Přeskočit na obsah

Jsem rád, že jsem měl možnost to zažít

 

  • Milý Karle, začali jsme se potkávat někdy na začátku sedmdesátých let minulého století jednak v IKEM v Praze‑Krči, kde jsme oba pracovali, a jednak na sídlišti v Praze‑Ďáblicích, kde jsme oba bydleli. Navrhuji tedy nic nepředstírat a tykat si. Já už teď ani nepracuji v IKEM, ani netrávím většinu času v Ďáblicích, leč tys zůstal oběma místům celoživotně věrný. Proč vlastně?

Skutečně jsem moc adres soukromých ani pracovních nevystřídal. Pokud jde o pracoviště, už v době studií jsme měli některé stáže v Thomayerově nemocnici v Krči a věděli jsme o výzkumných ústavech, které tam byly umístěny. Měl jsem velkou úctu k vynikajícím lékařům, kteří tam tehdy působili, a nemyslel jsem si, že bych mohl být jejich kolegou. Proto jsem si velmi vážil toho, že jsem pak mohl v jednom z proslulých krčských ústavů začít pracovat. Tenhle pocit mne v dalších letech neopustil. Pokud jde o bydliště, je to podobné. Na našem sídlišti jsem se octl neplánovaně, když v 70. letech zbourali náš dům a my tam obdrželi náhradní byt. Chvíli trvalo, než jsem si na sídlištní život zvykl, pak jsem ale začal – zejména když jsme měli malé děti – oceňovat některé jeho přednosti: úhlednou architekturu nebo blízkost lesa. Pořád si myslím, že je to jedno z nejhezčích míst k bydlení v Praze.

 

  • Promoval jsi na Fakultě dětského lékařství UK v Praze v roce 1965, již o tři roky později jsi na základě konkursu nastoupil do tehdejšího Výzkumného ústavu experimentální terapie pod vedením dnes už legendárního prof. O. Šmahela. Jaká tam tehdy panovala atmosféra?

Končil jsem studium v době, kdy si absolventi lékařských fakult nemohli sami zvolit pracoviště, ale dostávali přidělená místa formou dekretu – umístěnky. Všichni jsme tehdy povinně nastupovali do různých mimopražských nemocnic, v mém případě šlo o OÚNZ Frýdek‑Místek. Tam jsem získal základy pro svou klinickou praxi, které jsou asi pro každého lékaře nejdůležitější. Protože ale pocházím z Prahy, účastnil jsem se konkursů na pražských pracovištích, až jsem nakonec uspěl a od ledna 1968 nastoupil na uznávané pracoviště vedené prof. Šmahelem. Atmosféra na klinice, apolitické mikroklima, způsob práce, její intenzita a úroveň mne od prvního dne nadchly. Výzkumný ústav byl zaměřen na klinickou farmakologii, současně byl ale i klinickou základnou katedry vnitřního lékařství IPVZ a ve své struktuře měl pracovní skupiny zaměřené na jednotlivé interní obory, kde působilo množství mimořádných osobností – prof. Schück, doc. König, prof. Modr, prof. Jedlička, doc. Stříbrná, doc. Pinsker, dr. Bultasová, prof. Přerovský, dr. Ipser, prof. Daum, doc Synek, prim. Švorčík a řada dalších, jimž se omlouvám, pokud je nejmenuji. Dodnes mám v paměti pravidelné demonstrační vizity a semináře, které zabraly skoro celý den a konaly se každý týden za účasti všech členů kliniky. To byla velká škola.

 

  • V roce 1971 vznikl v Praze‑Krči Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) a do něj byl začleněn i váš VÚET, později přejmenovaný na III. interní výzkumnou základnu IKEM. Co se tím pro ústav a jeho práci i pro tebe osobně změnilo?

V té době byla už odlišná situace, probíhala tzv. normalizace a vznik IKEM byl její součástí, k níž jsme se ale nestavěli negativně. Sloučení výzkumných ústavů v Krči mělo řadu pozitivních odborných stránek, které převažovaly. Pro mne osobně, pokud jde o pracovní zaměření, nedošlo k žádné mimořádné změně. Při nástupu do Krče jsem byl zařazen do angiologicky zaměřené laboratoře spolu s dr. Olivou a dr. Romanovskou. Dostal jsem za úkol zavedení radionuklidových metod pro vyšetřování mikrocirkulace u lidí, což se mi podařilo, a vedle klinické práce na oddělení jsem tuto techniku začal používat, spolu s pletysmografickým měřením kapilární propustnosti, ke klinickým studiím. To byl můj přínos ke spektru vyšetřovacích metod pracoviště.

 

  • V IKEM jsi byl přiřazen ke slavné skupině periferní cirkulace dřívějšího Ústavu chorob oběhu krevního – s kým a jak jsi tam spolupracoval?

IKEM vznikl sloučením původních výzkumných ústavů a v našem případě šlo o spojení s oddělením periferní cirkulace bývalého Ústavu chorob oběhu krevního (v té době přejmenovaného na II. interní výzkumnou základnu, později Kliniku kardiologie). Naše skupina se tak stala součástí proslulého kardiologického ústavu, ale především jednoho z hlavních center angiologie v naší zemi, spojeného se jmény MUDr. Linharta a doc Přerovského. Oba se zasloužili o výchovu řady osobností české a slovenské angiologie a kardiologie. Mohu uvést jména jako prim. Spáčil, prof. Niederle, doc. Bulvas, dr. Broulíková, dr. Oliva, dr. Janďourek a další. Oba pro mne představovali vzory a možnosti být s nimi v každodenním kontaktu jako učiteli jsem si velmi vážil. Doc. Přerovský byl mým školitelem při přípravě kandidátské disertační práce, kterou jsem obhájil v r. 1975. Měli jsme celou řadu společných publikací a má spolupráce s ním pokračovala i v dalších letech, až do jeho odchodu do důchodu.

 

  • Konečně po přestěhování IKEM ze samostatných pavilonů do nového monobloku a po jeho reorganizaci na přelomu 20. a 21. století ses stal pracovníkem Kliniky transplantační a cévní chirurgie a k dosavadním spolupracovníkům přibyli další. Kteří to byli a co dalšího bylo pro tebe nové?

Stěhování do novostavby IKEM bylo spojeno s jeho určitou restrukturalizací a v mém případě znamenala přesun naší angiologické skupiny z Kliniky kardiologie na Kliniku transplantační a cévní chirurgie. Chirurgem jsem se nestal, ale získal jsem mnoho nových spolupracovníků, k nimž dnes patří např. doc Janoušek, dr. Chlupáč, dr. Pantoflíček, dr. Marada, dr. Lipár a další. I když původní představa, že vznikne jedno společné oddělení cévních chirurgů a cévních internistů, se nerealizovala, vzniklo v rámci kliniky neformální vaskulární centrum, které je součástí sítě specializovaných pracovišť zajišťujících v naší zemi péči o komplikované cévní pacienty – v každodenní a bezprostřední spolupráci cévních chirurgů, cévních internistů a intervenčních radiologů. Takovýto způsob práce oceňuji a považuji jej za přínos, který se bude do budoucna dále rozvíjet.

 

  • Když v roce 1993 vznikla samostatná Česká angiologická společnost ČLS JEP (ČAS) – především díky doc. MUDr. V. Puchmayerovi, který se stal jejím prvním předsedou –, působil jsi nejprve jako její místopředseda a od roku 2000 až do konce roku 2016 jako předseda. Oč jsi v těchto funkcích především usiloval?

Rozvoj angiologie u nás po roce 1989 byl úžasný, jsem rád, že jsem měl možnost tuto etapu zažít. Založení samostatné odborné společnosti bylo výsledkem odehrávajících se změn a nepochybně přispělo k dalšímu mohutnému rozvoji oboru. Dohnali jsme vývoj probíhající v jiných evropských zemích, kde už angiologické společnosti existovaly o mnoho let dříve. Počet členů naší společnosti se během několika let zdesateronásobil, a podobně přibývalo účastníků a přednášejících na každoročních kongresech a dalších akcích společnosti.

