Přeskočit na obsah

Jak Franz Josef stále poráží Ameriku

Tituly u nás měly a mají složitou hierarchii. Můj dědeček pocházel z chudé rodiny od Domažlic. V tomto městě jako jediný z velké rodiny vystudoval gymnázium, po první světové válce vyšší školu na bankovního úředníka a stal se pak ředitelským radou Zemské banky v Praze. Vzpomínám si, že když se mnou jako s malým chlapcem procházel v 50. letech po ulici, každý jej oslovoval pane rado, ač jsme v té době byli všichni soudruzi. Hierarchie titulů je v české společnosti složitá a mnohdy až humorná. Moje maminka pochází z Hradce Králové a jako svobodnou inženýrku ji sousedé oslovovali slečno inženýrko. Když se provdala za mého otce právníka, začali jí říkat paní doktorová, protože v jejich očích znamenal doktor víc než inženýr. Tato představa již naštěstí vymizela a alespoň mně se zdá, že tituly magistr, inženýr a doktor mají dnes ve společnosti stejnou váhu. Minulému režimu se nepodařilo tituly vymýtit a myslím, že se to nemůže podařit ani dnes.

Užívání titulů u nás má stále dva aspekty. Jeden aspekt je pohled “vlastníka” titulu a druhý je aspekt oslovujícího. Zejména druhý aspekt prozradí sociální inteligenci, resp. zařazení v české tradiční společnosti, většinou nezávisle na jeho vzdělání.

První aspekt může někdy zavánět až arogancí, či nadřazeností. Jeden z mých prvních učitelů na medicíně, biolog docent Soukup, radil rozumně nám studentům v přípravném kursu před zahájením studia na 1. lékařské fakultě, jak oslovovat učitele. Dozvěděli jsme se například, že pokud si nebudeme jistí, zda jsme potkali profesora, docenta či asistenta, určitě dotyčného neurazí oslovení pane doktore. Měl pravdu, většině lidí je opravdu jedno, jak jsou oslovováni, i když výjimek je také dost. Znám jednu profesorku, kterou potkal po delší době kolega a srdečně se s ní zdravil: “Paní docentko, jak se máte, vás jsem dlouho neviděl.” Dostalo se mu ale studené sprchy. Procedila jen skrz zuby: “Jsem profesorka!” A hezký vztah byl narušen. I tato příhoda dokazuje, že sociální inteligence je nezávislá na vzdělání. Znám i jednu lékařku, která týden po promoci šla do čistírny a nahlásila zakázku s patřičným důrazem na čerstvý titul. V české tradici je jasné, kdy se titul nepoužívá – v banálních situacích a také mezi přáteli.

Druhý aspekt je u nás v současnosti ještě aktuálnější. Pokud zdravotní sestra osloví v nemocnici lékaře “pane Nováku”, lékař bude ve střehu a bude předpokládat i její možnou odbornou chybu. Pokud poslanec v parlamentu řekne: A nyní promluví pan Švejnar nebo pan Rath, máme poslance zařazeného, ať jsou nám profesor Švejnar či doktor Rath sympatičtí nebo ne. Dobře se dají podle oslovení hodnotit i reprezentanti farmaceutických firem. Pokud například reprezentantka hovoří o jiném lékaři jako o panu Novákovi, je jasné, že ve firmě není vše v pořádku, když má zaměstnance, kteří se nevyznají v prostředí, kde pracují. To dokládá ostatně i její způsob práce, často od ní zazní i věty typu: “Pane doktore, jestli jsem vám sympatická, tak ten lék trochu pište, nebo mne vyhodí.”

Někteří lidé mají tendenci zavádět v komunikaci nepoužívání titulů, tedy přebírají tradici z anglosaského prostředí. Osobně se domnívám, že tento způsob nemá mnoho šancí. Možná, že Američanům připadá tradice střední Evropy směšná. Ostatně, když v devadesátých letech prezident Bush starší přebíral čestný doktorát Karlovy univerzity, řekl ve svém děkovném projevu: “Doktor Bush – to zní hezky”, a byla to patrně narážka, nebo ještě lépe sympatické vcítění se do našich poměrů.

A tak snad tradice císaře Franze Josefa u nás neprohraje, i když má zdatné pomocníky v některých novinářích a také například v počítačových firmách. V naší nemocnici provozuje jedna firma již 15 let informační systém, který tituly nezná, a tudíž nepoužívá. Při velkých vizitách se tak profesoři a docenti mnohdy dopouštějí podobného faux pas jako ta reprezentantka farmaceutické firmy. Naše starší fakultní profesory a docenty, kteří k nám přijdou jako pacienti, obvykle známe. Ale co ti ostatní z fakulty filosofické, právnické nebo z úplně jiného prostředí? Zejména nemocný člověk je pak sociálně velmi citlivý a vynechání titulu je stále v našem prostředí pro jeho nositele poněkud dehonestující. Důležitou úlohu pak mají referující lékaři, aby včas na takovou okolnost upozornili. Horší je, jsou-li i oni zasaženi novou vlnou. Ostatně táž počítačová firma si před 15 lety naplánovala, kolik písmen může maximálně mít součet příjmení a jména, a to vadí zejména u ženských jmen. A tak zprávy s křestními ženskými jmény Mar, Ivan nebo Jarmil v poklidu kazí renomé kliniky a nemocnice dál. Přesto věřím, že ono staré Rakousko zvítězí i v informatice, jejímž jazykem byla nejprve angličtina.

 

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2008, strana A4

Zdroj:

Doporučené

Deepfake

18. 11. 2022

Deepfake, spojení slov deep (hluboký) a fake (podvržená informace), je souhrnný pojem pro vytváření, manipulaci a modifikaci dat automatizovanými…

Utáhnout na vařené nudli

11. 11. 2022

Jakmile po něčem pátráte na internetu, vyhledavač nabídne odpovědi. Obvykle jich bývá víc a jsou v nějakém pořadí. Většina lidí je prohlíží v tom…

Gombe

16. 9. 2022

Že se lidé podobají šimpanzům, je známo dlouho. Charles Darwin (1809–1882) vyvolal představou blízkého vývojového vztahu opic včetně lidoopů a lidí…