Kde leží peníze na platy zdravotníků bez nutnosti navyšovat státní rozpočet
V následujícím textu se pokusím vysvětlit, kde leží dostatek prostředků pro navýšení platů, a to nejen lékařů, ale všech zdravotníků. A není k tomu třeba ani zatížit státní rozpočet, ani čekat dva roky na to, jak dopadne návrh předkládané a nepochybně potřebné zdravotní reformy (kolikátý už za posledních dvacet let?).
Nejprve trocha čísel a faktografie: Česká republika vynaložila v roce 2008 na zdravotnictví 7,1%svého hrubého domácího produktu (HDP). Ve srovnání s vyspělými zeměmi to není rozhodně nejvíce: tam se podíl HDP pohyboval mezi 8,4 % (Finsko) a 11,2%(Francie).
Záměrně pomíjím některé další, významné odlišnosti, jako že například velikost HDP přepočtená na jednoho obyvatele je ve vyspělých zemích zřetelně vyšší
Závěr č. 1: Prostě jsme se rozhodli, že na zdravotnictví budeme dávat méně než ve vyspělých zemích světa, a to lze ještě považovat za legitimní
Paradox č. 1: Jak je ovšem možné, že když dáváme na zdravotnictví o 38%méně než Francouzi, že úroveň naší zdravotní péče není o 38 procent horší? V novorozenecké úmrtnosti jsme na tom dokonce o 20 % lépe než Francie a o 42%lépe než Velká Británie. Abychom pochopili, proč české zdravotnictví s podprůměrnými vstupy dělá stále ještě slušnou medicínu na srovnatelné evropské úrovni, musíme rozkrýt strukturu financování celého sektoru.
Postačí nám k tomu čísla z oficiálního dokumentu - Zdravotnické ročenky ČR. Celkové výdaje na české zdravotnictví v roce 2009 dosáhly hodnoty 286 miliard Kč.
Z této celkové sumy jsme spotřebovali na platy 246 tisíc pracovníků v resortu zdravotnictví 79 miliard korun (tj. 27%z celého rozpočtu). Výdaje na léky dosáhly 80 miliard korun (28 %) a výdaje na zdravotnický materiál překročily 22 miliard Kč (8 % z rozpočtu zdravotnictví). A zde se dostáváme k jádru věci. Je nutno dát tato čísla do kontextu s rozdělením nákladů zdravotnických systémů jiných, řekněme vyspělých zemí. Pro porovnání zvolím Velkou Británii, jejíž procento výdajů na zdravotní péči je mezi vyspělými zeměmi rovněž podprůměrné (8,5 % HDP), a kromě toho jsem v Británii také tři roky jako lékař pracoval.
Tedy pro srovnání: ve Velké Británii jde na platy zdravotníků téměř 60 % rozpočtu, naopak náklady na léky nepřesahují 20%rozpočtu
Závěr č. 2: Zatímco výdaje na platy zdravotníků v ČR ani nedosahují výdajů na léky, ve Velké Británii jsou výdaje na platy třikrát vyšší než na léky.
Paradox č. 2: Znamená to snad, že průměrný Čech spotřebuje třikrát více léků než průměrný Brit?
Nikoliv, znamená to pouze, že materiálové náklady českého zdravotnictví jsou nadhodnocené a mzdové náklady výrazně podhodnocené. Jeden konkrétní příklad za všechny: podle čísel nedávno zveřejněných v otevřeném dopisu kolegů z Fakultní nemocnice Motol ministrovi zdravotnictví jsou například celkové průměrné náklady na komplexní operační léčbu dítěte s vrozenou srdeční vadou u nás a v Německu prakticky stejné (cca 390 tisíc Kč). Zásadní je však rozdíl v poměru mzdových a materiálových nákladů. Zatímco v Německu jde na mzdy 70 % z této částky, u nás je to 40 %. Naopak materiálové náklady jsou v tomto konkrétním případě v ČR dvakrát vyšší než v Německu (60%: 30 %).
Závěr č. 3: Z uvedeného vyplývá, že každý český zdravotník přispívá na léky, zdravotnický materiál a drahou přístrojovou techniku nemalou částí svého platu
Paradox č. 3: Proč jsou tedy u nás materiálové náklady tak nadhodnocené? Jak je možné, že materiál na srdeční operaci stojí u nás skoro dvojnásobek co v sousedním "drahém" Německu?
Příčin je více. K těm zásadním bohužel patří zainteresovanost vlivných skupin, které o předražené léky a materiál usilují, protože se tak otvírá prostor k tučným maržím a korupci. Státní instituce ale i zdravotní pojišťovny za celých dvacet let nedostaly racionální lékovou a především cenovou politiku uspokojivě pod kontrolu.
Závěr č. 4: Z českého zdravotnictví díky předraženým materiálovým vstupům potencovaným korupčními tlaky nevratně mizí miliardy korun.
Paradox č. 4: Když ministr zdravotnictví představoval na tiskové konferenci návrh reformy zdravotnictví, označil korupci ve zdravotnictví za okrajový problém. Hovoříme-li o korupci ve zdravotnictví, nejedná se pochopitelně o obálky vkládané do kapes bílých plášťů lékařů nebo sester. Problém leží úplně jinde. České zdravotnictví je nastaveno tak, aby materiálové náklady byly (a to i ve srovnání s vyspělými zeměmi) významně nadhodnocené. Jinými slovy, aby uspokojily finanční nároky všech zprostředkovatelů, překupníků, dodavatelů, úředníků a dalších "třetích" (i politických?) stran.
Na rozdíl od pana ministra se nedomnívám, že korupce je okrajovým problémem. Korupce naopak vertikálně proniká všemi vrstvami české společnosti.
Začíná u tisícikoruny, za kterou si můžete v Českém Těšíně koupit hlas v komunálních volbách, nebo třeba na úřadech, které vydávají "prominentní" poznávací značky pouze na auta významných podnikatelů či politiků (nebo jste snad někdy viděli značku 2S2 2222 na ojeté felicii?). Postoupíme-li výše, zjistíme, že provize pár politiků a jejich vlivných přátel za prodej privatizované Mostecké uhelné společnosti může činit 170 milionů korun nebo že z ministerstva životního prostředí mělo směřovat půl miliardy "vyčištěných" korun za předraženou čističku odpadních vod na účet politické strany.
Z korupčního ledovce však bohužel stále vidíme jen pověstnou špičku. Vraťme se ale zpět k platům zdravotníků. Průměrný tarifní plat českého nemocničního lékaře je 23 431 Kč, tzn. je o padesátikorunu nižší než průměrná mzda ve státě - 23 488 Kč. Abychom dostali oněch běžně udávaných 48 723 korun hrubého, musíme připočítat všechny nadtarifní složky, které tvoří mj. odměna za přesčasovou práci a které představují 52 % (!) celého platu. Zdůrazňuji, že uvádět průměrný plat lékaře ve výši přes 48 tisíc korun je hrubě zavádějící, protože k takovému platu musíte odpracovat navíc třeba 150 - 200 přesčasových hodin (v noci, o víkendech a svátcích).
U zdravotních sester je situace stejně neuspokojivá: průměrný tarifní plat činí 16 390 Kč hrubého (tedy méně než 70 procent celostátního průměru), po započítání všech nadtarifních složek včetně přesčasů je to 26 261 korun hrubého.
Pokud vás zajímá "evropské" srovnání, uvedu jeden příklad za všechny, a to svůj vlastní. V současnosti pobírám za plný úvazek ve fakultní nemocnici plat ve výši 28 650 Kč hrubého. Během svého pracovního působení v nemocnici ve Velké Británii jsem jako lékař - konzultant pobíral plat více než pětkrát vyšší (obojí dle platných tarifních tabulek). Mám 18 let praxe v oboru a jsem profesorem Karlovy Univerzity v oboru radiologie.
Závěrem nelze než konstatovat, že všichni zdravotníci jsou v českém zdravotnictví dlouhodobě podhodnoceni. Hlavní příčinou je umělé a především neúměrné nadhodnocení cen materiálových vstupů, které vysává ze společného rozpočtu miliardy, které bylo možné již v minulosti použít na vyšší platy lékařů, sester, laborantů, asistentů, terapeutů a dalších.
A to bez ohledu na zdar či nezdar navrhované zdravotní reformy, která může (ale také nemusí) přinést ovoce nejdříve za dva roky. Přerušit ony patologické finanční vazby a normalizovat poměry mezi cenou lidských a materiálových zdrojů však vyžaduje především politickou vůli. A té senámstále nedostává. Smyslem akce Děkujeme, odcházíme je kromě jiného poukázat na závažnou diskrepanci a korupci v celém systému. Je to poslední možný, byť poněkud zoufalý pokus lékařů o nápravu věcí.
České zdravotnictví si dokáže i s výrazně poddimenzovanými vstupy stále ještě udržovat evropskou úroveň. S odstupem a při zhodnocení svých zahraničních zkušeností mohu s jistotou tvrdit, že to je možné pouze díky schopnostem a mimořádné obětavosti českých zdravotníků, kteří tak výrazně poddimenzovanému systému udržují po léta šanci na přežití. Jak dlouho ještě?
Hradecký deník, Prof. MUDr. Jan Žižka, Ph.D., Radiologická klinika FN a LF UK v Hradci Králové
Zdroj: Hradecký deník