Existence odborné společnosti je obecně pro každou specializaci důležitá, představuje její záštitu, vypracovává její koncepci, zajišťuje vzdělávání. Hlavním cílem při založení společnosti bylo vytvoření adekvátní angiologické péče o pacienty s cévními onemocněními. Vnímali jsme v té době zřetelnou diskrepanci v tom, jak byla u nás na dobré úrovni zajištěna péče cévních chirurgů a naproti tomu jak nedostatečná byla péče cévních internistů/ angiologů. Přitom převážná většina cévních pacientů, odhadem 90 procent, vyžaduje především internistickou péči. Lze říci, že tento hlavní cíl se v uplynulých letech dařilo dost dobře plnit, v současnosti má cévní chirurgie rozhodně v nás na straně vnitřního lékařství partnera. I když není kompletní, základní síť angiologických pracovišť je vytvořena. Jde o analogickou situaci s jinými oblastmi medicíny, kde je péče o pacienty zajišťována podobnou spoluprací, např. kardiologie‑kardiochirurgie, gastroenterologie‑břišní chirurgie, nefrologie‑urologie atd.

 

  • Celý svůj aktivní život jsi byl a dosud jsi pilným autorem a přednášejícím. Připomeň alespoň některé své nejdůležitější práce.

Jedna z mých prvních a zároveň asi nejcitovanějších prací se týkala farmakoterapie chronické žilní insuficience. V té době systém klinického hodnocení léků nebyl ještě tak propracovaný jako nyní a na našem pracovišti jsme tehdy provedli sérii studií, které prokázaly efekt těchto přípravků na žilní systém a mikrocirkulaci u lidí a přispěly k objasnění jejich účinků v klinickém použití. Další vesměs prioritní výsledky umožnilo zavedení pletysmografických a izotopových metod, zaměřených na hodnocení kapilární permeability za různých klinických stavů u lidí. Šlo o práce s doc. Přerovským u pacientů s diabetem, s chronickou renální insuficiencí a s ischémií dolních končetin, s prof. Horkým a prof. Markem u pacientek s idiopatickými edémy, s prof. Widimským a dr. Jandovou u pacientů s hypertenzí. S dr. Linhartem to bylo studium kritické končetinové ischémie a jejího ovlivnění prostanoidy. S dr. Olivou jsem měl možnost spolupracovat na novém způsobu hodnocení pulsové vlny (se zavedením parametru, který je nyní některými autory označován jako Oliva‑Roztočil‑Index). Z větších publikací to byla první moderní učebnice angiologie, připravená spolu s doc. Puchmayerem, která vyšla v opakovaných vydáních, repetitorium Angiologie nebo před třemi roky vydaná monografie Nemoci končetinových cév, připravená spolu s prof. Piťhou a dalšími spolupracovníky.

 

  • Jsi spoluautorem mnoha doporučení, např. pro léčbu pacientů s tromboembolickou nemocí nebo ischemickou chorobou končetin, přednášel jsi a přednášíš pravidelně na různých seminářích, na celostátních konferencích odborných společností i na vědeckých akcích mezinárodních, mnohdy jako vyzvaný řečník. Podílíš se na tvorbě doporučených postupů týkajících se angiologie, které vydávají naše nebo mezinárodní angiologické společnosti (např. z poslední doby doporučení European Society of Vascular Medicine). V čem vidíš význam těchto doporučení a přednáškové činnosti?

Vytváření doporučených postupů je v současnosti ve všech oborech medicíny jedním z nejčastěji užívaných způsobů zaměřených na dosažení standardní a zároveň optimální péče o pacienty s vybranými klinickými stavy. Každoročně vzniká ohromné množství dokumentů tohoto typu na národní i mezinárodní úrovni. Texty jsou zároveň součástí kontinuálního vzdělávání, které je pro medicínské obory charakteristické. Přijatá doporučení by je měla usnadňovat. A přednášková činnost, vedle tištěných textů, může sehrát významnou roli při jejich implementaci do klinické praxe. Uplatnění doporučených postupů (guidelines) v praxi je hlavním cílem jejich autorů, byť jejich platnost není trvalá a vyžaduje pravidelné revize a inovace.

 

  • Vždy ses také významně podílel na vzdělávání angiologů – především každoroční organizací tradičních Angiologických dnů s mezinárodní účastí v Praze, kde se setkávají a přednášejí nejen angiologové, ale i cévní chirurgové, rentgenologové, internisté, dermatologové a další odborníci z ČR a Slovenska, ale i mnoha dalších zemí, včetně USA. Které další tebou iniciované či organizované akce stojí za zmínku?

