Je dnes vysoká škola pro sestry přínosem?

Vzhledem k rozjitřeným diskusím o vzdělávání sester, tedy konkrétně o nutnosti vysokoškolského vzdělávání sester , se připojím se svým názorem.

V poslední době se rozproudila živá diskuse obhájců a zastánců vysokoškolského vzdělání, a těch, co nutností tohoto studia nepovažují za nutnost. Argumentem zastánců VŠ studia je mimo jiné i to, že středoškolsky vzdělané sestry se méně vzdělávají. Dovolím si s tímto polemizovat  já sama jsem „ta“ středoškolsky vzdělaná a své vědomosti jsem čerpala, jak z praxe od kolegyň a lékařů, tak ze samostudia, pravdou je, že jsem toto nijak nedokládala do žádného systému a nikde mě nikdo nekontroloval. Pokud tedy nebudu počítat do tohoto systému kurzy, nyní systém registrace, u kolegyň specializace. Bylo na mém uvážení, kolik času vzdělání věnuji.

Naproti tomu je patrně postaven fakt, že vysokoškolské studium je doložitelné a potvrditelné. Pokud tedy vycházely argumenty z tohoto, pak vysokoškoláci vyhrávají, ale pouze v rovině teorie. Nicméně, a s tím budou jistě mé kolegyně středoškolačky souhlasit, je na každém z nás, co z teorie dokážeme uplatnit v praxi a já osobně si myslím, že středoškolsky vzdělaná sestra je v praxi lépe orientovaná, než sestra po VŠ, která neprošla nemocniční praxí a své vědomosti se teprve musí naučit v klinické praxi aplikovat.

Dále jsem se dočetla, díky otevřenému dopisu vysokoškolských vzdělavatelů nelékařů (už slovo nelékaři mě irituje, ale vzdělavatelé? Inu, na to musí být fantazie vymýšlet tyto funkce a názvy), že středoškolačky přispívají k vyšší úmrtnosti pacientů. Nejenže bych jako pacient mohla tuto informaci brát jako poplašnou zprávu, kolik je dnes v nemocnicích středoškolaček, které profesionálně pečují o nemocné, ale jako sestru mě toto hluboce uráží. Jistě nebudu sama, a nemyslím si, že to, že nemám vystudovanou vysokou školu, mě nějak diskriminuje oproti vysokoškolákům a ohrožuje pacienty. Spíše naopak, já osobně jsem si musela poradit za ztížených pracovních podmínek a s omezeným přísunem pomůcek (o těch jednorázových nemluvě), bez počítače, mobilu ap. A budu teď mluvit za více z nás, mnohdy to byly velmi vypjaté situace, když jsme jako středoškolačky začínaly.

Tvrdit, že úmrtnost je přímo úměrná vzdělání je zavádějící, pokud se ovšem nedostáváme někam k bodu, kdy je otázka mytí rukou a dezinfekce otázkou vzdělání, pak je zřejmé, že tam, kde je osvěta o hygieně díky vzdělání na nízké úrovní, bude úmrtnost vyšší, ale to bychom se dostávali jinam.

Ze studie, kterou vzdělavatelé argumentují, mimochodem vyplývá i to, že je vyšší úmrtnost, pokud se jedna sestra stará o osm pacientů naproti tomu, když se stará o šest.

Závěrem studie je, že personální škrty, šetření by mohly nepříznivě ovlivnit výsledek léčby. Zvýšený důraz na bakalářské vzdělání pro zdravotní sestry by „mohly“ snížit a předejít úmrtí v nemocnici. Celý tento závěr ale vzdělavatelé, jak vidno už do svých argumentů nezahrnuli a svou argumentaci vytrhli z kontextu.

Z mého pohledu je dnes vysokoškolské vzdělání tak, jak je nastaveno, zátěží systému, kdy nemocnice a zdravotnická zařízení nemají pro tyto zdravotníky pracovní zařazení a pro zdravotnictví obecně nepřináší výhody.

Je výhodou pro jedince a jeho ambice, nikoli pro systém, jako celek.

Vysoké škola by měla být garantem odbornosti, samostatnosti a měla by být zárukou toho, že po jejím vystudování je zdravotník schopen samostatné činnosti. Měl by to být člověk, který má kompetence a odpovědnost pro samostatnou činnost.

Vysokoškolské studium by neměl být krok k opakování, ale krok k zvýšení kvalifikace.

Proč nemít vysokoškolsky vzdělané sestry, které by měly samostatné kompetence např. domácí péče – kdy by si mohly samy předepsat pomůcky, odběry, inzulín, základní léky, sestry pro ARA a anestezii, pro chronické rány a chirurgii, sestry pro neurologii a spánkovou medicínu, dětské sestry, geriatrické sestry apod.

Vysokoškolské vzdělání by proto mělo následovat po nemocniční min. roční praxi, kdy sestry (bratři) ví, kam by chtěli směřovat a kde by se chtěli uplatnit.

Sestry by měly získat nejen své kompetence, ale měly by být i zahrnuty do sazebníku výkonů. Dnes dle pojišťoven většinou neexistují, jejich práce není nijak ohodnocena, i když je napříč obory jejich práce nezanedbatelná.

Vzdělání všeobecných sester by se mělo vrátit na střední školy, je zřejmé, že kvalita přijímaných žáků a výuky klesla, ale rozhodně bych se přimlouvala, aby se obé změnilo k lepšímu a střední zdravotnická škola byla zase prestižní škola, která byla zárukou kvalitního vzdělání.

Nechci tím snižovat vysokoškolské vzdělání, ale mělo by dávat smysl, mělo by někam mířit. Dnes míří jen tam, kdy ze střední školy vycházejí ošetřovatelky s maturitou, a k tomu, aby mohly dělat odbornou práci musí studovat to, co už nakously. áš systém investuje do ošetřovatelek s maturitou a posléze do sester s Bc. titulem, aby dělaly klasickou ošetřovatelskou péči, protože kompetence jsou stejné, jako pro ty "dříve" středoškolské.

Zastánci vysokoškolského vzdělání se hájí tím, že jsme povinní mít vysokoškolsky vzdělané sestry dle směrnice EU, kdy nesmějí pracovat jako sestry v rámci EU bez vysokoškolského vzdělání. Nikdo nechce VŠ rušit, já osobně bych ji ráda spíše více odborně zaměřila, což by mělo být přínosem nejen pro žáky, ale i pro zájemce o práci mimo ČR. Otázkou je, zda odborné a tedy specializované vzdělávání je přínosem pro vzdělavatele. Je jiné učit teorii a jiné učit praxi, která se vyvíjí, tedy držet krok s pokrokem v medicíně.

Monika Muroňová

www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz