Jak si otevřít soukromou ordinaci praktického lékaře
6 minut čtení
25. 7. 2016
MUDr. Petr Bouzek
Nemám z toho nějaký povznášející pocit, protože nedělám žádnou povznášející práci, ale dokázal jsem něco, co každý nedokáže. Otevřel jsem si v Praze ordinaci praktického lékaře na „zelené louce“. Začátky byly neskutečně těžké.
Praktičtí lékaři jsou placeni kapitační platbou (její výše je dnes na úrovni lepší polévky, tedy směšná). Pak si mohou u svých registrovaných pacientů občas přivydělat nějakým výkonem. Když začnete ordinovat jako praktický lékař pro dospělé s prázdnou kartotékou, znamená to nulový příjem, ale náklady jedou už od prvého dne. Drsný zážitek. Lidé sice přicházejí, ale velice pomalu. Jediná šance, jak v takové situaci přežít, je najít si další zdroj příjmů a provoz ordinace několik let z tohoto zdroje dotovat. Kdo to nedokáže, zkrachuje se všemi následky. Nikdo mu nepomůže.
Já jsem to sice ustál, ale už bych do takového nebezpečí znova nešel. Vzhledem k tomu, že bych ani neměl dost peněz na koupi zavedených předražených ambulancí končících praktiků, a protože nechci žít a umřít někde v nehostinné periferii (třeba v Chlumci u Ústí), asi bych se živil v jiném lékařském oboru. Nakonec nemocnice jsou personálně vyprahlé, něco by se snad našlo, i s nějakým tím náborovým příspěvkem. O volném čase bych mohl třeba prodávat hamburgery v McDonaldovi. Je tam prý, podle náborových letáků skvělá parta. Ačkoli vím, že bych tím poškozoval zdraví svých spoluobčanů. Jenže člověk se nějak musí živit.
Ale zvládnul jsem to, přežil jsem. Díky ekonomicky neadekvátní výši plateb od zdravotních pojišťoven přežívám dál. Žít se tomu moc říkat nedá. Je to boj o další přežití každý měsíc. Naděje na zlepšení zcela mizivá.
A v této, pro soukromé lékaře zcela nevýhodné ekonomické situaci, bez jakéhokoli náznaku záblesku světla na konci tunelu, si moje známá otevřela ambulanci praktického lékaře pro dospělé, a to v městečku, kde žije asi 17 tisíc obyvatel, a kde žádný jiný praktický lékař ordinaci neuzavřel. Já jsem ji to vymlouval, jako absolutně sebevražednou misi. Ale ona tak strašně chtěla být soukromou lékařkou, být svým vlastním pánem (což stejně nebude, bude Švarc zaměstnancem zdravotních přerozděloven), že do toho šla. Když nyní sleduji její tvrdé začátky a vzpomínám si na svoje, tak bych se chtěl zmínit o některých aspektech, které se takových začátků týkají.
Je to stát, který zavedl povinné zdravotní pojištění, je to stát, který určuje výši zdravotnické daně, jen její výběr převedl na přerozdělovny. Nicméně za kvalitu a dostupnost zdravotnické péče by měl nadále odpovídat stát. Má na to Ministerstvo zdravotnictví a nějaké ty výbory a spolky v parlamentu. Měl by existovat nějaký plán pokrytí zdravotnické péče v republice. Nic takového léta neexistuje, a asi léta existovat nebude. Takže se to dělá ad hoc a tak nějak podle historie. Skvělý systém základních lékařských obvodů byl definitivně zničen jako komunistický a špatný, nic jiného lepší ho ho ovšem nenahradilo. Dnes by stát měl naplňovat svou úlohu cestou výběrových řízení.
Těch se účastní zastupitel municipality, odborník, zástupce ČLK a zdravotní pojišťovny. Kdyby výsledek hlasování byl pro všechny účastníky závazný, tak by to mohlo tak nějak fungovat. Jenže, výsledek hlasování závazný není a tak přerozdělovny zdravotní daně podepíší smlouvu jen s někým. A nikdo neví, podle jakých pravidel, protože pravidla, ačkoliv se jedná o veřejné peníze, neexistují. Výběrové řízení je drahé a zbytečné divadlo. A platíme ho všichni.
Mělo by to být jinak. První varianta, že přerozdělovny zdravotní daně podepíší smlouvu s každým. Riziko otevření nové ambulance by měl nést lékař, který chce ordinaci otevřít. Aby nepodváděl, by pak měl zajistit revizní systém přerozděloven. Přerozdělovny se ale pořád bojí, že lékaři by léčili zdravé, anebo moc draze. Kdyby řádně fungovali jejich revizní lékaři, tak by se to nemohlo stát. Mají přesné informace o tom, který pacient byl kdy ošetřen a jak a za kolik. Na základě těchto dat lze velmi přesně zjistit, zda se jedná o nutné či zbytné ošetření. Ale je s tím asi moc práce. A když někdo nemusí dělat obtížno u práci, tak ji nedělá.
Druhá varianta je taková, že přerozdělovny hlídají (podle nějakého svého veřejně neznámého systému) aby lékařů bylo tak akorát. Tedy nepodepíší smlouvu s tím lékařem, jehož odbornost je v daném regionu podle nich již dostatečně zastoupena. Podepíší s tím, jehož odbornosti je v dané lokalitě nedostatek.
Mělo by to být buď tak, nebo tak. Nejhorší je, když se oboje tak nějak záhadně kombinuje.
Moje známá, jak jsem psal, otevřela čerstvě ordinaci praktického lékaře v městečku, kde žije asi 17 tisíc obyvatel. Všechno si oběhala a bylo to hodně obtížné. Nyní se ale s hrůzou dozvěděla, že si naproti ní otevírá svoji ordinaci další praktická lékařka pro dospělé. V tak malém městě zcela absurdní situace. Lidé u praktiků neplatí cash, vše je z pojištění. Tvrdý tržní boj. Dobrá. Pokud to má tak být, tak ale všude, ne jenom někde! Základem právního státu má být předvídatelnost, což v jednání zdravotních přerozděloven často chybí.
Ještě jedna absurdita je u výběrového řízení. Musíte si vybudovat ordinaci a zajistit její hygienické schválení. A když neprojdete, tak jste v docela velkém maléru. Jako by nebylo možné jít do výběrového řízení s ideou a teprve po schválení ordinaci vybudovat, nebo po zamítnutí nevybudovat. Neznám jiné odvětví, kde jsou taková drastická pravidla.
Další právní absurdita je u smluv. Lékař dostane nějaké papíry popsané velmi malými písmeny a často s větami, kterým bez právního vzdělání, nelze rozumět. Přerozdělovny s ním text smlouvy nijak nekonzultují. „Ber nebo nech být“. Takže lékař musí podepsat nebo skončit. Bez smluvního vztahu s přerozdělovnami zdravotní daně nemůže fungovat 99 procent lékařů. Je samozřejmé, že v této situaci podepíše, ač to není z jeho svobodné vůle. Podle práva by taková smlouva měla být neplatná. Ve zdravotnictví ale právo funguje jinak. Lékař je „dělátko“, které musí poslouchat. Jeho možnost o chrany proti bezpráví ze strany „vrchnosti“ je velmi malá.
A perlička v tom smutném povídání nakonec.
Jedna zdravotní pojišťovna by s moji známou byla ochotna uzavřít smlouvu, ale schvalující lékařka zemřela stářím a nikdo jiný ji nemůže zastoupit. Tak se čeká, až se najde nová odpovědná osoba. A zrovna je léto. Což o to, pro onu zdravotní pojišťovnu to žádný problém není, pro moji známou, ke které se chtějí registrovat právě klienti oné zdravotní pojišťovny, však jde o velký problém. Díky fungování zákona schválnosti je právě zájemců od této zdravotní pojišťovny nejvíce.
Chtěl bych tento svůj článek uzavřít s tím, že bude lépe. Ale po tolika letech v českém zdravotnictví nemůžu. Nevěřím.
MUDr. Petr Bouzek
Zdroj: www.tribune.cz