Úžasná aktivita, která provázela změnu režimu v roce 1989, a založení ČAS měly odraz i v odborných setkáních, v jejich počtu, rozsahu, úrovni a množství účastníků. Angiologické dny, které se konaly od 70. let, přestaly být jedinou akcí v roce, postupně se rozrostly z půldenního setkání ve středně velký třídenní kongres. Z nově vzniklých setkání se jako první objevila Postgraduální česko‑slovenská sympozia, která jsme začali pořádat v době, kdy angiologie ještě chyběla v systému postgraduálního vzdělávání a nebyla atestačním oborem. Byla představa, že sympozia budou – do doby, než bude specializace ustavena – aspoň zčásti nahrazovat uvedený nedostatek. Hned první setkání v roce 1995 v Poděbradech mělo velký úspěch a sympozia se od té doby stala pravidelnou každoroční akcí, která si udržuje svůj význam. Přesunem na jižní Moravu představují i určitý protiklad k Angiologickým dnům, pořádaným pravidelně v Praze. Vedle toho přibyly další pravidelné akce celostátního významu. Pod záštitou ČAS pořádá II. interní klinika VFN v Praze, kde sídlí subkatedra angiologie (vedoucí doc. Karetová), každoročně celodenní setkání s názvem PragueAngio, věnované vybraným oblastem cévní problematiky. Pravidelně se také konají Ostravské angiodny, pořádané vítkovickou nemocnicí, která je hlavním pracovištěm angiologie na Moravě. K uvedenému lze přidat i každoročně organizované samostatné bloky angiologické společnosti na výročních sjezdech České internistické společnosti ČLS JEP a České kardiologické společnosti.

 

  • Byl jsi a dosud jsi čestným členem několika zahraničních angiologických společností a členem redakčních rad časopisů zaměřených na periferní cirkulaci, byl jsi a jsi velmi úspěšným reprezentantem české angiologie v zahraničí. V letech 2012–2014 jsi byl prezidentem celosvětově působící International Union of Angiology (IUA), a díky tomu byla ČAS pověřena uspořádáním 25. světového angiologického kongresu v červenci 2012 v Praze. V letech 2018–2019 jsi byl prezidentem další významné společnosti – European Society for Vascular Medicine. Na mezinárodním poli máš obrovskou zásluhu i o vzdělávání mladých cévních specialistů: v rámci IUA jsi např. spolu s prof. Piťhou založil Kurs pro mladé vaskulární odborníky, konaný od roku 2013 každoročně v Praze za celkové účasti již více než dvou stovek mladých nadšenců prakticky ze všech kontinentů. Co pro tebe tyto mezinárodní kontakty a aktivity znamenají a jaký byl podle tvého názoru tvůj přínos k nim?

Naše angiologie vznikala a rozvíjela se v kontextu s mezinárodním vývojem oboru. Angiologické společnosti v evropských zemích začaly vznikat po 2. světové válce a prof. Prusík, jehož považujeme za zakladatele angiologie u nás, byl na mezinárodní úrovni velmi aktivní a stal se jedním ze zakladatelů Mezinárodní angiologické unie. Jeho působení bylo zasaženo událostmi po únoru 1948. V 60. letech se kontakty obnovily a prof. Reiniš zastával významnou roli ve vedení IUA a organizoval v Praze Světový angiologický kongres. Historie se opět opakovala, následovalo další období omezených kontaktů, trvající do roku 1989. Pak bylo teprve možné, aby se naše angiologie znovu zapojila do široké spolupráce na mezinárodní úrovni. Nebylo to ze dne na den, bylo třeba překonat určitou nedůvěru způsobenou dlouhou izolací, ale výsledky se dostavily. Letní kursy pro mladé vaskulární odborníky, které jsi zmínil, patří k tomu, co je zvláště oceňováno a co nám dělá dobré jméno.

 

  • Všeobecně se uznává, že jsi měl zásluhu na prosazení angiologie jako základního atestačního oboru v roce 2004 – nicméně při pozdější reorganizaci postgraduálního studia v roce 2018 angiologie tuto pozici bohužel ztratila. Jaké byly argumenty PRO a jaké později PROTI?

