i osvěta mezi lékaři ostatních specializací, aby sexuálním potřebám těchto pacientů věnovali větší pozornost. To ale platí mnohem obecněji. Při pohledu do nejrůznějších časopisů by se mohlo zdát, že sexu se věnují jen mladí, zdraví a krásní lidé, ostatní jakoby v tomto kontextu vůbec nevystupují. To je velmi falešný dojem. Na sex má právo každý, i když toto právo není nárokové, nemůžeme si je vynutit. Rozhodně ale jde o základní životní potřebu většiny z nás. Existuje i deklarace sexuálních práv, publikovaná v devadesátých letech World Association for Sexuology. Podle ní má každý z nás právo na svobodné vyjádření své sexuality, sexuální orientace i sexuální identity, na své sexuální štěstí. Většina z nás tak jako hledáme své naplnění i v jiných oblastech svého života, celoživotně hledáme své štěstí i v lásce.

Zdroj: Medical Tribune