Jak ráda bych se mýlila
V posledních týdnech a měsících jsem se na základě četných podnětů kolegů z praxe, dotazů médií i ve svém blogu na serveru aktualne.cz opakovaně vyjadřovala k problematice připravovaných legislativních úprav dlouhodobé péče. Zvláště pak jsem se soustředila na tu jejich část, podle které hrozí, že domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem nedosáhnou na požadavek registrace jako zdravotnické zařízení a nebudou tedy moci zaměstnávat kvalifikované sestry. Objevily se hlasy (i ze strany Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR – APSS), že celou problematiku mylně interpretuji a že trvalá přítomnost sester v těchto zařízeních určitě ohrožena není.
Nemyslím si, že bych jen tak vypustila poplašnou zprávu. Činila jsem tak poté, co jsem se seznámila s návrhy legislativních změn Ministerstva zdravotnictví i Ministerstva práce a sociálních věcí, připravenými již v paragrafovém znění, dále pak v souvislosti s tím, co je mi známo z praxe a z našeho výzkumu o zdravotním stavu obyvatel pobytových zařízení pro seniory. Mým cílem bylo upozornit na možná úskalí navrhovaných změn, nikoli na jednotlivé aktéry, neboť ti jsou odborné obci všeobecně známi.
V současné době je zdravotní péče garantována paragrafem zákona o sociálních službách – sice nedostatečně, ale přece. Pokud by tento paragraf zanikl, nebude garantována vůbec. Pojišťovny i tak zaujímají zejména v poslední době velmi restriktivní postoj vůči zajišťování zdravotní péče a úhrad za práci zdravotních sester v těchto zařízeních. Pobytová zařízení by měla dle nového návrhu (to ostatně mohou i nyní) některá oddělení registrovat (získat oprávnění) jako zdravotnická, což ale vůbec nezakládá nárok na smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Tuto zkušenost již některá zařízení mají a můžeme ji doložit. Zařízení by si dle nového návrhu mohla ze svých zdravotnických pracovníků vytvořit a registrovat i agenturu domácí péče (to ostatně také mohou i nyní), ale není (a ani v novém návrhu to není řešeno) nikterak garantováno, že s nimi pojišťovny uzavřou smlouvu. Navíc je poskytování domácí péče vázáno na indikaci praktického lékaře, což i nyní představuje, a to i v terénu, značné bariéry v jejím poskytování. Dále je i v současné době pro mnohá pobytová zařízení pro seniory problémem zajistit službu lékaře, a to jak praktického (finanční restrikce ze strany pojišťoven), tak specialisty, například psychiatra (kromě předchozího například i sdělení pojišťovny, že specialistů v daném regionu je dostatek a není třeba nasmlouvat dalšího). Veškeré tyto příklady jsou z praxe. Sestry v zařízeních tak velmi často suplují práci lékaře a jsou prakticky jedinou garancí, že se těmto pacientům dostane alespoň nějaké zdravotní péče, že se alespoň nějak zmírní jejich utrpení. Zajištění zdravotní péče externí agenturou si dovedu představit u malého zařízení opravdu sociálních služeb, ale nikoli u velké instituce se skladbou pacientů odpovídající „nursing home“.
V posledním roce zemřela v domovech pro seniory téměř čtvrtina jejich obyvatel a v domovech se zvláštním režimem dokonce 29 % lidí, nicméně naše výzkumy ukazují, že 25 až 30 % obyvatel nebylo v posledním roce vyšetřeno praktickým lékařem a 10 % neviděl žádný lékař. Skutečně by nehrozilo, že by tyto pacienty dle legislativních změn neviděla ani sestra? Kde a jak by tedy byla zajištěna adekvátní péče, když návrh změn zdravotnických předpisů předpokládá pobyt v následné péči maximálně dva měsíce a v „dlouhodobé péči“ tři měsíce? Na náš dotaz odpovídala členka expertního týmu Ministerstva zdravotnictví, že MZ péči po uplynutí této doby neřeší, že to je řešeno legislativou MPSV. Z našeho výzkumu zcela jasně vyplývá, že v pobytových zařízeních pro seniory žije naprostá většina těžce nesoběstačných, mnoho z nich trpí syndromem demence a oproti minulým letům narostl počet lidí s těžkou demencí i nesoběstačností (tyto výsledky budeme publikovat v zářijovém čísle Gerontologie a geriatrie).
Velmi proto vítám stanovisko APSS (viz rámeček dole). Pokud tato významná organizace takto zřetelně deklaruje, že „zdravotní sestry v těchto zařízeních vždy byly a musejí zůstat i nadále“, jedná se o zcela jasně deklarovaný veřejný slib této organizace, který se jistě projeví i v relevantních jednáních, podkladech a legislativních výstupech. Podle mého názoru je to také velmi dobré východisko i k našemu dalšímu jednání a spolupráci. Proto stanovisko opravdu vítám, i když jsem ze strany APSS zaznamenal výhrady k mým článkům. Ty však nebyly a nejsou míněny ani formulovány jako kritika osob či organizací, ale jako výzva k domyšlení možných důsledků navrhovaných legislativních změn a k vytvoření takové legislativy, která umožní, kromě efektivnějšího využití prostředků do zdravotní péče vkládaných, také zajištění služeb na odborné úrovni srovnatelné s ostatními kulturními evropskými zeměmi.
Pokud by se „proti“ mým článkům týkajícím se dlouhodobé péče konstruktivně ohradil ještě někdo zodpovědný z pracovního týmu Ministerstva zdravotnictví, byl by to opravdu krásný závěr tohoto léta.
Zdroj: Medical Tribune