Je pravda, že k uznání angiologie jako atestačního oboru došlo v době, kdy jsem předsedal angiologické společnosti, avšak požadavek na zařazení angiologie do systému atestací podával už doc. Puchmayer jako jeden z prvních kroků po vzniku společnosti. Argumentů pro bylo několik: spontánně u nás vznikala angiologicky zaměřená pracoviště, přičemž erudice jejich pracovníků v oboru neměla žádnou jednotnou strukturu a smluvní vztahy s pojišťovnami se neřídily stejnými podklady, v sousedních zemích – Německu, Rakousku a jinde – byla již tato specializace ustavena, my jsme považovali za žádoucí, aby vzdělávání u nás bylo v souladu s Evropskou unií. Po přibližně deseti letech byla žádost kladně vyřízena a od roku 2004 se angiologie stala atestačním oborem. To byl rozhodující přínos pro hlavní cíl společnosti – budování sítě angiologické péče a její personální zajištění. Nicméně poslední reorganizace vzdělávání v r. 2018 hodila vytváření angiologické péče „klacek pod nohy“. Obor nezrušila, ale znevýhodnila jej tím, že se – na rozdíl od cévní chirurgie – stal atestací nástavbovou. Ve vztahu k cévní chirurgii tak vznikla na úrovni vzdělávání nežádoucí asymetrie. Úprava provedená v r. 2018 se neopírala o žádná kritéria a argumenty, důvody byly převážně subjektivního nebo osobního charakteru. Často se u nás v některých oblastech dohání probíhající vývoj, v tomto případě došlo k zásahu, který budování oboru nepomůže.

 

  • Pohybuješ se v angiologické problematice a zabýváš se jí klinicky i výzkumně již více než půl století; lze vůbec nějak stručně charakterizovat její vývoj za toto období?

Jestliže porovnám současnou situaci se začátkem mého působení v oboru, vede mne to ke slovům jako fascinující nebo úžasný rozvoj. Ohromný přínos v diagnostice např. představuje zavedení ultrazvukových zobrazovacích metod, které se staly základní vyšetřovací metodou v klinické praxi. Protože mám možnost srovnání se situací, jaká existovala v minulosti, jsem i po mnoha letech používání duplexní sonografie každodenně v ordinaci nadšen při pohledu na obrazovku přístroje. A podobný diametrální rozdíl se týká i léčebných postupů, kde došlo k významnému poklesu hospitalizací nebo k jejich zkrácení a uplatnění ambulantních způsobů léčby – např. u akutní žilní trombózy. Naprosto zásadní zlom znamenalo zavedení endovaskulárních intervencí. Jejich uplatnění mělo dopad na chirurgickou léčbu, kterou připravilo o některé indikace, ale zásadně změnilo i tzv. konzervativní terapii. A opomenout nemohu ani pokroky v medikamentózní léčbě – z hlediska cévních pacientů především zavedení statinů a celé řady antitrombotik.

 

  • A ty sám – co považuješ během své aktivity v české, evropské a světové angiologii za svůj největší úspěch a co ti naopak přijde spíše líto?

Snad mohu jako úspěch uvést 25. světový angiologický kongres, který jsme organizovali v červenci 2012 v Kongresovém centru v Praze. Byla to zatím největší angiologická akce, která se v naší zemi konala, a její průběh přinesl naší angiologii mezinárodní respekt. Ten má své pokračování až do současnosti, kdy je naše angiologie reprezentována generálním sekretářem organizace (prof. Piťha) a organizačním sekretariátem vedeným Mgr. Uhrem, který má sídlo v Praze. Úspěšné konání kongresu nepřišlo samo od sebe, bylo výsledkem několikaleté cílevědomé činnosti. Na společnou práci s prof. Piťhou (generální sekretář kongresu) a Mgr. Uhrem (agentura AMCA) při přípravě kongresu vzpomínám jako na jedno z nejhezčích období, které jsem zažil.

Pokud jde o druhou část otázky, myslím, že musíme v životě vybírat z toho, co nám osud nabízí. Jsem přesvědčen, že to s námi myslí dobře, a netřeba litovat, když naše vlastní představy nevyjdou. Současné generaci kolegů ale přece jen trochu závidím úžasné možnosti vzdělávání, cestování a pracovního uplatnění.

 

  • Na závěr musím konstatovat, že kdyby tě neusvědčilo datum z tvého rodného listu – 27. března 1941 –, sotva by někdo uvěřil, že slavíš osmdesátiny. A tak tedy – ad multos annos.

Za rozhovor poděkoval Jaroslav Hořejší

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Naši bližní peněžní

3. 12. 2021

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky…

Fórum: Motivace pro praktiky

29. 11. 2021

Posílení a rozšíření kompetencí praktických lékařů je spojeno s motivací poskytovat pacientům tu nejlepší péči. Padla proto některá preskripční…